Je to i Naše řeka – Amazonka

Měla se jmenovat Río Santa María de la Mar Dulce – Řeka Svaté Marie ze Sladkého moře. Takového krásného, i když poněkud krkolomného, názvu se dnešní Amazonce dostalo od jejího objevitele pro evropské oči, Španěla Vicenta Yáñez Pinzóna. Pinzón se roku 1500 plavil na jih podle atlantického pobřeží jižní Ameriky a všiml si, že voda je, i tak daleko od břehu, neobvykle sladká. Amazonka prý dokáže osladit moře ještě 400 kilometrů od svého ústí. Stočil se tedy směrem k pevnině a objevil ústí ohromné řeky, kterou tak hezky pojmenoval. Jak tedy tento gigantický obr mezi řekami dostal svůj dnešní exotický název, je úplně jiný příběh, jenž si ale pro svou poetiku zasloužil být názvem dominantním a všeobecně užívaným. Snad si ještě vzpomenete na Francisca Pizarra, spolu s Cortézem asi nejslavnějšího španělského conquistadora, dobyvatele mocné říše Inků, který s pár vojáky zničil nejvyspělejší civilizaci předkolumbovské Ameriky, tak ten s tím osobně nemá moc společného, ale jeho bratr Gonzales, kterého dosadil na místo guvernéra města Quita a celé oblasti už trochu ano. Gonzales Pizarro se vydal z Quita na východ, aby hledal bájné Eldorado ve východních nížinách. Po přechodu hor se dostal až k povodí Amazonky, k řece Coca a tam se celá výprava dostala do úzkých. Po tom, co si snědla většinu zásob, utýrala své indiánské nosiče a čelila útokům domorodců, kterým se přirozeně nelíbilo, jak Španělé masakrují místní populaci v honbě za zlatem . Pomoc měl obstarat Gonzalesův nejlepší poručík a bývalý voják jeho bratra Francisca z dob podmaňováni Incké říše – Francisco de Orellana.

Orellana se s padesáti muži vypravil po proudu řeky obstarat jídlo. To se mu podařilo po několika dnech v místech soutoku řek Coca a Napo, co však následovalo, bude mít na celou oblast zásadní vliv. Jeho posádka se vzbouřila a odmítla se vysílená vracet proti proudu řeky, aby dopravili jídlo svým kamarádům. Orellana je nechal podepsat dokument, kde stvrzují, že jsou si vědomi své nekázně a rizika. Tři muže vyslal proti proudu, aby informovali, že se výprava pokusí najít jinou cestu – ti nikdy nedorazili! A jednoho zanechal ve vesnici, který později vylíčil, že Orellana proti vzpouře moc nenamítal. Z oné vesnice se tedy vydal na cestu 2. února 1542 dále po proudu řeky Napo. Zprvu šli po březích a svou loď táhli jako burlaci po vodě. Kvůli husté vegetaci, ale nebylo možné v tomto pokračovat – nezbývalo tedy, než se vydat na plavbu. Plán byl doplout až k moři, tam přeci musí být nějaká evropská kolonie, která jim pomůže. Oni neměli ani tušení, jak daleko od ústí ještě jsou a kam to ústí vůbec ústí, akurátní mapy Ameriky v té době ještě neexistovaly. Mohli se domnívat, že je voda vezme někam na sever, do španělských kolonií, jako byla dnešní Venezuela, kam by to mohlo být i logicky nejblíže k moři. A jak už to tak bývá, cestovatelé a objevitelé (nejen) té doby, se rádi nechali unášet různými dojmy a legendami, které kde zaslechli, nebo pokud jim kdeco evokovalo nějaký biblický výjev, byli si jisti, že jsou jeho svědky. Cesty, které lidé v době před industrializací a dobou mediálních technologií podnikali musely být mnohem více emotivní a senzitivní ke každé skutečnosti, protože existovalo jen velmi málo příměrů, podle kterých by šli výjevy na těchto cestách srovnat s něčím, co znali z Evropy. Každý byl neustále ve střehu ve snaze objevit nebo uvidět něco bájného. Kolumbus po návratu z jeho objevné cesty tvrdil, že nalezl Edenskou zahradu. Juan Ponce de León, objevitel mnoha částí Karibiku, hledal Pramen mládí, všichni španělští conquistadoři podlehli vábení bájného Eldoráda, království ze zlata. A to byl i Pizarrův a Orellanův příběh. Po té, co se Francisco Pizarro vrátil do Španělska přeložen zlatem, byl to pádný důvod pro královu podporu pro tyto výlety a pokračování v kolonizaci Ameriky.

