Kava není káva, kočka není pes a již včera bylo dnes

Legendární Fušál, současné Fidži.

Moje druhá noc v Nadi, akorát jsem přišel z bure, místního slaměného přístřešku, klucí hráli na kytáry a to nejdůležitější – probíhala kava ceremony, mimochodempro mě už dnes druhá. Tu první jsem si odbyl ve městě, zastavil mě pán a pozval na kavu – Welcome to Fiji, welcome to home brother. Kava je omamný nápoj spojující fidžijský lid (ten toho melanésko – polynéského původu především, indická menšina se nezdá býti tolik zapojena, ale občas i ona podlehne..), je to socializační nástroj, sesednete se okolo dřevěné vaničky na nožkách (po vzoru pana Babici, platí na Fidži: nemáte li dřevěnou vaničku na nožkách, postačí plastový lavor a nemáte li lavor, běžte spát!), do které se nalije voda. Do látkového pytlíku nasypete drcený kořen kavy (Piper methysticum, druh pepře) a ždímete sem a tam, potom promícháte kokosovým kalíškem a podle zasedacího pořádku rozdáváte dokola, právo zahájit ceremonii má chief. Slovem „taki“ vyzvete obsluhujícího, pokud jste chief (vůdce vesnice, nebo nejstarší osoba, případně honorovaný host) aby začal servírovat. Když jste na řadě, předtím, než kalíšek oběma rukama přijmete, jednou tlesknete a řeknete Bula! Potom je třeba kalíšek exnout, poděkovat – ve fidžijštině Vinaka, ale u kava ceremony se používá slovo mada! a třikrát tlesknout společně s ostatními zúčastněnými. A tak kalíšek krouží a krouží, pokud ho do dalšího kola vyzve chief , již zmiňovaným slovem „taki“. (Na Fidži existuje i pivo s názvem Taki, ale tam nikdo nikoho k pití nevyzívá) Občas se chief příliš zapovídá a někdo vyzve do další rundy vyřknutím zaklínadla místo něj a to je pak ošíváního k všeobecnému veselí. Důvodem a posláním je již zmíněná socializace – setkat se svým sousedy, hosty a přáteli. Průvodním jevem je pak mírné omámení. Osobně jsem ho necítil – a pak mě sundali ze střechy… Co cítíte, je mírné brnění na jazyku, trochu podobné stavu, když se Vám vrací zubařem umrtvené místo v puse k sobě. Celé to má velmi příjemnou atmosféru, přátelskou a pohodovou – vlastně přesně takovou, jaká je reputace Fidži. Vždy jsem trošku opatrný, co se týče reputace zemí, ale Fidži, zdá se mi, opravdu takové je. Co jsem opustil letiště v Nadi, naučil jsem se dvě důležité věci ( aspoň pro začátek): Bula! Místní pozdrav a zároveň kouzelné to slovo pro širší úsměvy místních lidí, kteří se smějí téměř nonstop a zdraví jako o závod a široký úsměv je povinný extra přídavek, vždy zadarmo a navíc hřeje víc než místní klimat. Ten ovšem nechci nikterak shazovat, potím se jak vrata vod chlíva a oceánské ponory nikterak nepomáhají. Druhou věcí je Fiji time – ve volném překladu: nespěchej a především nečekej, že tak učiníme my! Mohli bychom za to dostat i pokutu a to přeci nikdo nechce. Relax! No rush! Take Your time… To jsem celej já, co se týče toho psaní.

Tak kde že to vlastně jsme:

To jméno zaslechl asi každý – Fidži! Je to jeden z těch větších nezávislých států v jižním Pacifiku, v jeho melanéské části. Velmi těžko říci, kolik má vlastně ostrovů, protože co nástěnka, to jiný názor. Prohlížel jsem si jich pár ve fidžijských školách, kde děcka popisovala svou zemi a téměř všechny údaje se lišily. Liší se i údaje na oficiálních serverech. Každopádně jich je více než tři sta a méně než tři sta padesát, to je asi jediné, co dokážu s určitostí říci. Obydlená je jen jedna třetina (zbytek pomalu zkupují boháči celého světa, ale i celé vesnice ze států, které se potápějí vlivem stoupajících hladin světových oceánů, jako Kiribati, nebo Mikronésie, aby bylo po definitivním zaplavení kam odejít..) a obyvatel by nemělo být více než devět set tisíc, když i toto číslo rozdělíme na třetiny, tak celá jedna třetina obyvatelstva Fidži, žije v hlavním městě Suva a přilehlých městech. Fidži bylo prvně osídleno pravděpodobně někdy kolem 1200 před Kristem a uvádí se, že první lidé se sem dostali z jihovýchodní Asie. Vzhledem k jejich světlejší pleti – nezvyklým to jevem pro melanéské obyvatelstvo, mohlo stejně tak jít, podle teorie Thora Heyerdahla, o jihoAmeričany, kteří osídlovali Polynésii. Tam si ovšem nejsem tak jist datováním. Heyerdahl datuje plavby bílých mužů na balsových vorech do jiných století. Melanésané přišli až později, někdy mezi 1000 – 500 před Kristem. Pro Evropu objevil tuto část světa můj oblíbenec Holanďan Abel Tasman ve své výpravě za novým kontinentem Terra Australis. Tasman toho hodně najezdil a připisují se mu mnohá prvenství v evropském objevování Pacifiku, vzpomeňme například Nový Zéland, po jehož staré domovině Zeelandu v Nizozemí, nese ten Nový Zéland své jméno nebo australská Tasmánie. Málo kde se však zastavil, většinou se jen mihnul a většinou se nesetkal s vřelým přijetím.O několik mužů dokonce na Zélandu přišel.U Fidži měl léta páně 1643 zpoždění a ani nezastavil, chvátal. To jiný bombarďák, nikdo menší než li slavný Brit James Cook, hned jak se o tom doslechl, o celých 131 let později v roce 1774, si už čas na malý průzkum našel a aby mu ten chvátající Holanďan nepojmenoval celý Pacifik, pojmenoval Fidži on. Britové nikdy na jazyky nebyli, poptali se Tonžanů, toho času kolonizujících souostroví Lau, dnes patřící Fidži, co že to tam v dáli leží a ti jim řekli že Viti(v překladu – země), i tady jsem si všiml, že místní vyslovují slovo Viti, jako bychom v češtině přečetli Fiti, no a tak – moudří už tuší – se celému souostroví dostalo názvu Fiji. Mohlo to být také úplně jinak, ale víte kolik babek s ibiškem za uchem si už ten příběh převyprávělo?Když si u nás dole ve vsi někdo zatrhne záděru, ten samý den nahoře ve vsi, už má zlomenou nohu. A to je jen jeden den! Tady se přátelé bavíme o stoletích! V časech Cookových, se v těchto končinách(chtělo by se skoro říci v těchto začátcích – den začíná na Fidži) holdovalo kanibalismu. Rituální oběti byli dosti nechutným způsobem porcovány a části jedeny ještě před zrakem zkomírajícího chudáka, občas byl i nucen ochutnat.. V různých vesnicích mi popisovali jiné obřady a jiné důvody kanibalismu. Mě se zalíbily ty válečnické a proti naléhajícím misionářům. Místní ženy je prý nejdříve znásilnily a až potom se plynule přešlo k hostině. Inu jiný kraj, jiný mrav. Z nejslavnější oběti – misionáře Thomase Bakera, zbyly jen boty ve fidžijském muzeu, ten naštval místní „bezvěrce“ natolik, že ho chtěli sežrat se vším všudy, ale ty boty měl asi od Bati a kvalitu nerozkoušeš, ba ani nerozvaříš, ale do muzea dát můžeš a ještě na tom vyděláš, až se na ně přijdou další kaštani podívat. Mají za ušima tady na Fidži! Ale Britové také nejsou žádní študáci, nedaří se z vírou spirituální, zadaří se s vírou v techniku. A už se do země hrnuly dary a především muškety, to je věc. Už žádné zdlouhavé bitvy s klacky, pěkně nepřítele ve vnitro mocenských bojích provrtáme kulkami od královny Viktorie a je to. Tak se taky stalo, že v těchto časech bylo Fidži poprvé sjednoceno náčelníkem z oblasti Ba na severu největšího ostrova Viti Levu, Cakobauem, zřejmě dobrej oddíl . Ne všichni ho uznali za svého krále, ale to mu nevadilo v tom, aby s Evropany, Australany a Američany, jménem Fidži obchodoval.Počty mu nešly a hamižný byl, zadlužil se. A aby dluh splatil, nabídl svou zemi k prodeji. Dluh za něj zaplatili Australané za pozemky a ochranu v oblasti dnešní Suvy, kde dostali celý poloostrov. Celou zemi ale nakonec svěřil radši pod ochranu Britů roku 1874 a byl rád, že je rád. Za vlády Britů se toho stalo hodně, ale pro současné populační složení je nejzajímavější jeden milník. Obrovské plantáže s cukrovou třtinou, kokosovými palmami a bavlnou, bylo potřeba někým obdělávat. Fidži se akorát vzpomatovávalo z epidemie, kde skoro třetina obyvatel zemřela a tak bylo třeba hledat jinde. Nad Britským Impériem přeci slunce nezapadá. Tak nastal masivní dovoz pracovníků z Indie, rekrutovaných napříč vyznáními, v celé, tehdy ještě nerozdělené britské Indii. Indové na ostrovech už zůstali a dnes tvoří velkou část populace. Současným problémem je, že jim akorát dobíhají jejich 99ti leté nájemní smlouvy na půdu a kdo nemá půdu vlastní, či jiný business v osobním vlastnictví, má celkem problém. Půda je artikl vzrůstající na ceně a než jí pronajímat plantážníkovi, proč ji radši neprodat developerům, že?

Země se pod Brity stala oficiálně sjednocenou monarchií, jejíž hlavou se stala královna. Britové se udrželi jen 96 let. 10. října 1970 byla vyhlášena nezávislost na Británii a vzniklo samostatné Fidži. V roce 1987 byla na Fidži zavedena republika a odstřihnutí bylo dokonáno. Dnešní oficiální název je „Republic of the Fiji Islands“. Fidžijci ale svou koloniální minulost milují a Britům jsou vděčni za „civilizaci a pokrok“. Nostalgií budiž hlava Alžběty II. na starších bankovkách – nové už ji tam nemají – a union jack na státní vlajce. Pro dějiny moderního Fidži jsou bohužel typické vojenské převraty. Aktéři jsou různě oslavování a zatracováni, podle toho, jak byli v regionech podporováni. Mým faux pas bylo pracovní tričko s logem novozélandského pivovaru Speight’s, které tak rád nosím. George Speight je posledním svrženým vojenským diktátorem (převrat v roce 2006), ačkoliv nemá s pivovarem nic společného, jeho jméno prostě není v kurzu a na tričku se nenosí. Nikdo mě na to nikdy neupozornil, na to jsou Fidžijci moc zdvořilý, ale občas jsem na sobě cítil nechápavý pohled. Tričko jsem nosit přestal, mám ještě jedno.. Fidži je dnes(16.6.2013)z mezinárodního pohledu stále vojenskou diktaturou, George svrhla také armáda a bručí za katrem. Současným premiérem je pan Frank Baniramana a řádné volby jsou vyhlášeny na rok 2014. Názory na současnou vládu se liší, někdo ji chválí, jiný zatracuje. Já osobně se v zemi nijak nesvobodně necítím a ani nepozoruji, že by někdo další měl politické problémy. Ale jak už jsem jednou řekl – je snadné být spokojeným turistou a vidět jen to, co vidět chcete. Já chtěl vidět Fidži spokojené a takové jsem ho i našel, přesněji řečeno, ne více nespokojené, než naprostá většina zemí Evropy. Úředními jazyky jsou pouze angličtina a fidžijština, mnoho obyvatel však rovněž mluví hindštinou, vůbec indicko – fidžijské vztahy jsou někdy problematické. Však to znáte, kde je rozdíl je i někdo, kdo na něj poukáže a neznám moc poukazovatelů, kteří by vyzdvihovali výhody a pozitiva, lidé se vyžívají v očerňování (eufemisticky řečeno, Fidžijci i Indové jsou tmavé barvy pleti..) a hledání negativ všude na světě, to dobré často nechce být viděno. Stereotypní a generalizující myšlení je vždy jednoduší, než holistické pojímání věci a trocha té empatie. Jak říkal Forrest Gump: „Pro hlupáka každý hloupý, pane.“A tak si hlupáci hledají důvody ke své nesnášenlivosti a chytráci k porozumění a spolupráci.