Už i indiáni věděli, že je lepší těm slepcům lhát a tvrdit, že takové místo existuje a je nedaleko, než se nechat zabít z podezření, že jím nechtějí prozradit svá tajemství. A tak i právě proto conquistadoři a jejich družiny bloudili všemi částmi exotického kontinentu. Nové druhy koření, dřeva a pralesních produktů je zpočátku nechávaly zcela chladnými, byla to jen taková z nouze ctnost. Orellanův příběh je jen jedním z mnoha, kteří pralesem bloudili a zároveň jedním z mála, kteří se tenkrát z hloubky pralesa dostali i ven. Na této strastiplné cestě, kde čelili mnoho útokům, ale určitě jich nebylo tolik, kolikrát oni sami, kvůli jídlu a neustálé touze po objevení zlata, či něčeho cenného, zaútočili na domorodé kmeny, si všimli, že na březích řeky, jsou často velká lidská sídla. Počty lidí a armád, které na břehu ohromné řeky viděli a které si poznamenal do svého deníku, jediného svědectví o té objevné cestě, otec Gaspar de Carbajal, byly ohromující a neuvěřitelné. Po boku mužů byly k boji připraveny i ženy, kteří Španělé popsali jako spoře oděné se světlou pletí a oplývající velkou silou, soudě podle šípů, které se zasekávaly hluboko do voru družiny. Evropané si byli jisti – to musí být bájné království Amazonek, mytických bojovnic. Království je jistě ukryto více ve vnitrozemí a osady a města, které vídají na březích veletoku, jsou jen malé vazalské područí. Název řeky a potažmo i celé oblasti na sebe nenechal dlouho čekat. Orellana a jeho skupinka přeživších byla nepochybně prvními lidmi, kteří dopluli od úpatí And, až k ústí řeky do Atlantiku. Orellana byl po návratu do Španělska uvězněn pro dezerci a Carbajalův deník, jenž vysvětloval celé počínání výpravy, i možné nalezené bohatství, označen za podvrh s cílem zachránit Orellanovi život. Nicméně Orellana ve vězení nezůstal, u soudu s ním se prokázal oním dokumentem, který prokazoval, že neměl jinou možnost. Nakonec dostal dekret na další území v Amazonii, které měl osídlit evropskými osadníky. Sám byl při této další cestě zabit domorodci a do Evropy se už nikdy nevrátil.

Vědci nikdy neuvěřili tvrzení, že v Amazonii mohla existovat velká civilizace, protože přírodní podmínky neumožňují, aby se taková civilizace uživila, půda neumožňuje extenzivní zemědělství kvůli své vysoké zásaditosti a tudíž ani vznik takové civilizace. Ale podle nových poznatků brazilských archeologů, to v podstatě možné bylo, protože nalezli ohromné plochy modifikované půdy, která byla uměle zahnojována člověkem a vykopávky potvrzují, že byla i hojně využívána. V poslední době se objevily i zbytky keramiky, které byly na svou dobu pokročilejší, než ty evropské a fragmenty celkem širokých cest. Problémem je, že v Amazonii nemůžeme očekávat nějaké ohromné kamenné stavby jednoduše pro to, že v těchto částech Amazonie takový stavební materiál není k mání. A kam že by se tedy všichni poděli? Jak se z orálních tradic místních komunit dá vyposlechnout a tak jak už se stalo i ostatním indiánům po příchodu Evropanů – mohly je skolit epidemie evropských chorob, které decimovali tehdejší populaci celého kontinentu. I to může být vysvětlení. Existovala v Amazonii vyspělá civilizace bájných Amazonek? Vyvinula se ta civilizace vlastní evolucí a nebo s přispěním Asiatů, o kterých se mluví jako o prvních mimonativních návštěvnících Ameriky, ještě před Vikingy. Plavit se uměli, jak by jinak osídlili Pacifik. V některých částech dolního toku Amazonky jsem tento názor slyšel od místních poměrně často. Podporují ho vzhledovou podobností indiánů a Asiatů a také podobou jejich jazyků s těmi asijskými. Možné je všechno, historie ještě důkladně a mnohdy ani pravdivě popsána nebyla. A tak s přispěním příběhu Francisca de Orellany, vítejte v Amazonii, možného dávného království bojovných Amazonek.

Už tam

Silnice se konečně trochu narovnala. Nakonec i přešla v krásný asfaltový povrch a serpentýny lesnatých And se změnily v ploché moře zeleného porostu. V malé dodávce vjíždíme do města Yurimaguas. Jen co poprvé přibrzdíme v hustším provozu, usmívá se na mě skrze okýnko mladá tvář. Ukazováčkem osciluje mezi svým a mým obličejem a souhlasně přikyvuje hlavou. Nejspíš ode mne očekává podobné přikývnutí, mrknutí a nebo jakýkoliv náznak souhlasu. Usmál jsem se na znamení pozdravu, ale hlavou zakroutil do stran. Aby nedošlo k omylu, přidal jsem i metronomový pohyb vztyčeného ukazováčku. „Dnes z toho nic nebude, příteli. Jsem chudý a musím po svých.“ NE a všechny jeho verbální i nonverbální obdoby ale už dávno v taxikářském žargonu pozbyly smyslu. Mému novému příteli vydrží jeho neodbytnost dalších minimálně 200metrů jízdy, jeho běhu a mé ignorace. Můj starý přítel mě vysazuje a nový oslovuje: „ Iquitos, Iquitos?“

Ano, přesně tak, potřebuji do Iquitosu, ale nemůžu si dovolit platit za rikšu. Celá situace se má asi tak – Yurimaguas je jedno z posledních míst v amazonské části Peru, kam ještě vede silnice. Zajímavé je toto místo pouze tím, že odtud odjíždějí větší lodě do „velkoměsta“ peruánské Amazonie Iquitosu, který je důležitou dopravní tepnou této části pralesa a zároveň se svými cca 400tis. obyvateli, největším městem na světě, do něhož nevede žádná silnice, která by město spojila s civilizací! A tak zbývá pouze doprava lodní a letecká. Já jsem teď očividně na jednom konci města Yurimaguas a přístav leží na tom druhém, této situace si je vědom můj nový přítel a nabízí své služby. Aby se zbytečně nezdržoval, vytahuje hnedle své trumfy. „Pokud chceš jet dnes do Iquitosu, tak loď odjíždí za půl hodiny. Pešky to nestihneš!“ Hýbu se pomalu, je už poměrně dosti vedro, dusno a vlhko. Nechce se mi nikam pospíchat a ani věřit taxikářovi. Ale jsme v Peru, faktor co kdyby je tu vždy silný, nicméně nikdy se nespokojte s jednou, ani třemi odpověďmi na stejnou otázku. Ověřovat je třeba neustále a to z jednoho prostého důvodu. Nikdo Vám tu většinou neřekne, že neví – prostě nějak odpoví podle svého uvážení, aniž by věděl a tímto jednáním Vás lehko dostane do situace, ve které být nechcete, na místa, kde být nechcete, s lidmi, se kterými být nechcete, v čase, který Vám vůbec nevyhovuje…On v těch místech pak bude nepochybně čekat skvělý nový příběh, ale někdy přeci jen trochu té akurátnosti postačí a tak se ptám neustále a ptám se dokola na stejné věci, abych nakonec dostal přibližnou odpověď. Co kdyby ta loď opravdu jela už teď? Další pak pojede, až se naplní nákladem, to je totiž to nejpodstatnější a nejcennější, z čeho mají lodě zisk. To může zabrat i několik dní a proto bych uvítal, kdybych odjel spíše dnes. Poptávám se náhodných kolemjdoucích a většina se shoduje na čase okolo poledne. To opravdu moc času nemám.. Ale v taktice odmítavé ženy polevit nemohu, sic bych si tak nevybojoval príma cenu za rikšu a náš vztah by neměl pevný základ, pokud bych podlehla příliš snadno. „A kolik by mě stála cesta na trh a následná cesta do kotviště lodí, vždyť já ještě nikdy rikšou nejel..