Ekonomicky je Fidži průměrnou zemí, spíše na tom chudším konci průměru. Zemi táhne turismus, těžba zlata a stříbra, cukrová třtina, vzácné dřeviny, kopra, rybolov, atd.

Podnebí je tropické se dvěma ročními obdobími,sucha a dešťů, v teplotách takový rozdíl není a že jsem tu byl v období sucha, zmokl jsem stejně.

Největšími ostrovy země jsou Viti Levu, nazývaný též Mainland (10 388 km2), Vanua Levu (5,535 km2) a Taveuni (435 km2). Celková rozloha je 18 274 km2 . Nejvyšší horou je Tomanivi (1,323 m.n.m.) na Viti Levu a nejnižším místem jímky suchých záchodů. Za výstup na Tomanivi Vás pod kopcem ve vsi zkásnou, za sestup do jímky by se však dalo něco ušetřit. Konec informativního okénka.

Vítejte na Fidži!

Fidži má krásnou atmosféru a jsem z celého srdce unešen a omámen. Má to své kouzlo, prosedět večer s kytarami, popíjet kavu a srandovat sem a tam.

Za poslední dva dny se vlastně nic zvláštního nestalo, tedy aspoň ne během mé služby. Tušil jsem to jinak, ale už v letištní hale mě nikdo nikam nenaháněl, místní zaměstnanci se jen ptali kam jdu a kde budu spát, jen tak..Nikam mě nenutili, krásně se smáli a byl klídek a děsný vedro. Mladý našinec by jistě řekl: Teplo jak kretén! Navíc v doprovodu téměř osmdesátiprocentní vlhkosti, rovná se zálusk na pořádnýho vorla a taky že byl, naštěstí však všechna voda nakonec steče dolů a Kuba se dostane Stázině za ženu, pot do pantofle a Jeník do ocelánu. Konec dobrý, všechno dobré. Hotýlek jsem si našel na New Town Beach, kousek od letiště v Nadi. Do Nadi jsem zavítal až druhý den, neboť ten první jsem prospal, prozevloval a prokoupal, čili proaklimatozoval. Nadi je jen menší roztahané město s mešitou, pár kostelíky, hinduistickým chrámem a hřištěm na rugby a fotbal. Vyměnil jsem dolárky za místní dolárky, nakoupil banánky a sušenky, proBuloval se všemi májfrendy, Nýdtaximany, poklábosil s matkami na tržišti a štrádoval si to zpět na bus k hotelu. New Town Beach je asi 6km od centra Nadi, jezdí tam příměstský autobus pro machry. Příměstské autobusy nemají na rozdíl od dálkových, klimatizovaných, okna, takže si machrovsky přehodíš loket z okna ven a necháš si ofinu očísnout osvěžujícím vánkem. Paráda, hned další den jsem jel znova a nazpět stopem vzadu na korbě. S mými skotskými kamarády Chrisem a Adrianem jsme jen zajeli na oběd do indické restaurace a kluci k holiči. Co jsem potřeboval, mám zařízeno, již mě nic nebrzdí v zahájení výletu a definitivním odprdnutí do prdele z Nadi, pravděpodobně toho nejošklivějšího města na Fidži. Zakončili jsme popíjením kavy s místními kluky, prohnali kytáry a měli se fajn. Už se těším na Fidži!

Dalšího dne ráno jsem opět machrobusem vyrazil do Nadi (Fidžijci vyslovují Nandi) a odtud dále na Natadola beach (Natandola), prý nejhezčí pláž na Viti Levu. Z hlavní silnice Queens road, spojující města na jihu ostrova se Suvou – hlavním městem, je to ještě asi 10km k pláži, taxi jsem odmítl a vyrazil po svých, hned za zatáčkou mě nabral krásným teréňákem pracovník hotelu a odvezl až do resortu, který je přímo u pláže. Proběhl jsem resortem – zřejmě hodně drahým – a vydal se plážovat. To vedro je zničující! Pláž je to velká, ale moc se mi nelíbila. Určitě je príma na koupání, protože neleží na korálovém útesu, jako většina jiných, ale stromy jsou až opodál a vše působí tak nějak otevřeně a rozpáleně. Nechal jsem si batoh u dívenky, co prodává vesnické výrobky turistům a vydal se na krátkou procházku. Do Sigatoky (Singatoka, všimli jste si, že téměř do každého názvu, se ve fidžijské výslovnosti někde vkrade navíc písmenko N?), dalšího městečka na cestě do Suvy, jsem dorazil kolem poledne a poobědval. Je to malé místo na břehu stejnojmenné řeky, druhé největší na Fidži. Koryto je široké asi jako Labe u soutoku s Cidlinou a popravdě mě takový tok trochu překvapil. Vysočina ve středu ostrova zřejmě chudá na srážky nebude, na rozdíl od západu ostrova, který leží v závětrném srážkovém stínu. Obecně je více bohatší na srážky spíše východ a střed ostrova, je to dáno prouděním jihovýchodního pasátu, typickém pro tuto část světa. Sigatocký most byl poničen cyklonem v roce 2008 a tak jeho torzo ční jen do tří čtvrtin řeky, podobně jako opěvovaný most ve francouzském Avignonu. Na rozdíl od Avignonu, na tomto mostě žádné panny kostky nehrají, je rád, že je rád. Sigatoka a nejrušnější dopravní tepna země Queens road, dostali most nový, široký a stabilnější. Hezky jsem si popovídal s místní paní v parčíku u řeky, prošel se k hinduistickému chrámu a vyrazil dále ke Korálovému pobřeží. V plánu byla noc v Beachhouse, jednom z resortních ubytování na cestě. Musím přiznat, že cesta byla krásná, lemovaná vesničkami a krásnými plážemi. Početná ochranka před Beachhousem mi vysvětlila, že mají už přes měsíc pro turisty zavřeno, protože se zde natáčí nějaká australská reality show, několik krásných dívek, je vyřazováno inteligentními, ale ošklivými chlapci. Snad budou mít chlapci šťastnou ruku při výběru a divák další inteligentní pořad – název bych odhadoval na Kráska a zvíře, nebo něco podobného. Kluci svalnatí mě odkázali k sousedům do Mango Bay a tak jsem noc strávil v trochu dražším, zato moc krásném resortu, plném krásných dánských studentek, které si udělali dovolenou z dobrovolničení po fidžijských školách, a jednoho zájezdu. Mělo to i své výhody. V ceně je šnorchlování na útesu, mořský kayak a docela vydatná snídaně, všeho jsem hojně využil. Kayak za okrajem útesu na vlnách odlivu byl super zážitek! Zajel jsem i do další zátoky a popovídal si s děckama z tamní vesničky. Večer jsem se zasekl v bure a s místníma prolil hrdlem pár litrů kavy a flašku rumu, probrali jsme politiku a o žádnejch problémech jsem nevěděli. Jen co filmaři skončí u sousedů, přesunou se na nějaký ten měsíc sem do Mango Bay. Divák se bude mít jistě a co koukat, je tu nádherně.

Do Suvy jsem dorazil další den ráno, přešel napříč městem a mokrý jak noha od mola se ubytoval v South Sea Private hotel. Po pěti a půl měsíci jsem opět v South Sea hotelu, jen jsem změnil Rakiuru za Viti Levu. Nezdržím se však dlouho, hned zítra chci chytit trajekt na Taveuni, ostrov na konci i začátku světa zároveň.

Ráno jsem si zaskočil pro plavenku na loď, trochu se prošel městem, pokoukal, kolik čínských a taiwanských lodí kotví v přístavu, trochu toho internetu a že je to vedro, tak jsem to bez pardónu zalomil trojitým Axlem do pohovky v hotelu a jen tak tak, že jsem se vzbudil, abych to stihl na nalodění. Vybaven nějakými nasmaženými tyčinkami a koulemi k večeři a snídani, jsem si vyhlídl príma flek ve vrchní klimatizované palubě – pod stolem na koberci. To se bude spát panečku. Není nad dobrou radu od náhodného kolemjdoucího: Sir, zajděte si na záchod dnes večer, ráno už budou poblité a nepouživatelné! A tak jsem tak preventivně učinil. Na trajektu bylo i několik el. zásuvek, trochu jsem dobil počítač a pustil děckám Pata a Mata, nejvíc jsem se ovšem zase chechtal já, páč jsem veselá kopa a rád si prodloužím smíchem život. I dětem se pohádky líbily a už v půl třetí v noci, když jsme vyložili pár spolucestujících na ostrůvku Koro, jsme to všichni zapíchli na tom smradlavoučkém, ale teploučkém koberci. Dobrou noc strýčku Fido, dobrou noc, děti!

Nežli naše bárka dorazila k Taveuni, proběhla ještě krátká zastávka v Savu Savu na druhém největším fidžijském ostrově Vanua Levu, zátoka okolo byla plná soukromých jachet a zdejší teplé prameny se rozkuřovaly v ranním oparu. I tady se chci později zastavit, ale až na zpáteční cestě. Taveuni je vidět celou dobou, po odplutí ze Savu Savu, ale zabere ještě nějakých pět hodin, než u něj zakotvíme. Kvůli silnému větru a proudům se nám to podařilo až na třetí pokus, ale sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu. Ostrov na začátku a konci světa, vítejte na Taveuni, jehož zvláštností je, že je jedním ze tří fidžijských ostrovů, které protíná 180. poledník, dalšími jsou Vanua Levu a Rabi.

Stoupnout si na jeho pomyslnou čáru, znamená být zároveň na nejvýchodnějším a nejzápadnějším bodě naší planety. Úžasná věc pro geografické úchyly, jako já. Být prvním, kdo vidí východ slunce, být prvním, kdo si koupí v krámě chleba (některé obchody se přímo chlubí tím, že jsou prvním na světě, kdo otevře – vzhledem k fiji time, bych tomu ale moc nevěřil, neboť celé Fidži leží ve stejném časovém pásmu, jako například Nový Zéland, Kiribati nebo Kamčatka na východě Ruska. A tak otevřít dříve a prodat chleba, může kdokoliv na těchto a dalších území, chcete li si pojistit že budete první ten den, kdo si něco speciálního koupí, kupte si nějakou dekadentní píčovinku, ale ani to Vám teoreticky nezaručí, že někdo mohl smýšlet podobně v jiné zemi a záhy po otvíračce si koupil třeba důchodky, dekl na záchod a nebo sombréro s nunčakama. Dobře, poslední dvě položky se nejspíš v těchto částech světa neprodávají, ale pokud by Vám doma opravdu chyběli zkuste to online a nemusíte ani čekat na otvírací dobu. Vůbec situace kolem mezinárodní datové linie a 180. Poledníku je taková všeljaká. Samotní Fidžijci na Tavenuni nazývají 180. poledník Date line (datová linie), ale ta leží až za hranicemi Fidžijského souostroví, aby celé Fidži mohlo mít jednotný čas a především jednotné datum. Jinak by na Taveuni opravdu již dnes znamenalo dnes a nebo také včera, podle toho, na které půlce by pozorovatel stál. Date line ne vždy kopíruje 180. poledník z již výše zmíněného důvodu a tak se Datová linie šine Pacifikem jako had a sem tam se některá země rozhodne, že už nechce být poslední zemí, čekající na východ slunce a švihadlo datové linie si přehodí přes své hranice na druhou stranu, jako tak učinila Samoa.

Z přístavního mola je to do shluku vesnic okolo Naquary a SomoSomo, ještě nějakých cca 5km. Dvě hodné dámy mě vzali s sebou do taxíku a vzali přímo před krám a autobusovou zastávku. Chtěl jsem chytit poslední odpolední bus a dostat se do Laveny, vesničky na druhé straně ostrova, kde končí silnice. Je tak nejzažším místem na Taveuni, kam se dá po silnici dostat. Nakoupil jsem si nějaké rybí konzervy, chleba a sušenky v obchodě, kterému místní říkají čínský a šel se trochu projít. Najít si nové kamarády není na Fidži nikdy problém. Sam a Joe mě přizvali k jejich stinnému stolečku pod banyánem před domem. Opět jsem se snažil doplnit si skládačku fidžijské reality a využil moudrosti a upovídanosti obou mužů. Je to pestrá směs, kořeněna indickou přítomností, vnitro fidžijskými příběhy, postkoloniální budoucností a zájmem západních a čínských investorů o fidžijskou půdu. Půda a její vlastnictví, zdá se být mantrou všech dosavadních diskusí o minulosti, přítomnosti a budoucnosti Fidži, ale o tom potom. Před odjezdem jsem ještě nakoupil nedrcenou kavu, jen suché kořeny, jako Sevusevu, dar chiefovi (šéfovi vesnice) za povolení k vstupu a pohybu ve vesnici. Machrobus nás nejdříve povozil opačným směrem, do vesniček Waiyevo a Wairiky a pak už si to štrádoval na cca 40km dlouhou trasu do Laveny. Ani ne za dvě hodiny, v tmě jak v řitním otvoru jsem se vítal s Annou, fidžijskou babičkou, která se stará o Lavena Lodge, vesnickou ubytovnu a zároveň vstup na Lavena Costal Walk. Sorry, sorry zlobí nás generátor. To nevadí, hlavně, že jsme se shledali. Později večer se rozběhl i generátor, ale místo světla dodal jen stroboskopové blikání. Nablikán, jak 150ti letý svářeč, jsem usnul ve svém třípostelovém pokojíčku.