“ Bezostyšně lžu svému novému příteli. „ 5 Solů!“ Lže on bezostyšně mně. „Vidíš, proto s Tebou nemohu jet, to je cena jeden a půl oběda, na to já nemám!“ A přidávám do kroku. „ Za tři by si jel?“ „Za tři bych už jel!“ ( 1 Sol – je cca 7 korun, duben 2014 ) Na další smlouvání už stejně nezbývá čas. Navíc je to cena, kterou jsem si ověřil současně s ptaním se na odjezd lodi a co nejvíc – je to přeci můj nový kamarád. Líbí se mi, že cenu zbytečně nepřepálil s prvním nadhozem, jak tu bývá dobrým zvykem. Na trhu bleskurychle pokoukneme po houpací síti (hamaka) a barelu s vodou, jídlo je na palubě zajištěno. V čem jsem nelhal bylo, že jsem v Americe ještě opravdu nejel rikšou a tak si jízdu s větrem ve vlasech užívám. Do přístavu to není zrovna blízko, ale stále to stíháme. U brány si mě přebírá pracovník přístavu v reflexní vestě a šmahem kvaltujeme na loď. Mocný ouřada na palubě na mě nemá čas a po zbytek cesty jsem si ho nenašel já. Obě paluby pro pasažéry jsou plně obsazeny. Tedy obsazeny jen pokud přemýšlíme jako Evropané. Pokud se však oprostíme od tohoto myšlení – místo je všude, kde si ho uděláte, osobní prostor je tu pojem neznámý. Prostě jsem se někam vmísil mezi dvě hamaky a náhoda tomu chtěla, že to byly hamaky mých nových príma kamarádů – gringů. Je dobré si hned z počátku udělat kamarády a to hned ze dvou prostých důvodů. Je velmi příjemné mít kamarády a je dobré, když si s kamarády vzájemně hlídáte věci. Promiňte mi tu troufalost, ale Peru je jednou z těch zemí, kde je krádež a ztráta běžným koloritem života. Stačí jen malá nepozornost a nemáte nic. Navíc mnohem více než jinde – okrást gringa je dokonce veřejně akceptované a pomoci se nedovoláte. Těch situací, kdy se mě tu snažili okrást a společnost s tím neměla problém, ba ani náznak pohoršení, bylo na můj vkus až dost, ale to jen na okraj. Seznámil jsem se se svými sousedy – mladou peruánskou maminkou a jejími dvěma roztomilými dětmi, Libanonkou Audrey a o asi pět minut po mě dorazivším Angličanem Danem. Audrey na lodi strávila noc, že loď odjíždí, ji tvrdí už od včerejšího odpoledne. Nebyla sama, většina lidí tu spala také, může jich být tak sto padesát až dvě stě. Nikdo, ani kapitán, prostě neví, kdy loď pojede. Od té doby, co je v přístavu, to může být každou hodinu. Jde o ten náklad a jelikož mé bystré oko vypozorovalo další dva plně naložené kamiony, které se budou teprve vykládat – vyrážíme s Audrey na oběd do města. Zapomeňte na ještěrky, tady se vykládá a nakládá pouze ručně, břeh přístavu je bahnitý okraj. Když míjíme jeden z těch kamionů, všichni pohůnci z něj vmžiku vyskáčou a smějí se jeden druhému.