Bolí mě hlava, horečka snad přešla, ale mandle mám bílé jak čerstvě napadlý sníh. Paracetamol shodil horečku, ale na ty mandle potřebuju buď čas – ten se mi moc obětovávat nechce, už takhle se tu beztak třetí den jen flákám a pospávám – a nebo antibiotika, k těm bych se měl dostat zítra na sesterské stanici v Boumě, další vesničce na cestě z Laveny a také výchozím bodem k prý nejkrásnějším fidžijským vodopádům.

Za pět dní v Laveně, jsem dost odkoukal z fidžijského vesnického života, dvakrát si zašel Lavena Costal Walk k vodopádům Wainabu, užil si vesnické veselí u příležitosti promo akce Ustní hygieny a večerního veselí s hudbou a kavou, své první tropické chcavce, nespočet úsměvů, gekonů, krys, komárů a mravenců v mém pokojíčku a zbytku lodge a nezapomenutelnou nedělní bohoslužbu v místním kostelíku svatého Michala (jestli to správně překládám z fidžijštiny..)

Ale popořadě, nikdo nespěchá, prostě pravý Fiji time. Kdo nic nedělá, nic nezkazí a kdo nic nezkazí, by mohl být i po právu povýšen. Ale kam by jste chtěli povýšit z ráje? Lavena je vesnička s pěti sty obyvateli, školou, jeslemi, kostelem, malým krámkem a obecním uřádem, toho času před dokončením. Je obehnaná krásnými bílými plážemi a korálovým útesem na jedné straně a zvedajícím se kopcem na druhé. Celý ostrov Taveuni je tzv. štítovou sopkou a sopečné pohoří se táhne napříč celým ostrovem, na vrcholcích je pak několik kráterů. Poslední erupci tu však měli někdy v polovině 16. století. Z přírodních živlů tu spíše řádí cyklóny, lokální záplavy po vydatných přeháňkových deštích a sem tam je na Taveuni i varování o Tsunami, ale žádné vážnější tu bohudík ještě neřádilo. Pokud se moc nezajímáte o fidžijský vesnický život, pak je Lavena především výchozím bodem pro Lavena Costal Walk, který je součástí národního parku Bouma, zabírajícího ,řekněme, třetinu ostrova. Procházka vede k vodopádům Wainabu a zabere asi tři hodiny, záleží jak dlouho se kde zdržíte. Víceméně to byl jen príma nápad, jak zkásnout nás turisty za to, po čem toužíme – vidět trochu z vesnice, trochu z deštného pralesa, trochu krásných pláží a vše zakončeno vodopádem. Pro cizí bratru 15FJD za procházku, pro ubytované je to v ceně, to jsem rád. Můžete jít s místními kluky, jako průvodci, ale i sám. Dá se jet na kayaku a vidět i další vodopády, kde už pěší cesta nevede. A dá se to různě kombinovat. Cesta samotná ale nebyla postavena účelově, byla tu již dříve. Je to pěšina spojující další dvě menší osady s Lavenou a dále za nimi jsou vzdálenější políčka místních lidí. Potůčky lze přeskákat, přes menší říčku vede klasický, mě moc dobře známý, závěsný most. Na severu novozélandského Jižního ostrova, jsem si četl na jednom treku, který kopíroval starou úzkokolejku, popisek k mostu, kterých je na NZ nespočet. Tento byl zvláštní tím, že byl postaven v rámci společného cvičení fidžijské a kiwácké armády. Už tehdy jsem věděl, že zavítám na Fidži a napadlo mě, jestli si fidžijská armáda převezla své poznatky domů. Nepřivezla. Tento konkrétní most byl postaven místními lidmi za dozoru pana Lorence, mostního architekta z Nového Zélandu, který s sebou přivezl i všechen materiál. Co se při popíjení kavy člověk všechno nedozví. Skládačka poskládána, ale na jednu věc jsem se nezeptal – kdy se tak stalo? Fidži je z mezinárodního pohledu ve složité vnitropolitické situaci lemované několika převraty v posledních pár pětiletkách. Domácí však poslední místodržící hodnotí vesměs pozitivně, prý se dali do pohybu věci, které se nehýbali po desetiletí. Téma, které mě baví nejvíce, ale Tebe, milý čtenáři, by uspalo. Nicméně Austrálie, ani Nový Zéland oficiálně současnou militantní vládu neuznávají. Obě země tu mají spoustu podpůrných a rozvojových projektů řízených přes různé nevládní organizace. Každý projekt je mířen lokálně a na území Fidži i lokálně veden – v zemích, které pomoc poskytují jsou to většinou oficiální vládní rozvojové projekty. Ale nic na úrovni fidžijsko – novozélandský projekt, vládně-spolupracovní, oficiálně neexistuje, proto by mne zajímalo, kdy proběhlo společné cvičení obou armád na NZ. Každopádně díky panu Lorencovi most stojí a já ho přešel na druhou stranu. Bylo asi okolo třetí odpoledne a dost zataženo. Obešel jsem další výběžek a následoval stezku do zátoky k malé plantáži, trochu přes kopec a zpět k řece. Celou cestu se přede mnou rozebíhají ještěrky, jsou jich stovky. Dole od řeky už je vodopád v dálce vidět. Cesta vede po kluzkých kamenech a tak jsem moc nespěchal. Den předtím, jsem si hrál v Laveně na ranní ptáče, co za úsvitu rybaří. Hledajíce príma flek na lávové skále vybíhající do korálového útesu, jsem bosou nohou uklouzl na jednom velkém placáku takovým fofrem, že kdyby byla na olympiádě disciplína v hodu vlascového kotouče vzad, měl bych pro sportovce pár cenných rad ohledně techniky hodu. Kotouč sem našel dobrých deset metrů od místa činu. Kyčel vrže jak staré kolečko ještě teď. A tak už víme, že přes mokré šutry se chodí pomalu a s rozvahou baletky. Jakoby mi už ve školce neříkali – neběhej! Vodopád naplnil všechny mé představy o vodopádu v tropickém ráji. Je vidět skrze úzký kaňon, z jezírka pod ním vytéká křišťálově čistá pitná voda, o dost čistší křišťál než ten Standy Grosse, to jen aby hnidopiši měli představu, když nám ten křišťál Standa tak zakalil. K vodopádu se dojít nedá, musí se k němu doplavat takových cca 40 metrů. Moc se mi nechtělo nechávat batoh tak daleko. Okolo nejspíš nebylo ani živáčka a místní nejsou žádní lapkové, ale štěstí přeje připraveným a náhoda je blbec. Mírňoučce krápalo z toho príma mraku a mě se to líbilo, v tom horku to bylo osvěžující. Postupně jsem se nořil do té průzračné vody plné menších i trošku větších rybiček. Voda byla maximálně po krk a tak jsem kráčel vpřed s batohem nad hlavou ke kamenům pod vykouslou skálou, kde jsem chtěl batoh nechat a ještě pofotit odtamtud. Do stejného bazénku pod vodopádem padá ještě jeden vodopád, ale ten není z dálky vidět. Je to dokonce skluzavka a z toho desetimetrového se skáče. Začalo pršet, vždycky mě to děsně zajímalo, jaký ten tropický liják je? Inu tento byl příjemný, jen nahoře už asi pršelo déle a vody rychle přibývalo. Pod vykouslou skálou jsem stál na kameni a pozoroval dění. Všechno v batohu jsem zabalil do igelitu a z hlavy nemohl vyhnat rým: Klobali vrabci, klobali, igelitové obaly. Zkusím rychle doplavat a nakouknout k vodopádům, pak se vrátím pro batoh a tradá odsud. Žabákočubou jsem vyrazil vpřed, levá pravá, seno sláma, už se blížím, proud sílí a v hrdle před bazénkem už mě dál nepouští, tož si to couvám s proudem, ale minul jsem batoh. To není dobrý. Daleko jsem neujel chytil se dalších kamenů a visel na skále kaňonu. Svého času jsem přeci platil za nějakého sportovce, no né?! Opráším své znalosti z umění plaveckého, pořízené ještě na FTVS a batoh bude zase můj. Tak jedem, levá pravá, seno sláma, nádech, výfuk, ponor, výkuk, tep jak vrabec okapní. Výsledek se dostavil, jsem o kus blíže, zbytek jsem doručkoval zbaběle po skále, díky za ty úchyty. Průtrž je to tedy řádná, ale s teplotou to moc nehnulo, jen vlhkost se posunula z 80ti procent na 110. Batoh nad hlavu a travers proudem na druhý břeh. No, tenhle tropický liják si budu pomatovat. Nakonec je to vlastně i příjemné, to zapocené horko mě tolik neoslovilo. A tak si to s úsměvem a rozvahou baletky šinu zase zpět do Laveny. Pěšinka je zcela pod vodou a lemována zástupy žab. Sem tam je omylem lehkým nákopem popovezu ve směru jízdy. Voda na pěšině je kalná a občas i nad kotník hluboká, žáby tmavě zelené, až hnědé, těžko se rozeznávají a tak prostě jdu. Abych nedošel z výletu s prázdnou, našel jsem si jeden pěkný kokosový ořech, jsou jich tu haldy. V další osadě mi ho milý pán otevřel mačetou, povinnou výbavou každého plantážníka. Mají na to klucí šikovní grif. A tak jsem si poprvé v životě vychutnal čerstvé kokosové mléko. Teda jen trochu, protože děti se akorát vraceli po pěšince z Laveny, ze školy. Vždy se zastavily, řekli své jméno a zeptali na mé. No a za chvíli bylo po mléku. Sdílení všeho je ve fidžijské kultuře krásným prvkem. Co jsem na Fidži opustil města, tak mi stále někdo něco nabízí, jen tak, ochutnat. A tak pokud zrovna něco mám, také nabízím, je to hezké a příjemné zároveň. Cestou jsem přibral ještě dva další ořechy pro mé sousedy z lodge, německý pár Vaighta a Michelle. Přes batoh jsem si hodil banánový list, aby tolik netěžknul vodou a zmáčený naskrz jsem za neutichajícího, svého prvního, tropického lijáku dorazil dom. Od toho dne pršelo už každý den. Když bylo hezky, pršelo jen tak hodinku navečer, když ošklivo, bylo přeháněk několik během dne.

Druhý den ráno však bylo krásně a od devíti měla být na velkém prostranství za školou osvětová akce o ústní hygieně, za účasti paní delegátky z ministerstva zdravotnictví. Přišel jsem dříve a sedl si do jednoho z připravených přístřešků z bambusu a vlnitého plechu. Každý přístřešek patřil nějaké skupině dětí a ty si je různě upravili a ozdobily obrázky ovoce, kartáčků a zubních past, případně hesel. Paní delegátka měla přístřešek s ředitelem školy, chiefem a technikou v čele prostranství. Děti, jí při nástupu a vyvěšení vlajky hezky pozdravily a pak byl prostor pro taneční vystoupení děvčat v kostýmech. Aspoň už vím, na co včera večer děvčata sbírala různé lístky okolo lodge. Moc krásné tance s podmanivou muzikou jiho – pacifických rytmů. Popravdě mě to zaujalo mnohem více, než li kulturní vystoupení na pláži u hotelu v Nadi. Následovali proslovy dětí o potřebě ústní hygieny a pan ředitel připravil kvíz s otázkami jako: Který chemický prvek v zubní pastě opečovává naše zuby nebo jak často bychom měli navštěvovat zubaře. Následovali další proslovy ve fidžijštině a já vyrazil na prohlídku školy. 4 třídy, celkem hezká. A protože se nic, po dobu úvodního referátu, ba ani po něm, neservírovalo zadarmo, tak jsem si odešel uvařit oběd. A to by bylo, aby to nebylo, já ten vodopád prostě chci vidět zblízka. Šel jsem znovu, tentokrát vybaven i mým vlascovým kotoučem, chlebem, o kterém mi kluci říkali, že se maximálně tak rozmočí a beztak chytím leda exkrement, ať si nachytám malé kraby. Ale já Vám ještě ukážu, posměváčkové! Bylo zase vedro a tentokrát jsem si k němu v klidu doplaval, prohlédl si i ten druhý, skluzavkový. Nikdo tam ale nebyl, aby mi ukázal jak se na lopatě sedí a sám se po kostrbaté skále klouzat nechci. I tak to bylo moc hezké. Chleba se rozmočil a já chytil exkrement, měl jsem si nachytat kraby. Cestou zpět jsme se už se všemi dětmi znali a tak byla radost se zase setkat. Ocenily, že jsem přišel na školní akci a já že jsou to malý fakíři Mrázkové, protože po té stezce vysypané mořskými korály běhají bez bot. Boty se tu vůbec moc nenosí, na věku nezáleží. Často ale vidím někoho s pořezanou nohou, jak malé, tak velké. I když mají místní nohy dost zvyklé a ztvrdlé, říznutím se vyhnout moc nedá, je to stále jen kůže. No a že byly stále postaveny ty přístřešky a zapojena muzika, tak jsme s Alexem, místním chalanem mého věku, kterého znám také z pěšiny, vyrazili kavovat.

Alex from Taveuni island is drying kava roots

Přístřešek byl plný mladých, mladých chlapců, jen jedna dívka. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně v Laveně zatím moc dívek neviděl, je tu spousta žen, ale málo dívek mezi 20 až 40, tahle generace tu téměř chybí. Kluci mi později vysvětlili, že většina dívek odešla za prací do Suvy po nějaké náborové akci, která přímo tady ve vesnici proběhla. Co já tady ještě dělám? Ale byl jsem ujištěn, že to místním chlapcům zase tolik nevadí, protože jejich sestry jsou tak jako tak jejich rozšířenou rodinou a oni si své družky stejně musí vyhlédnout někde jinde. Pilo se a pilo, muzika hrála břinkala a několikrát mě upozornili, že kdykoliv se mi bude chtít tančit, tak jen stačí si vybrat slečnu a s chutí do toho. Ale tak u muziky su já chlap, no né..No, bejvávalo. To je vždycky vysvětlováního, kolem té kavy, jak se pije a jak se chovat a co říkat a když jsem tu najednou jediným turistou já, obklopen místními, tak skoro nikdo nic nedodržuje a jen se vesele pije a kouří tabák balený do uzoučkých brček papíru, občas dlouhých i 40cm. No, to my jen že tu nejsou staří, tak se na to moc nehledí, kdyby tu byli, tak se nic vynechat nesmí. Skandál, taková revolta, že já jim to půjdu nabonzovat! Starší byli posedáni všude možně okolo u přístřešků a tak se kluci rozjeli a kavovali bez procedur. Nakonec se ještě spustil slejvák a i na ten tanec došlo. Oprášil jsem pohyby z cerhenských diskoték a bylo fajn.

Ráno byl v plánu odjezd – ale nevěděl jsem kam. Mám kontakt na Suliho z ostrova Qumea a na Vitalinu z vesnice, odkud se na ten ostrov jezdí. Oba jsem chtěl navštívit a pobýt a oběma jsem se nemohl dovolat. Poslední bus odjel a stop je vzhledem k téměř nulové dopravě vyloučen. No co Fiji time, zavolám zase zítra. Nezavolal, do toho jsem se rozstonal a zůstal v Laveně další dva dny. Qumea je největší ze tří menších ostrovů na dohled ze severovýchodního cípu Taveuni. Jako jediný ostrov je osídlen Fidžijci, ze zbývajících je na Laucale jeden z nejluxusnějších resortů na světě, s cenami prý okolo 3tis. Euro za noc. Postavit ho nechal známý milionář Forbes a po převratu v roce 2000 se tu na čas usídlila opozice. Znovu na nohy ho postavil rakouský podnikatel a majitel Redbullu a místní mi říkali, že tam potkali např. Oprah Winfreyovou. Kromě hostů na ostrově nikdo nebydlí, přesto tam je prý několik restaurací, které mají otevřeno 24/7. I na posledním nejmenším ostrůvku Matagi je resort, ale to je tak vše, co jsem se o něm dozvěděl. Na Qumeu jsem chtěl kvůli Iguaně, velkému ještěrovi, něco jako přerostlý chameleon. Iguana byla na Taveuni a další ostrovy zatažena lidmi a působila velké problémy na úrodě plantážníků. Nebyl to vítaný host a tak byla zase postupně vyčištěna pryč. Na Taveuni už prý nejspíš nejsou, vidět ji můžete nejsnáze hned před molem velkých trajektů u silnice, je tam cedule s fotkou a nápisem STOP American Iguana. Několik by jich mělo být k vidění na sousední Qumee, navíc tam mají Qumeané krásné pláže a tak proč se nepokusit o návštěvu, navíc když jsem byl pozván. Suli má i člun, takže by mě vyzvedl, žádná pravidelná linka na ostrov nejezdí. Ale nedovolal jsem se…A mávat a vábit ladnými tanečními pohyby z druhé strany úžiny, by nejspíš nepomohlo. Nakonec jsem pondělním ranním machrobusem odjel do vedlejší Boumy na sesterskou stanici a dostal antibiotika. Bylo ještě hodně brzy ráno a tak jsem loudavou chůzí došel k nedalekému vodopádu. Touhle dobou ještě nikdo nic nevybíral, ušetřil jsem tím 15 dolarů. Cestou od hl. silnice byla cedule upozorňující na padající kokosové ořechy. Víte kolik takových ořechů zabije ročně lidí na celém světě? Odpověď bude jisto jistě na googlu, ale jak se všude říká – je to mnohem více, než kolik jich zabijí žraloci. Každopádně krátce po dešti to bylo trochu jako na střelnici, dělové kokosy padaly jako o závod. Vodopád je moc hezký s príma bazénkem pod ním. Dá se od něj pokračovat ještě k dalším, ale to už se moc nezdálo být v mých silách, už takhle mi kraťoučká jednoduchá cesta od silnice sebrala většinu sil. S vděkem jsem přijal nabídku milé sestry na stanici a vrátil se hnípat, dokud nepřijel další machrobus do Matei. V tomto rozpoložení jsem i rezignoval na návštěvu Suliho, či Vitaliny, nemělo by to smysl a o to víc to mrzí.

V Beverly’s kempu v Matei jsem si rozložil stan a zbytek dne už jen odpočíval. Vede ho jedna milá babička se svou pomocnicí a ještě tam měla na návštěvě svou zeťačku Julii, kterou bych měl později navštívit v Nadi před odjezdem.

V úterý jsem si vyčíhal opět první ranní machrobus a po týdnu se znovu podíval do SomoSomo a Naqary. Bus se otáčí ještě o kus dále ve Waiyevu u nemocnice a ještě předtím, než k ní dorazíte je tam rugbyové hřiště, to se přejde napříč a tam to je, to místo snové – konec světa! 180. Poledník samozřejmě probíhá ostrovem, řekněme, v půlce, čili nějaká značka by měla být i dole na silnici do Wairiki. Ona tam je, ale jen malinká a pak ty obchody, kde se můžete stát prvním nakupujícím planety toho dne. Taveuňané ale vyčlenili speciální místo pro jejich Date line na kopci za hřištěm. A proč ne, alespoň zase uvidím kus světa a záměr byl jistě dodat místu trochu zvláštnosti, než jen další cedule u silnice. Dalším bodem programu je katolická mise a kostel ve Wairiki. Kostel je velký a krásně zdoben vitrážemi dovezenými až z Francie, svého času misionáři pomohli Taveuňanům odvrátit útoky tonganských agresorů, jižních sousedů Fidži, kteří si nejednou Taveuni a souostroví Lau pod ním podmanili a dodnes zde zanechali stopy svého působení v podobě diaklektu, zvyků a prvků architektury, které nejsou typické pro zbytek Fidži. Rovněž se dosti smísili s místním obyvatelstvem a tak je tu dnes pestrá směs krve a kultury. Mého času misionáři, respektive každý, kdo se zrovna neválel ve stínu, opravovali střechu kostela, do kterého při posledních deštích zatékalo. Vevnitř bylo tak krásně, že by jeden neváhal a vynesl spaní, nejsou tu lavice, ale jen rákosové rohože.. jenže kde se vzala tu se vzala, přišla mi o krásách kostela a jeho velké historii vyprávět jedna velmi milá dáma. Tož by asi bylo neslušné ji do výkladu pochrupovat. Výklad to byl podrobný a navíc poutavý a zajímavý! Jen malá odbočka k tomu spaní a na obranu místních kuleválošů. Snadné jim připsat flákavou povahu, ve skutečnosti se tu ale nejvíce flákáme my, turisté. To jen my máme čas pozorovat, že nás někdo nepozoruje a že podřimuje ve stínu. Kdybychom tento čas neměli, byli bychom zaneprázdněni, ale to my nejsme, flákáme se! Lidé vstávají obyčejně brzy se svítáním i dříve a odcházejí na plantáže a pak se různě vrací, podle potřeb, či počasí, rozhodně to není tak, že by za celý den nevyvinuli činnost a jen odpočívali. Nakonec zkuste se sami pustit do nějaké velké akce bez menších přestávek uprostřed horkého léta. Fidžijci jsou na své tempo hrdí a rozhodně má něco do sebe. Pokud nežijete v Suvě, či jiném větším městě, není důvod se honit, nic neuteče a navíc práce má všude po světě tu úžasnou vlastnost, že Vám nikam neuteče, počká si na Vás. Hladem tu nikdo netrpí a vzhledem k hojnosti úsměvů, snad i těch velkých strastí tolik není. Zas a znova Fiji time! Nežeňme se! Nežeňme se! Myšleno kupředu samo sebou. Já vím, ve školce to bylo pro malý, chodit spát po obědě, mazákům se moc nechtělo. Ale i mazáci povyrostou a co by v práci dali za lehkou hodinku spánku po obědě. Jo, měli jsme se líp učit! To je jistý.

Kostel jsem nechal za zády a v rámci šetření potem, vzdal i výšlap ke kříži na kopci. Prášky se se sluníčkem očividně moc nemusí. Nejsem tu však na dovolené, musím táhnout dál! Další stanice mého pěškobusu: Waitavala water slide, přírodní vodní skluzavka za věznicí pod kopcem. Nějaké dobré duše mě popovezly až na rozcestí a odtud už to není daleko. Prý jdi vpravo, vlevo, vpravo, pravá-levá, je mi to jedno, já strany stejně neumím a tak se cestou poptám dobrosrdečných lidí. A že jich cestou bylo, většina v oranžovém mundúru a většina v půli cesty k hodnotám dobrosrdečnosti. Vězni pod dohledem dozorců zušlechťují široké okolí a díky jejich radám jsem se ke skluzavce dostal snadno a poměrně i rychle. Vypadá to na hromadu srandy a naražených kostrčí, ale že jsem ten marod, tak jsem to jen prohlédl, prolezl hore dole a vrátil se do dobré oranžové společnosti. Dozorci mě přizvali ke stolu do stínu a musel jsem jim vysvětlit, kde že to ta Czechoslovakia vlastně je. Joo, Czechoslovakia, tam se dělaj ty boty! A jak jsem si tak prohlížel ty ruce prostrkané mřížemi, byla polední přestávka a vězni se chladili ve stínech svých malých cel, vzpomněl jsem si na slova pana Šátka z naší vesničky střediskové: „V kriminále, ty ču.áku, si můžeš koupit úplně všechno, třeba motorku, ale kde by si na ní, ty ču.áku jezdil? No vidíte, u nás aby vězeň trochu toho drandícího plácku pohledal a na Fidži by zase vězni jistě uvítali trochu té motorky. Přerozdělení světových zdrojů je prostě nespravedlivé a někdo by na to měl důrazně poukázat na celosvětových zasedáních. Tak jako tak, kousek od skluzavky by měl být White House, dům na kopci, o kterém mi vyprávěl Henry, novozélandský chlapec, který na Fidži provozuje několik batůžkářských ubytování, mimo jiné známé Bamboo v Nadi. Dům se rekonstruuje a prý se mohu zdržet a přespat zadarmo. Vede k němu krpál a za ten den už jsem měl všech dokopečků i zkopečků celkem dost. Do White Housu jsem dorazil zničen jak Dukla a cítil se trochu provinile, že přicházím s prázdnou. Uvítala mě milá dáma a vysvětlila jak se rekonstrukce má a kam vše směřuje, cílem je vytvořit farmu, která bude zásobovat ostatní projekty firmy. Okolí je plné nádherných výhledů na Taveunské pobřeží a přes úžinu i na Vanua Levu. Nechtěl jsem tam dlouho lapat po dechu v tomhle stavu a tak jsem se po doplnění pár litrů vody do mých velbloudích hrbů, nabažen výhledy, zase vrátil dolů do dolin, dostopoval do Naquary a školním machrobusem se vrátil zpět domů, do Matei, do stanu.