Ta situace mě zajímá a tak se na chvíli zastavuji a pozoruji dění. Mezi nákladem vajec byl černý pasažér, asi tak metr a půl velká Iguana (přerostlý chameleon, co nekoulí očima..), takže přeci jen nějaké ještěrky tu používají.. Tady se jich bojí a v severní Argentině je to vítané zpestření do empanád. Nakonec jsme vyrazili vstříc novému dobrodružství se západem slunce nad řekou Huallaga a lodní sirénou zvoucí k večeři.

Ještě téže noci se meandry řeky Huallaga stečou s mocnějším tokem toho kraje – řekou Maraňon. Ta byla celá století považována za hlavní zdrojnici Amazonky. Může za to náš krajan, rodák z Trutnova – jezuita Samuel Fritz. Jeho životní příběh je neuvěřitelným svědectvím velkého odhodlání mladého muže, který podle Antonia Astrainy, španělského historika: „Ačkoliv v Čechách narozený, učinil toho pro španělskou korunu více, než všichni kapitáni a dobyvatelé.“ Doma ho zná málokdo a ve světě se na něj pomalu zapomíná, od jeho smrti uplyne brzy 300 let. Celý obdivuhodný příběh by vydal na hollywoodský trhák – Čech nebo český Němec, to jeho samotného asi trápilo nejméně. On si od života sliboval mnohem více, než dobře začínající kariéru na českých nebo evropských univerzitách. Táhlo ho to mnohem dále, chtěl zasvětit svůj život misijní službě a pomáhat v Novém světě.

První česká velestopa

Vystudoval filosofickou fakultu v Praze. V Uherském Hradišti vyučoval základy latiny a v roce 1679, ve svých pětadvaceti, byl již zástupcem rektora jezuitské koleje v Brně. Pedagogickou činnost však předčasně ukončil a odešel do Olomouce studovat teologii. Právě tam se rozhodl pro misijní službu v jižní Americe. Jeho první žádost byla v Římě zamítnuta, což u první žádosti nebývalo nic nezvyklého a mladého Samuela Fritze to také neodradilo. Ve své druhé žádosti napsal: „Se synovským políbením a na kolenou jsem přijal před nedávnem nejmilejší dopis Vaší vzácné veledůstojnosti, z kterého jsem čerpal nesmírnou naději, že totiž budu přiřazen do blahoslavené společnosti misionářů pro království Chile. Ale jak jsem dle počtu vyvolených uviděl, ne bez bolesti poznávám, že jsem byl od nich odloučen. Jestliže ale jejich počet není ještě úplný, skláním se v prosbách k Vaším nohám jen o to žádaje, abych k nim byl připojen jako spolucestující a spolupracovník…“V polovině listopadu léta páně 1683 už byl na cestě do janovského přístavu a po několikadenním čekáním, odjel i se svými dvěma dalšími spolubratry anglickou lodí do Španělského království, kde ve městě Cádiz, strávil dalších devět měsíců čekáním. Avšak nezahálel, vyučoval se jazykům a řemeslům, jenž mu v Novém světě přijdou vhod.

15tého září 1684 vypluly španělské galéry ve směru na Kanárské ostrovy a dále až do Cartageny v dnešní Kolumbii. Cesta měla pokračovat přes Panamu a dále po Pacifiku až do Quita. Jenže lodě z pacifické strany se nedostavily a tak se celá skupinka rozhodla pro náročnou cestu vnitrozemím proti proudu řeky Magdaleny a přes horský masíf And. Celý podnik může mít okolo dvou tisíc kilometrů. „Znovu a znovu, zejména v nočních hodinách, nám naháněli strach tygři svým řevem. Sluneční žár nám tak zapálil krev, že nám připadalo, jako bychom si sedli do mraveniště. Větší obavu nám ale působili doposud pohanští Karibové, které jsme měli stále na očích na protějším břehu a k nimž jsme se neodvážili zahnout ze strachu před jejich šípy.“ Úryvek z deníku Fritzova přítele a spolubratra z Tovaryšstva Ježíšova – Jindřicha Richtera. Do Quita (dnes hlavní město Ekvádoru) dorazila skupina v srpnu 1685.