V noci opět pršelo a chvíli zabralo, než jsem dosušil věci a vydal se zpět na cestu.

Včera jsem to asi trochu přehnal s chozením a sluníčkem, sotva unesu batoh. Dnešním cílem je Vuna, vesnička u jižního cípu ostrova. Vuna provozuje podobnou lodge jako Lavena a tak jsem se rozhodl potěšit zdejší lid mou přítomností. Z Matei měl jet v jedenáct hodin machrobus do Nagary a odtud v jednu další do Vuny. První nepřijel vůbec a druhý vyjel z Naqary v pět odpoledne. Fiji time. Celý den vydatně pršelo a tak jsem stopování vzdal a čekal v Naqaře, dobře se najedl a znovu potkal Sama, starého známého z prvního dne na Taveuni. Cesta do Vuny byla pod vodou, ze strání se valila voda a vodopády plné kakaové vody ukrajovali ze silnice. Klasik by řekl: Chčije a chčije! Já jen dodám – Nesnáším machrobus! Proti dešti mají machrobusy zakrývací plachty, ale to se nezdálo být řešením, voda tekla jak všude venku, tak i vevnitř. Nebýt místního hodného chlapce asi bych se do Vuna lagoon Lodge jen tak nedostal. Vystoupil jsem s ním a ukázal mi cestu, venku byla jen černo černá tma a provazy deště, nasadil jsem si čelovku pod kšiltovku a svůj batoh přehodil pytlem na odpadky. Jdeme. Po pár minutách chůze ve vodě do půlky lýtek se mladík odpojil a ujistil mě, že stačí jít jen stále rovně po pěšině. Pěšině? A které? Ale to už tam nikdo nebyl, jen tma, žáby a neprůhledný déšť. A tak si to takhle šinu cestou k světýlku v dálce. Jako perníková chaloupka uprostřed dešťové tmy svítila krásná veranda místní lodge. Shodil jsem můj velký černý pytel na suchou zem a konstatováním, že jsem cestou nachytal nějaký žáby k večeři, pobavil paní domácí Salote a jediného hosta Jeffa, australského pracovníka zemědělského projektu proti chemickým postřikům na Fidži. Dostal jsem vydatnou večeři a čaj. Rozvěsil svůj celý svět, aby trochu proschnul a odebral se do své lóže. Po další dva dny jen pršelo a mě se to trochu i hodilo. Horečka, bílý krk a kašel mě znovu obraly o chuť šmejdit okolím. Četl jsem a spal, spal a četl. Vuna lodge je na odpočinek ideální místo, v Laveně jste součástí vesnice a stále se něco děje. Ve Vuně je lodge poněkud odstrčena od vesnice a okolo je dokonalý klid a krásně upravená zahrada plná sladkých plodů, kokosů, dala a dalších vymožeností tropického ráje. Salote mě dobře živila a tak bylo brzy opět hej. Nestaral se o mě jen tak někdo, Salote je vnučkou slavné tonžské královny Salote, její matka, princezna Salote, která tu mimochodem žila s námi také, se kdysi vdala za taveunského chiefa a tak si Tonžané upevnili své přátelské styky na Fidži po stoletích společných bitev. Obě ženy jsou stále veselé dámy v letech a byla pro mě opravdová čest je poznat, ani ne tak kvůli jejich šlechtitelskému původu, ale kvůli spoustě legrace, kterou jsme zažili. Lodge se postupně plnila a po čtyřech dnech bylo načase zvednout kotky za dalšími zážitky na dalších ostrovech. Abych ve Vuně jen nesušil věci, nedebužíroval a nespal, vydal jsem se na krátký průzkum okolí. Asi pět kilometrů od vesnice je místo zvané blow hole. Pokud ho navštívíte v době odlivu, uvidíte s velkou pravděpodobností tryskat vodu mezi lávovými kameny do celkem slušné výšky, za přílivu jde prý voda přes a podívaná není zdaleka taková. Já měl zrovna štěstí a hned při příchodu jsem dostal slušnou sprchu, nejspíš za trest, že jsem si tu krásu nepřišel prohlédnout už dříve. Z Vuny jsem vyrazil pěšky a po pár metrech za vsí mě vzal pick up na korbu, kde už bylo veselo, rodina ze Savusavu jela navštívit babičku do poslední vesnice za nejjižnějším cípem ostrova, tím, který je tak známý pro své nádherné vlny, oceňované zejména surfaři. No a na zpáteční cestě mě to samé auto vzalo zpět. A dokonce si i pán pomatoval, že jsem z té Chicken republic. Mám já se to ale dobře, svět je krásný, kulatý a je na něm hezky. Občas Vás prostě zalije pocit pozitivního blaha. Není dobra bez zla, není noci bez dne, není přátel bez nepřátel a není pocitů pozitivního blaha, bez pocitů bezmoci. Neznáte li binární opozici pocitu, věci, či skutku, nedoceníte, či nepoznáte skutečnou sílu a význam zkoumaného objektu nebo prožívaného pocitu. Neříkám, že můj kašílek byl smrtelný, ale upozornil mě, že bych si svého zdraví měl více vážit a užívat si ho. A tak je mi dnes opět krásně a mám z toho ohromnou radost. Dělá mi radost chodit, volně dýchat a usmívat se na všechny strany stejně tak, jako se všechny strany Vuny usmívají na mne. Má fidžijština se zlepšuje, euforie vzrůstá a jestli ještě dnešní večer neodletím do vesmíru, tak už nevím kdy. Začínám podezřívat Salote, že mi něco přimíchala do jídla. Měla pravdu ta žena! Když budeš pořádně jíst, tak budeš zítra zase ok, ale já už se o Tebe postarám. A postarala. Papayky, banány, kokosy, dalo, kuřecí vývar, taro, ryba s chlebovníkem, špenát, mořské řasy na kokosovém mléce, passion fruit, zázvorový čaj, to probere i vola, jako jsem já.

Poslední den jsem věnoval nedělnímu procházkování okolím, prohlédl jsem si školu, oba kostely, hřbitov, který je kousek od lodge. Děti si vyžádali několik skupinových fotek a s dospělými jsem probral rozdíl mezi katolíky a metodisty. Metodisté vyznávají jen jednoho Boha, Ježíš Kristus je pro ně, podobně jako pro Muslimy, jen prorokem, nikoliv však Bohem a stejně tak všichni svatí, jsou jen postavy historie. Religionistům se omlouvám za fušování do řemesla. Jak jsem nakoupil, tak prodávám. Citace bude někde dole pod čarou a jestli ne, tak jsme se zmýlili. Metodisté mají svůj kostel ve vedlejší vsi a tak s typickou fidžijskou trpělivostí číhají na machrobus, který je na nedělní mši sveze. Naprostá většina lidí je v neděli krásně oblečena a ve spojení s jejich úsměvy a ibiškem za uchem, se postupně zamilovávám i do té poslední babičky, jsou tak krásní. Fidžijské vesnice se od roku 1830 začaly postupně měnit v křesťanské (než sežrali pár prvních misionářů) a metodisté jsou nejrozšířenější vyznavači křesťanství (cca 38% populace), dalšími křesťany jsou katolíci a protestanti dohromady asi 11%). Ve městech ale vede jiná víra – hinduismus (cca 39%). Každé menší město má několik chrámů, ať už krishňáckých nebo sikhských. A to by bylo, aby to nebylo, že se občasným tichem z dálky ozve muezzin z mešity, svolávající k modlitbě osmi procentní muslimskou menšinu. Fidžijský lid je pestrý. Machrobus narvaný k prasknutí se prohnal vesnicí s asi jen půlhodinovým zpožděním, ale myslím, že jsem jediný, kdo se stále časem zabývá. Neděle ve staroarmějštině znamená setkat se a to se přeci koná nezávisle na machrobusu. Lidé se setkají a čekajíce na machrobus, proberou vše potřebné tak jako tak. Dobře, to s tou staroarmějštinou jsem si vymyslel ,ale na významu neděle pro fidžijské křesťany to nijak neubralo a já byl aspoň na chvíli zase za chytrého. Každopádně kostel je místem, kde se probírají všechny vesnické záležitosti a veškerá podstatná témata, ke kterým je třeba se vyjádřit a vštípit lidem nějaký názor. Uvedu příklad, který může hodně napovědět. Číňané prostupují zemí a jako dar fidžijskému lidu staví silnice. Čína je fenomén a pro mnohé země na cestě k jejich postkoloniální budoucnosti je v současné krizi identity a kapitálu na Západě jediným partnerem, který aspoň něco nabízí. Výsledky jsou vidět a to je na partnerských projektech, vlastně i na všech partnerských soužitích, to podstatné a oceňované. Čína je prostě kámoš. A co za to bude kámoš chtít? Pár dovozních licencí, užší hospodářskou spolupráci a co je největší devizou Fidžijského souostroví? Jednoznačně půda, jejíž cena roste raketovým tempem a je úplně jedno, že pozemek není na krásné pláži. Zatím je většina půdy v držení vesnic a ty ji maximálně tak pronajímají na dlouhodobé smlouvy, ale tzv. free hold půda, tedy ta k prodeji do osobního vlastnictví je tím nejžádanějším artiklem. Velmi diskutovaným projektem, je otevření prvního kasina na Fidži, na developerském projektu, na ostrově Denarau u Nadi. Kasino je fenomén, kasino je pojem, je to věc na kterou se vždy váže „přidaná hodnota“ v podobě nočních můr všech exorcistů – gambling, prostituce, noční život, alkoholismus, hýřivé chování a příval hostů o které stále ještě tradicionalistické Fidži opravdu stát nemusí. Vidina peněz je vždy dostatečným lákadlem, ale kolik z toho opravdu skončí na Fidži. Osobně bych si tipnul, že moc ne. Navíc jako kterýkoliv zahraniční projekt, stejně tak kasino, musí zaměstnat místní lid, to je podmínka. A tak si zaměstnanci postupně osvojí prohnilou kulturu a importují ji do svých vesnic. To je to poslední, co si všichni diskutující v kostele přejí a já jsem přímo nadšen, že dokážou takto reflektovat situaci. Je to malý svět a i kdyby z této konkrétní vesnice nebyl v kasinu zaměstnán nikdo, všichni tuší, že jen jeho samotné otevření by bylo mementem. Ano, to by bylo a bohužel jistě i bude. Nejen naše krásná česká zem je prohnilá korupcí, ale co na Fidži oceňuji, že zejména Fidžijci, Indové a Číňani jen velice výjimečně, nemají potřebu se stále hnát za pokrokem a vyšším příjmem. Mají spousty problémů se základní infrastrukturou, inovativním školstvím a z evropského pohledu zastaralým čímkoliv, ale pokud nejste ve městě, tak si na tyto věci nikdo nestěžuje a tudíž ani nevyžaduje celostátní bezpodmínečné zlepšení a honbu za procentním růstem HDP v každém čtvrtletí, aby jim ratingové agentury náhodou nenadělily písmenko z hlouby abecedy, doplněné nějakým tím mínusem. Nejčastější větou je: We are lucky a rozmáchnuté ruce s pohledem okolo sebe. Co potřebujeme, tu už dávno je. Umřít na Fidži hlady je nesmysl! Jídlo je všude okolo Vás a stejně tak přírodní krásy. Běžný Fidžijec toto ví a příliš se nesnaží hromadit víc, než potřebuje, ušlechtilý divoch, jak vystřižený z francouzské antropologie. Fiji time je stejně tak popiskou k tomuto životnímu přístupu. Každý plantážník s mačetou přes rameno, který se vracel ze svého políčka a ztratil se mnou pár slov, měl větší přehled o světě a jeho dění, než většina turistů, které na Fidži potkávám. A to ti lidé mívají tak dvě tři televize na celou vesnici a dívají se zejména na rugby. Nechápejte mě špatně, já nechci odsuzovat nic a nikoho a ani upírat zasloužený „rozvoj a pokrok“ v chudších zemích jen proto, abych v nich mohl za levnější kurz bloumat sem a tam. Ale definujme si pokrok a rozvoj..? Jen říkám, že kostel je místo diskuse a reflexe a tyto reflexe nejsou nijak tmářské, naopak mi přišli dosti na úrovni a názory byly hodně zajímavé, prokazující znalosti daleko za běžnými stereotypy. Fidžijci svou zemi milují a kulturu chtějí s cizincem sdílet. Podívej a takto my žijem – v klidu, Fiji time. Není to báječné? Občas bych si přál, aby i u nás uměli lidé ocenit všechno co máme a vážit si sami sebe a svých spoluobčanů. Mít radost z věcí okolo a všem je chtít ukázat jako jedinečné. Vůbec nevadí, že nejsou nejkrásnější v celém vesmíru, ale ukázány s úsměvem a tou krásnou dětskou radostí a pocitem We are lucky, že to tu máme. Z nich tu jedinečnost uděláte. Fidžijský člověk se stále usmívá, za těmi úsměvy je spousta starostí, ale o těch Vám nikdo neřekne dříve, než po pár hodinách v kostele, či nad kavou. Upřednostňovat nekonečný zmar nad i kdyby malým zdarem, vede k depresi. Usmějte se jen tak, no teď, hned! Přiznejte si kladné hodnoty a pochvalte se! Proč? Proč ne?! Hodnoty střední a starší generace už nejsou hodnotami té mladé a pokud se mladá generace vydá cestou svých filmových a seriálových hrdinů, se kterými se setkávají na obrazovkách při studiích ve městech. Bude mít Fidži nakročeno do mdlé tuctovosti pacifického ráje plného resortů, žijícího ze své tradiční minulosti v podobě pár kanibalských vidliček přitlučených na zdi hotelů. Pokud půjde tento proces jakkoliv zbrzdit, bude to pro Fidži jedině dobře. Rodinná soběstačnost v zásobování potravinami, dělá fidžijský lid stále svobodným, až se všichni zaměstnají v resortech a přestanou udržovat své plantáže, budou závislí na svých chlebodárcích. S příští krizí a nedostatkem hostů pak přijdou i o zbytek. Jako kterýkoliv jiný region, ani Fidži nebude zítra tou stejnou zemí jako dnes, jestli je to dobře, nebo špatně ale nechám radši koňovi, má tu větší hlavu. A to jsou témata kostelní, kolik hlav v něm, tolik názorů a o tom až potom. Kostel je institucí, kde si nejen hezky zazpíváte, ale i naplno zaměstnáte svou mysl, možná až natolik, že neděle bude dnem odpočinku jen pro reznoucí mačety, každopádně kostel je nedílnou součástí vesnického koloritu a má velkou váhu v rozhodování celé komunity. Věci menšího charakteru, jako úklid vesnice, informativní schůzky atd. se řeší na chiefem svolaných setkáních, tam se oznamuje, v kostele diskutuje.