„19tého září se dáme na cestu po Amazonce i my, čtyři kněží, jak jsme sem přišli. Osm dní pojedeme na mezcích, ostatní cestu ale půjdeme pěšky, tj. deset dní až do Svatého Jakuba z Laguny, kde má sídlo náš představený. Naše haraburdí a celou zátěž nám ponesou celých deset dní na zádech ubozí indiáni. Největší potíž je, že každý kmen hovoří jiným jazykem, a já se těm řečem skutečně učím a již dost rozumím.“

„Na těchto neschůdných cestách se nejednou stává, že člověk ztratí prst na noze nebo si zakrvácí ruce trním, když se musí na okrajích srázů přidržovat rukama. Moskytů bylo tu také spousta, že nám pokrývali celou tvář.“ „Když jsme připluli k prvnímu kmenu naší misie de los Gayes, byly to právě dva roky, co jsme opustili Prahu. Z namáhavé cesty jsme ani necítili velkou únavu. Ja s P. Samuelem jsme sice začali trpět třídenní zimnicí, ale v týdnu jsme se oba uzdravili.“ „Zdejší kmeny jsou sice přátelské, ale věc trpí nemalou nesnází pro mnohoženství, kterému jsou oddáni tak, že jediný muž se tu často honosí dvěma nebo třemi ženami. Úsilí o nápravu tu musí být velmi diskrétní, nechce li člověk zahynout jako předčasná oběť.“ (z deníku Jindřicha Richtera)

Příteli Samuele Fritze Jindřichu Richterovi se jeho úsilí o diskrétnost zřejmě nevydařilo, jemu přidělený kmen Cunivů, ho po deseti letech služby jim a Bohu zavraždil, tím hříšníkem se stal jeho pomocník, pokřtěný indián. Richter však za tu dobu odvedl kus práce a mimo jiné i vytvořil mapu povodí horního toku řeky Ucayali, která později přispěje i k velkolepému dílu samotného Fritze. Ten dostal na starosti největší kmen té části Amazonie, Omaguy. Omaguové se od ostatních lišili plošším tvarem své lebky a Portugalci je i pro to nazývali „Ploché hlavy“. Právě před Portugalci hledali Omaguové ochranu a takovou pomoc si slibovali od Samuela Fritze. Ten velkým očekáváním dostál výborně, navíc byl skvělým pozorovatelem, stavitelem i polyglotem. Už ve stejném roce, kdy k Omaguům na řeku Maraňon dorazil, založil středisko své misie a postavil kostel svatého Jáchyma. Časem navštívil všechny oblasti, které Omaguové obývali, indiány naučil řemeslům i základům zemědělství, jak ho znal z Evropy, později popsal jejich tradice, zvyklosti a způsob života, dokonce dokončil i slovník jejich jazyka. Zatímco mnozí jeho kolegové naráželi na odpor a stávali se oběťmi indiánských vzpour či krutých praktik „lovců lebek“, Samuel Fritz byl svými indiány prokazatelně nejen respektován, ale i milován.

Hamaka a vlajka Amazonie

Cestování na řece Maraňón se od dob Fritzových značně změnilo a nepoměrně zrychlilo. Celá cesta do Iquitosu, která je douhá necelých 400kilometrů zabrala pouhé tři noci a dva dny jízdy čistého času, plus to čekání první den. Postupně zastavíte v každé druhé vesničce, kde někdo vystoupí a někdo zase nastoupí, trochu se vyskládá pár věcí a mezitím vtrhnou na paluby děti a babičky s rozličným ovocem, jehož jméno si lze jen těžko zapamatovat, neboť v každé vsi je to jiné ovoce. Nakupoval jsem všechno!