Zbytek dne jsem už jen šnorchloval a objevoval krásy místního útesu. Nejčastějším tvorem tu jsou potrhané tepláky, igelitové pytlíky, různé bundy a trička, zajímavý podmořský svět. Slavný vunský korálový útes korály neoplývá, sem tam nějaká rybka a modrá hvězdice, trochu mořské trávy a to je vše přátelé.

Salote, v kolik jede první ranní machrobus? Mezi šestou a sedmou, buď tam za pět šest a nemůžeš ho minout. Machrobus přijel ve tři čtvrtě na sedm a byl jsem poslední, kdo se vlezl, vyvěšen ze dveří ven po první půlhodinu, než si vystoupila děcka do školy. Za další hodinu a půl jsem od indické paní kapitánky v krásném bílém obleku kupoval lístek na mini trajekt na sousední Vanua Levu. Jsem rád, že jsem to stihl, tyto malé trajekty jezdí každý den v devět, ale další den jsem už na Taveuni být nechtěl. Je tu krásně, přesto bych rád viděl ještě další místa i na dalších ostrovech. Prdnul jsem se na uzoučkou příď s mladými slečnami a pozorujíce létající ryby na zrcadlově klidné hladině, jsme asi za hodinu dorazili do Natuvu v Buca Bay na Vanua Levu. Krásné místo, bohužel se nezdržím, můj lístek je platný až do Savusavu, na loď už čekají dva machrobusy. Cesta je široká a oproti Taveuni je na příbřežních plážích hodně mangrovníků. Vydatně tu pršelo v posledních dnech a machrobus s tím má občas problémy, abych tam jen neseděl jak alipaša, chodím pravidelně pomáchat ostatním mužům vkládat kameny do hlubokých děr, aby machrobus mohl projet mazlavým bahníčkem. Sem tam někdo uklouzne a sedne si za všeobecného veselí do bláta. Nebojte, i s tím se na Fidži počítá, sedačky jsou potaženy plastovými potahy, úžasná věc na vytváření příjemného potního mikroklimatu v tropickém podnebí. A zápach? Odvětráván účinnou ventilací..machrobus přeci nemá okna. Druhá polovina silnice je krásná rovná čínská prašňačka, asfalt bude následovat. Dokončení celého úseku od Buca Bay k letišti u Savusavu je plánováno na rok 2015.

Savusavu se považováno samotnými Fidžijci za krásné místo s přízviskem Skrytý ráj. No, není tu přímo ošklivo, možná jen nepřímo rájovitě. Fidžijská města nejsou hezká, to je holý fakt a když se ohlédnu, Savusavu je rozhodně jedním z těch hezčích míst, do ráje to má však ještě daleko. Savusavu bay je druhou největší fidžijskou zátokou po Natewa Bay na stejném ostrově a jelikož v Natewa Bay není žádné větší sídlo, schopné regulérně uspokojit potřeby jachtařů, stalo se Savusavu nejvytíženějším místem pro malé rekreační plavidla na celém Fidži. Hluboká a horami krytá zátoka je bezpečným místem na kotvení a Savusavu nabízí dostatečné zázemí pro potřeby námořníků. Je to tu klidné a rodinné a rozhodně více zajímavé, než kotvit někde v nákladním přístavu v Suvě. Z toho plyne jediné. Což takhle dát si špenát a nebo se námořníků zeptat, jestli by nebylo místečko pro jednoho čistotného chlapce z Čech. Jako vždy to má pár háčků. Těch lodí zase není tolik. Plachtící směr v jižním Pacifiku je kvůli proudění větru a mořských proudů od Ameriky směrem na Asii, případně na Zéland a Austrálii. V tomto směru by se mi hodil někdo ve směru na Novou Kaledonii nebo Vanuatu. Takových lodí tu pár je, ale teď místo nemají. A kdo má, jede dolů na Zéland a Austrálii, jenže odtamtud jsem já přijel. Zážitek by to byl jistě jedinečný a mám ho na listu věcí, které by se měly stihnout před posledním výdechem, nicméně z pohledu mých plánů, je rozpočtově nepřijatelné znovu kupovat letenku směrem do Pacifiku a přijít i o tu kterou už mám – na Novou Kaledonii. To bych ještě obětoval, kdyby někdo na tu Kaledonii, případně Vanuatu jel, ale pokud pojedu na Zéland, tak o jednu přijdu a ještě budu muset druhou koupit, to už je dvojitá darda do mého naškrobeného rozpočtu. Zmar! No a úplnou peckou by bylo, kdyby mě někdo mohl vzít do Ameriky, jenže to už jsem vysvětlil výše, tímto směrem se vydá jen velmi málo lodí, ne li nikdo. A čekat na další zbloudilce jižního Pacifiku se mi nechce, to si radši doprohlédnu další části Fidži. A jako suchozemská krysa budu z nouze ctnostně pokračovat poskakováním letadly na předpokládané trase: Fidži, Kaledonie, Vanuatu, Kaledonie (nákladní loď z Kaledonie na V. a zpět, vyjde levněji, než let Fidži – Vanuatu – Kaledonie, přestože Vanuatu leží přesně mezi těmito dvě územími..), Tahiti, Velikonoční ostrov, Chile. Ale člověk míní a život mění… Uvidíme za pár měsíců, kde se najdu. Pro dnešek jsem nikoho ochotného nenašel, krom nabídky na zítřejší ráno na Viti Levu na moc krásné plachetnici. Bohužel Viti Levu je za rohem a já jsem teprve první den na Vanua Levu. S velkým díky odmítám, a moc mě to mrzí. Náplastí budiž další den v Savusavu. Brzy ráno jsem vyrazil na procházku k resortu Jeana Michela Cousteaua, nějakých sedm kilometrů jižněji od Savusavu, procházka je to hezká a více než polovinu mě popovezl hodný pán autem. Těsně před resortem je vyhlášené potápěcí a šnorchlovací místo Split rock, na šnorchlování jsem se ale ještě stále necítil, to předvčerejší ve Vuně mi naznačilo, že mám ještě chvíli počkat až budu zcela fit..Na vrátnici mi pospávající hlídač doporučil projít resortem k pláži a že je odliv, můžu pokračovat až k letišti a na silnici chytit nějaký machrobus zpět do Savusavu. Pláž byla nádherná a za okrajem útesu bylo spousta lodí s potápěči. Prošel jsem se k výhledu na malý krásný ostrov a každým krokem plašil tisíce malých krabů a malých poskakujících rybiček, které zůstaly uvězněny v kalužích po odlivu na mělké pláži. Procházka po pláži k letišti zabrala asi dvě hodiny, nikde ani noha, jen dlouhé stíny kokosových palem, krabi a v lese pár krav. Pro mě rozhodně nejhezčí procházka po pláži na Fidži. Fidži má spousty těch nádherných bílých pláží, které ho proslavily, ale naprostá většina z nich je na souostrovích Yasawas, Mamanucas, Lau a u resortů. Na mém výletě jich zase tolik nebylo. A tak jsem rád za toto místo. K letišti jsem nedošel, kousek před ním je vesnice a podřimující plantážníci mě doporučili jít po silnici. Po půl hodině jsem dorazil na Hibiscus highway, po které jsem včera přijel. Indický taxikář mě zdarma dovezl zpět do Savusavu a to byl konec krásného rána a záminka k zahájení zasloužené odpolední siesty. Poštou ranní hned odpoledne dorazila stará známá Lisa, německá dívka s kterou jsem sdílel pokoj ve Vuně. Zašli jsme na trh pro nějaké kokosy, banány a ananas, dobře pojedli a navečer podnikli výlet do kopců, kouknout na západ slunce nad Savusavu bay, vyplašit pár obřích netopýrů, zkouknout teplé prameny na pláži a povečeřet u mého oblíbeného Inda. Pan domácí mě pozval večer na kavu a přiznám se, že jsem měl opět radost z plně využitého dne. Při kavě jsme probrali úskalí indo-fidžijských partnerských vztahů. Alfou a omegou je tu prý kava. Známý pana domácího, kterého jsem celou dobu nazýval Himleš, pač jsem si myslel, že je to přesně to jméno, kterým se představil, se po několikátém hurónském smíchu jeho kumpánů, pokaždé, když jsem vyslovil Himleš, obořil, že jeho jméno je Maheš. Omlouvám se, nechtěl jsem být nezdvořilý a když jsme u těch korektur, já se také nejmenuji Honda, ale dokud se kava pije, ještě se neumřelo. Indové přiznali, že i pro ně má kava zvláštní význam. Maheš má za ženu Fidžijku a vyprávěl, že otec jeho ženy by na sňatek nikdy nepřistoupil, ale že mu donesl kavu a slušně požádal, nemohl mu říci nic. Kava je mocný dar a pokud jej někomu prezentujete, je to projev nejvyšší úcty. To bylo z toho vážnějšího soudku. Kavovali s námi i dva korpulentní mládenci, pracující pro výzkumnou laboratoř nemocnice v Suvě, projíždějí zemí a zkoumají progres v tvorbě protilátek v krvi dětí všech regionů. Zapomněl jsem jméno toho viru, který tu před pár lety působil tolik neplechy, ale podle všeho se dnešní děti mají k světu a není proto zatím žádný důvod ke znepokojení. A že tu máme jen dobré zprávy, začali chlapci vyprávět o ostrovech, které navštívili a vesnicích, kde brali vzorky v místních školách. Na Fidži existuje jedna vesnice, jmenuje se Vivili a není moc daleko od Savusavu. Je vyhlášena hloupostí svých obyvatel a historky dávané k dobru jsou legendární, Fidžijcům u těchto humorných příběhů tečou slzy smíchu a musím přiznat, že i já se pobavil. Tak ku příkladu si tu jeden starší pán chtěl shodit pár kokosů ke svačině. Vzal si na to dlouhý klacek a jako oštěp ho házel nahoru. Nezbedný oštěp se v koruně palmy zasekl a nechtěl dolů, musel tedy pán nahoru. Když už se vyšplhal až nahoru, shodil dolů jen ten klacek, slezl a házel dál. Jindy zase do Vivili zavítala delegace z ministerstva a občané je chtěli řádně pohostit. Vařili polévku a aby kuchařka ochutnala, hrníčkem si vytáhla vzorek z kotlíku, nezdála se ji dostatečně slaná a tak přisolila do kotlíku a ochutnala znovu z toho samého hrníčku, ve kterém byl starý vzorek a takto několikrát dokola. Delegaci se křivila huba, ale podle fidžijského kodexu slušných mravů, hostiteli se jídlo nehaní! A tak se nehanilo a křivohubě jedlo, hostitelé totiž trpělivě čekali, až delegace dojí a neměli ani tucha, že jejich polévka vejde do lidového humoru. Jednou takhle vyrazil rugbyový tým vivilských borců na turnaj do Nadi. U Nadi je celkem rušné mezinárodní letiště a když chlapci během hry uviděli ten ohromný stroj, přestali hrát a jen několik minut zírali. Ani požár se těm nešťastníkům nevyhnul, začala jim hořet kůlna na vypalování kokosu, kterou měli vedle pláže. Neváhali a mazali pro kýble s vodou do vesnice na kopci, jen co je chrstli do ohně, běželi opět nahoru na kopec pro další. A víc si toho už bohužel nepamatuji, ale jen co zase něco vykoumají a vejde to ve fidžijskou známost, tak mi chlapci pošlou mail.

Na další den jsme se s Lisou přesunuli do Nagigi, k paní Olivii, která nás na trhu pozvala k sobě domů. Nagigi je vesnička u moře asi 40 km od Savusavu. První den jsme proflákali na pláži. Voda byla tak teplá, že jsem začal Lisu podezřívat, že byla líná si odskočit. Trochu jsme prohlédli vesnici a od chlapce jménem Rony vyslechli příběh o přírodním bazénku někde ve vedlejší vsi, kde když vyvolené osoby zahrají speciální písničku, vynoří se z hlubin prawns (vím jak to vypdá, ale nevím, jak se tomu nadává česky, asi krevetky) a tančí do rytmu u hladiny. U večeře nám Olivia vysvětlila, že tomu tak skutečně je, ale je to na dlouho. Nejdříve se musí podarovat chief, ten vyzve modliče, aby Vás na místo zavedli a ti Vás tam, až budou mít čas vezmou. Každopádně je to veselá podívaná a určitě by stála za to, pokud bychom měli více času. Večeře byla výtečná a povídání u kavy se synovcem Scullym příjemné.

Druhý den jsme na ranní procházce potkali Ronyho opět a ten nás zavedl na jeho plantáž v kopcích. Kokosy už nechci ani vidět, za ten den jsem jich vypil a snědl asi dvacet. Ronyho kamarád se válel na pláži. Říkal, že domů nemůže. Pracuje na stavbě silnice pro čínskou China Railway společnost. Stavbyvedoucí si nechal od všech pracovníků ukázat, kde bydlí a když nepřijdou do práce, vyzvedne si je. Ale když doma nejste, vyzvedávání se nekoná. Ti hodní Číňané jim tu chtějí postavit silnici v čínském tempu..nic na plat, Fiji timu neporučíš! Odpoledne jsme přeplavali se šnorchly na menší ostrov, asi sedm set metrů od břehu. Ostrov měl úplně jinou floru, než byla u Nagigi, byl plný banyánů a ty zase plné těch ohromných netopírů. Tihle ale nelétají tak zmateně jako ti naši, myslím že vidí. Nazpět jsem narazil na krásné korály na malých skalkách, docela jsem se zasekl, taková nádhera, takových barev, ryb, hvězdic a dalších blejskátek. Byl jsem tam jak Honzík v říši divů, stále jsem jen ten suchozemec a podmořský svět je světem vzdáleným, je to jiný rozměr v tom tichu, které občas prošumí písek hnaný po dně na mělčích místech a mé lopotící funění do šnorchlu. Rybičky si dávali pozor, jestli já dávám pozor a schovávali se do korálů a když jsem nedával pozor, tak taky nedávali pozor a vylézaly, aby si hráli. K večeři byly řasy, co Lisa vysomrala od žen ve vsi. Měly jich tam hromady a navazovaly je na motouzy. Takto se ponoří v hlubších místech na útesu a nechají se rozrůst pro korejské klienty, pro vesnici je to vítaný příjem a pro Korejce pochoutka, i pro nás byla. Jaký to den!

Občas se obávám, jestli umím to, co prožívám, i správně zařazovat a hodnotit, mám z každé vteřiny radost, z některých i vyložené záplavu radosti s husí kůží na temeni hlavy, to je vždy ta chvíle, kdy si říkám, že to není zbytečné a že nejsem na útěku před vlastní dospělostí, které se tak obávám, protože nevím, jestli to kdy vůbec zvládnu, být dospělý a chovat se tak – nezvládnu a vlastně ani nechci :)Zpět k prožívání a záplavám radosti: rád bych tyto zážitky vždy nějak probral a konzultoval, jestli vůbec byly tak boží, tak jak jsem je já sám zhodnotil. Proč by neměly být? Jsem na cestě sám a dělám ji pro osobní blaho, takže bych stejně nevěřil nikomu, kdo by stál vedle mne a řekl by: Mýlíš se chlapče, tohle je jen další obyčejná chvíle v Tvém životě, takovýto výhled, rozhovor, vůně, zvuk, chuť v Tvých ústech, to všechno je běžné a není třeba se vydávat takhle daleko. Nevěřil bych, protože bych nechtěl. Pan Zikmund řekl, že cestovat má smysl do té doby, dokavad dokážete stále žasnout nad tím, co vidíte, až přestanete žasnout, postrádá cestování smysl, stane se pro Vás nepotřebným. Potřebuji a chci v životě neustále žasnout a perpetum mobile mého úžasu je v současné době neustálá změna kulis okolo mě. Tak se mi to líbí, tak to mám rád. Otázka je, jak dlouho? Dnes žasnu nad změnou kulis, jak volně překládám posouvání se světem. Doposavad ale ještě člověk s žádným perpetum mobile nepřišel, když někteří jsou už hodně blízko a to vždy jen s pomocí přírodních zákonů, ty jsou totiž nejsilnější, silnější i než můj brácha. Chci tím jen říci, že dnes žasnu nad krajinou, lidmi, vůněmi, chutěmi, zvířaty, oceány a tím co je v nich + dalšími libůstkami, ale zítra mě může nadchnout něco úplně jiného. Příroda je v tomto silnější a čím dál od domova se člověk dostává, tím víc zjišťuje, jak mu chybí všední věci jeho rodné hroudy a především lidé, s kterými by chtěl právě tyto všechny zážitky sdílet, fotka je opravdu zoufale málo. Přeci víme, že jedenkrát vidět je lepší než tisíckrát slyšet. Není cool cestovat, cool je žasnout z cestování. A stejně tak je cool žasnout z každé vteřiny svého života, i když je to někdy těžké… Každý máme rádi jiné věci, otázkou je jen, jestli když je děláme, máme z nich opravdovou radost. Pokud ano, je správné, že je děláme, pokud tím neubližujeme druhým. Ještě hezčí je tyto věci sdílet. Sdílený zážitek je totiž TOP a je úplně jedno na kterém konci světa! Jsem rád, že si s Lisou můžu o těchto věcech popovídat, ale osobně bych si přál sdílet tyto místa s někým úplně jiným. V tomto ohledu máme každý své sny, někdo jen sní a nikdy se cestou svého snu nevydá, později lituje. Někdo se svému snu obětuje tak bezhlavě, že se stane sobcem vůči reálnému životu (rozuměj tomu, který je na Tobě vyžadován) a později lituje, je li život cesta, tak mou radou je: vydávejme se za svým snem, ale nebojme se si přiznat, že i sen může být fatamorgánou, krok zpět se tak může stát krokem vpřed. Jdu na sever a jdu na jih lze prožít i jinde, než jen přecházením cimrmanovského severním pólu, možná se jen pletu a prožívám nástrahy svého snu, který mě později za to vše odmění, ale život přeci už dávno není poutí slzavým údolím na jehož konci je království nebeské, život by měl být královstvím nebeským z jehož krajů občas nakoukneme do slzavých údolí a řekneme si – tohle přeci není to, co mě láká – cvrnknu tam vajgla a vrátím se zpět. Žiju svým snem a nemám důvod litovat, snažím se ho balancovat, aby mi nepřerůstal přes hlavu a snad se to i daří. Maminko, Tatínku, mám se dobře.

Brzy ráno jsme opustili drahou Olivii a přes Savusavu si to namířili na sever ostrova do Labasy ( čti Lambasa). Stejně jako Viti Levu, i Vanua Levu je ve svém středu hodně členitá a kopcovitá, s občasnými krásnými výhledy na pobřeží obou stran ostrova. Severní strana je vyhlášeným srdcem třtinového průmyslu Fidži a Labasa je vůní, vyluzovanou místním cukrovarem, nasáklá. Směle však konkuruje na pozici díra Fidži, protože moc té městské krásy nepobrala. Živoucí tepnou je jedna dlouhá ulice, na kterou navazuje pár menších, ve kterých se skrývá několik indických chrámů. Indická většina vtiskla městu indický ruch a pestrobarevnost bojující s všudypřítomným prachem doplněnou suchým vedrem. Jen co jsme došli do celkem hezkého ubytování – River view hotel, který má pohodlnou noclehárnu s útulnou terasou a výhledem na řeku, nás pan domácí představil mladému řidiči, který přivezl na otočku náklad ze Suvy a byl tu jako my poprvé. Zalíbila se mu myšlenka podívat se s námi na jeden vzdálenější indický chrám (asi 15km), který ukrývá posvátný skalní útvar ve tvaru kobří hlavy. Nakonec nás tam i zavezl a později nám ho bylo líto. Indické stařenky nás odchytly a byla hostina. Přátelé, takto jsem se na Fidži ještě nenajedl a lepší curry jsem neměl ani v Indii. 263 letá žena, která se přiznala, že vařila část, po které jsem se nejvíce olizoval, si mě oblíbila a stále mi přidávala. Slušnost radila s tím obžerství přestat, ale žaludek v právě vrcholícím orgasmu odmítal myslet racionálně. Rozkoší lidských se mi poslední dobou nedostává a takovýto hřích mi jistě jednou nahoře odpustí. Ženu jsem ujistil, že se svým umem je již připravena na vdavky a já že kdybych byl mladší, neváhal bych ani nanovteřinu, láska totiž žaludkem opravdu prochází přátelé, protože proti takovému gustu opravdu není žádný dišputát! Náš řidič se načekal, ale na Fiji time je zvyklý a tak se ani nezdál býti rozladěn. Později jsem si ve městě prohlédl rybí trh, ovocný trh a poptal se na trajekt na Ovalau, největší ostrov s souostroví Lomaiviti, kam bych se chtěl ještě před návratem na Viti Levu podívat. Lístek zahrnuje bus – trajekt – bus. Jenže mě zajímalo jestli jde koupit jen část trajekt – bus, protože první část nějakých 200km, by mě měl popovézt můj osobní řidič, který se vrací stejným trajektem zpět do Suvy. Možné to je, ale lístek mi neprodají v Labase, musím si ho koupit až v Nabouwalu, místě odkud trajekt odjíždí. Tak dobrá, nechám to osudu a uvidíme ráno. Před večeří jsem si ještě zašel do dalšího chrámu – chyba! Nejdřív mě vyřvali, že jsem se zul o schod výš a vykázali, pak pro mě doběhli, že se mám vrátit, tož jsem se vrátil a začal s prohlídkou, kde se vzal, tu se vzal, přispěchal muž omotaný prostěradlem a dal mi přednášku o božské síle Prasádě, která prostupuje vším, mám si to představit jako elektrický proud, vidět ho prý nemůžu, ale pohání nám spotřebiče a pokud s ním nejsi za dobře, dostaneš pecku, nebo i hůře. A aby ta príma historka měla nějaký konec, shodou náhod je chrám zasvěcen Bohu, který je prý nejbohatší z hinduistického panteonu a pokud s ním chci být zadobře, tak bych mu měl přispět, však ani ta elektrika není zadarmo a zkuste si nezaplatit! Ještě toho trochu, rozházet si indické božstvo a být odpojen od elektriky. Přispěl jsem dvacet centů a modloslužebník mě za to vyprovodil marným mávnutím ve stylu už radši běž. A tak jsem radši šel. Lisa akorát vařila chlebovník a tak jsem tu právě včas. Chlebovník se obecně vaří velmi dlouho, aby nakonec chutnal asi jako brambora. Přesto však, když jsme si na terásce nad řekou dořekli své denní příběhy, chlebovník už byl jen černým flekem v hrnci. Voda se odvařila. Zabili jste chlebovník, zkrkavčete! Poslední večeře s Lisou byla tedy jen banánovo – ananasová. Já zítra odjíždím ve čtyři ráno na Ovalau a Lisa letí v poledne zpět na Viti Levu.

Jééénže, řidičovi se večer ožralo auto a z postele jsem ho vytáhnul až po páté. Cesta byla velice špatná a zabrala skoro 6 hodin. Číňané na tom už pracují, až tudy pojedete příště, už tu jistě bude príma štráse. Lístek měli, fidžijské trajekty jsou jako žíznivý Čech, na jedno(ho) se vždycky ještě najde místo, ale také fidžijské trajekty, podobně jako žíznivý Češi, neodjíždí na čas. V čase přepokládaného odjezdu nebyla naše bárka ani na obzoru, Fiji time. Co naděláš, dětmi nezatopíš a chleba už levnější nebude. Vodní plocha, kterou snad budeme překonávat, dáli Bůh, mezi ostrovy Viti a Vanua Levu má zajímavou historii, která je hodna nějakého velkého filmového ztvárnění a ohromného respektu lidem, kteří ji svým skutkem tvořili. Psal se rok 1789 a v revoluční Francii to žilo, na druhé straně světa to mělo odezvu v podobě vzpoury na slavné lodi Bounty, asi chtěli být kluci in a tak také revoltovali. Tyto události spolu nikterak nesouvisely, ale kdo ví. Jen jsem chtěl prokázat mé hluboké znalosti historie. Fletcher Christian se svými vzbouřenci vysadil kapitána Williama Blighta s jeho věrnými na malý člun u ostrova Tofua, v souostroví Tonga a Blight vstoupil do dějin. Vybaven jen holým životem a touhou žít, se mu podařilo v pořádku urazit nějakých 6000km a doplout až na Timor, do tehdejší holandské državy, dnešní Indonésie. Na této cestě proplul právě mezi ostrovy Viti Levu a Vanua Levu a průlivu se tak dostalo cti, být pojmenován po legendárním kapitánovi. Udělat si zastávku na jednom z ostrovů se ani nepokoušel, jako člověk znalý prostředí věděl, že obyvatelé jsou velice zdatnými válečníky, kteří holdují kanibalismu. Průliv tak dostal jméno Blight Water a Fletcher Blight se stal legendou, která bez jediné navigační pomůcky, na malém člunu vstoupila do dějin.

A jaké bylo milé překvapení, když jsem v těchto vodách zaslechl můj rodný jazyk na palubě, Verča a Cíba, holky od Nymburka, v doprovodu Grahama skotského řiditele vápenky. Máme společnou cestu do Levuky, prý nejkrásnějšího města na Fidži, těžícího ze své koloniální minulosti. Levuka se v devatenáctém století nakrátko stala hlavním městem nově vyhlášené britské kolonie (1874), ale periferní lokace na nepříliš velkém ostrově Ovalau značně limitovala rozvoj místa. Už v roce 1882 se tak hlavním městem stala Suva a význam Levuky začal upadat. Takové to bývalo místo, představte si, že elektřinu tu zavedli o celé tři dny dříve, než v Suvě, jak se píše v místním muzeu plném fotek z doby, kdy byla Levuka na svém zenitu. Nicméně dnes je Levuka městečkem s asi 4tis. Obyvateli. Aspiruje na zapsání do seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO, jakožto jedno z mála míst Pacifiku, kde je větší hojnost unikátní koloniální architektury.

Je to klidňoučké městečko s pomalým rytmem, konzervárnou Pafco, největším zaměstnavatelem v širokém okolí a samozřejmě s bohatým výběrem kostelů, krásných staveb ze dřeva i kamene a hlavní třídou s dřevěnými podloubími u budov, které jako by někdo přivezl z divokého Západu, i ten bar měl lítačky, kterými kovbojové ve filmech lítají nohama napřed. Neděle zvala ku procházce okolím a návštěvě kostela. Ranní procházka byla parádní, mladé slečny nám ukázaly, kam se chodí koupat a lidé z baráčků v kopci nad Levukou zvali na čaj. S Verčou jsme zašli obhlédnut jižní okraj města, došli jsme k místu ve stínu palem kde byla v roce 1874 podepsána fidžijská dependence Britskému impériu. Dnes je tu pár bílých památníků. Jen o kus dále je budova, kde princ Charles, zastupujíce svou matku Alžbětu II., v roce 1970 podepsal přechod Fidži k jeho nezávislosti. A hnedle vedle je dům, kde bydlel a záchod, který používal a palma ze které mu spadl na hlavu kokos a stále tu je ta uklízečka, kterou.. tolik k princi Charlesovi. Procházka mě unavila a mši jsem zaspal, což mě mrzelo, protože jsem byl ve výborné zpěvné formě a rád bych si trochu toho halelůja s tetkami v barevných outfitech a s těmi krásnými úsměvy, zabékal. Shame on me! Zklamán sám sebou jsem se vybral objevit krásy severní strany Levuky. Ušel jsem dobrých čtyřicet metrů a zasekl se nejméně na hodinu v místní hasičské zbrojnici. Chlapci jsou dobrovolníci a střídají se tak, aby pravidelně někdo z nich na zbrojnici byl. Zajímalo mě, jaká je dojezdová doba na nejzažší bod ostrova, který je obehnán dokola jednou silnicí, vedoucí při pobřeží. Okolo jedné hodiny, když neprší. To je slušné! Cesta se vlnila jak žena v extázi a po nemocnici a další palbě kostelů jsem došel k památníku obětem války. Za ním seděl ten cápek, co včera večer, vyhýbajíce se nám na chodníku spadl popás do nezakrytého kanálu, chudák, a nedělně s partou popíjel pivo. Nejspíš klucí zapíjeli žal, že také zaspali mši. Na zpáteční cestě mě zaujala jedna boční ulička, od které vedly dlouhé schody hore na kopec a tak si říkám, že abych si to dnešní pivo zasloužil, měl bych podat nějaké výkoni! Cestou nahoru musel být regulérní slejvák, protože z mé košile se na konci toho výšlapu vyždímaly asi dva litry čehosi. Ale co by to bylo za nedělní odpoledne, aby mě lidé dobří nepozvali k rohožce (na Fidži se nestoluje, nýbrž rohožkuje ) Bula! Come and share a sunday lunch with us! Rád! A bylo to výborné. Řekl jsem jim tam pár fakt dobrejch vtipů a narvanej jak v ranní MHD, vyrazil prohlédnout školu a dopřát si trochu toho odpočinku. Je přeci neděle, i Bůh sedmého dne odpočíval, ale především – když jsi v Římě, chovej se jako Říman. Komu kouknu na zápraží, ten se tam válí a vyspává oběd. Jdu se chovat jako Římané.

Pondělí je dnem činu, celá naše parta se vydala na skálu za městem, má něco přes čtyři sta metrů a nepotkat hodného pána, co křikl na chlapce, který měl očividně na práci něco úplně jiného, než aby nás doprovodil, nejspíš se tam někde ještě motáme. Drahý hoch nás protáhl lesem, houštinou a po skále až na vrchol, cesta zabrala asi hodinu a půl, měl s námi spoustu trpělivosti. Jeho tempu jsme rozhodně nemohli stačit a to šel v žabkách, jak jinak. Asi ho zrychlovala ta mačeta, bo nevím. Výhled stál naprosto za to, byla vidět celá Levuka a široké okolí. Ve výhledu na druhé pobřeží bránil ještě jeden hřeben, ale to nám na radosti rozhodně neubralo. Cesta dolů byla cestou špinavých zadků. Sjezdařem dne byl jednoznačně Graham, za celou cestu jsem ho nezahlédl stát na vlastních, chudák měl klasické kecky bez podrážky, jamajské bobisty by sfouknul jak svíčku. Cesta byla kluzká a strmá, držet se na nohou bylo výzvou na níž jsme si vylámali kostrč. No co, dobojované. Trochu jsme se prošli v zadních uličkách Levuky, mým nejoblíbenějším místem. Je tu hodně zeleně, škola, konvent, policejní stanice, nějaký ten kostel a jedna vyhořelá stavba, architekturou jako vystřižená odněkud z Akropole. Bývalá lóže svobodných zednářů, která byla roku 2000 vypálena až na hrubou stavbu, důvod je prostý. Metodističtí kazatelé byli přesvědčeni, že zednáři jsou posluhovači samotného ďábla a pod jejich sídlem se ukrývá tajný tunel, který vede do Skotska, kde mají zednáři své hlavní sídlo. Zfanatizovaný dav vzal sídlo útokem, co naplat, že policejní stanice je hned za rohem a požární zbrojnice tak tři sta metrů. Co jste hasiči, co jste dělali? Carára hoď tam prcka! Já jako samozřejmě vím, že žádný tunel skrz střed země do Skotska vést nemůže, ale radši jsem to tam řádně okouknul. Čistě z výzkumného hlediska, již ve školce bylo mým snem se prokopat skrze zemi do Austrálie, ale nikdy jsem se nedostal dále, než k dlaždicím pod pískovištěm, radši jsem je tam nechal, co kdyby to byl poklop od jižního oceánu. Chtěl jsem jen okouknul styl a úhel. Nicméně, jak by řekl klasik – Hovno, slavný soude! Ani já jsem žádný tunel neobjevil a dost by mě zajímalo, jak dopadli samotní zednáři. Doufám, že utekli a jen ho za sebou zasypali..

V úterý ve čtyři ráno jsme odjeli busem, trajektem a busem zpět na Viti Levu, vzbudil jsem se až v Natovi, místě přistání trajektu na Viti Levu, cesta do Suvy zabere už asi jen hodinu a tato část Fidži je rozhodně tou nejvíce zalidněnou, průmyslovou a tudíž i nejvíce zastavěnou. Zpět v civilizaci, hrozný pocit po probuzení z ráje. V Suvě jsme pobyli jen jednu noc, není tu zas tak moc co dělat a vidět. Můžete se kochat etnickou rozmanitostí města, nákupními centry, dobře se najíst a to je tak vše. V Suvě to žije, úplná lentilková fantazie. A zákaznický servis je zvládnutý na jedničku. Nakupte nad 400 dolarů a máte zdarma dovoz Vašeho nákupu až domů – na zahradním kolečku. Kolečkářů je v okolí autobusového nádraží mraky. Pobavili jsme se u scénky, kdy se místní opálení borci hádali o zbrusu nové, zářící kolečko. Už to pomalu vypadalo na pořádnou melu, ale nakonec vše přešli taktním úsměvem a podělili se. Abychom dokončili okruh po Viti Levu, jeli jsme busem po King’s road kopírujíce severo – východní stranu ostrova až do města Lautoka. Lautoka je druhým největším městem Fidži, dle bedekrů v něm není nic zajímavého, ale mě Lautoka mile překvapila, je to na fidžijské poměry dosti čisté město, lidé byli příjemní, usměvavý, měli čas podívat se Vám do očí, pozdravit. Prostě takové pohodové město, pár chrámů, cukrovar a jednoznačně nejlevnější místo na Fidži. Na pláže je tu daleko, ale velký hotelový bazén byl dostačující náhradou. Po návratu do Nadi šlo vše do starých kolejí – spěch, stres, špína, spousty bělochů. S holkama jsme to rozdýchali v lahvárně a bylo fajn. Graham nás opustil již v Suvě, musel zpět do práce na Zéland a dalšího dne odjeli i děvčata. Trochu jsem se snažil dopsat, co jsem nestihl a vyzjistit jak je to s mým odletem na Novou Kaledonii, zejména jestli potřebuji odletovou letenku ze země před tím, než mě pustí do letadla apod. Mrzelo mě, že již nebyl čas navštívit Julii, stařenku z Taveuni, která někde u Nadi bydlí a pozvala mě, abych u nich pobyl. V den odletu jsem si přivstal a musel vše zjistit v kanceláři letecké společnosti Aircalin, internetové spojení v hostelu bylo naprd, ale nakonec vše dobře dopadlo, do letadla mě pustili a jak jsem se měl na Nové Kaledonii, je už jiný příběh.

Cenový přehled:

Pivo (750ml) – 4, 15 FJD

1FJD …cca 10czk

Slovníček:

Bula!……………………….Ahoj

Kava………………….Kava

Grog………………….Kava

#JanZert #HonzaZert #Fidži #Fiji #Tichomoří #Melanésie #Melanesia #VitiLevu #Suva #Lavena #Taveuni #ostrov #ráj #Nadi #Kavaceremony #Kava #Pacifik #Tichýoceán