Ani ne tak proto, jak dychtivý bych byl po nové zkušenosti, jako spíše z prozřetelnosti a hladu. Porce na lodi jsou velmi malé. Ráno je to kaše s kouskem malého chleba, odpoledne kousíček kuřete a rýže a večer zbytky od oběda. A tak je to každý den. Tou prozřetelností jsem ale myslel něco jiného. Jistě si vzpomínáte, že na mě neměl ouřada čas.. Vlastně se na mě nějak zapomnělo a že jsem člověk rozhovory vyhledávající, stal jsem se zakrátko součástí koloritu a nikdo nepřemýšlel o tom, že bych třeba byl černým pasažérem. Mě osobně to svědomí nehryzalo, neb jsem si jako protihříšnou výmluvu stvořil vědomí ve svém svědomí, že jsem se už v Peru naplatil na všech extra gringo příplatcích dost a tak by mi úleva v podobě 100 Solů přišla vhod. Zůstat neodhalen znamená jediné – nechodit si pro jídlo, protože jedině tam se kontroluje lodní lístek. A že jsou tam fronty dlouhé, tak nikdo pořádně neví, jestli jsem už byl, nebo teprve půjdu. Ovoce od drobných prodejců sem tam zpestřil i celý uvařený oběd v podobě smažených taštiček s kukuřičnou kaší nebo ryba, či jiné mým jménem skryté dobroty džungle. Inu neměl jsem se zle. Den jsem trávil rozhovory s lidmi, pozorováním břehů, častým sprchováním a obchůzkami po lodi. Vrátím li se k tomu sprchování, tak mi osobně přišlo vtipné, že muži mají ve svých sprchách vodu čistou, kdežto ženy mají vodu z řeky, která má barvu kafe s trošičkou mléka. Aby se tento nepoměr nějak vyvážil, močili místní borci zásadně do sprch, které jsou s mísami v jedné komůrce. Takže v první fází sprchování Vám vše nacáká na nohy a až po nějaké chvíli se kovová místnost s těžkým vzduchem zbaví odéru moči a nastává fáze očisty. V tu chvíli, kdy otočíte kohoutkem a zastavíte vodu, se začínáte znovu potit. Co se týče hygieny, nemá to valného významu, ale jde o ten pocit z dobře naložených, místními Bohy mi svěřených, deseti minut. Asi nemusím nijak popisovat, že veškerý odpad z lodi jde zpět do řeky. Jako děti jsme se v posázavském Pacifiku střídali na záchodě, aby ti ostatní mohli vidět vzadu za vlakem na kolejích, to právě vypadlé hovno. Vlastně jsme to dělali ještě ve dvaceti, jaká to byla sranda. Ze záchodo-sprchové kabinky to však nestíhám.. Je to hloupé, ale bohužel je tomu tak. A tak pokaždé když vidím na palubu přijít babičku s dobrotou zabalenu v banánovém listu, zaplesám radostí, ale jak je to cokoliv v plastu, protahuji obočí v sloup… Je to smutné a žádné domlouvání a sbírání odpadků po palubě lodi nepomáhá s přesvědčením místních, že jsem jen bláznivý Don Quijotský gringo. Řeka je plná plovoucích trav a různých kusů klád. Jednou jsem zahlédl i růžové delfíny skotačit podél lodi a byla to nesmírná paráda. Ano, opravdu jsou růžoví! Přísahám, že jsem nic nekouřil! Stále jsme v období dešťů a tedy zvýšené hladiny. Spousty domů stojí na vysokých kůlech a mají to jen tak tak k hladině. Před spaním chodívám do sprchy, přirozeně.. a pak na příď lodi, užít trochu toho chladivějšího vánku. Vzduch je chladný, ale velmi vlhký. Loď nemá světla, prostě jede nocí dál za svitu hvězd, jenž září neobyčejně jasně, jakoby snad měli s kapitánem nějakou džentlemanskou dohodu. Jak by také nezářily, není tu široko daleko žádné světelné znečištění, které by jim nedalo vyniknout. Není li si kapitán jistý, posvítí si na místo baterkou.. a nesvítí li baterkou, pak se jen těžko bráním pocitu, že bych nejradši slízal všechny ty zářící hvězdy z jasné mléčné dráhy. Nejde si v tom klidu na chvíli nezapřemýšlet, kam se to vlastně řítíme. Celý svět už nezná nic jiného než pokrok a rozvoj – v této části světa to znamená ničení jedinečných ekosystémů, kácení pralesa pro dřevo a pastviny, čili krátkodobé statky, které nezaručují budoucnost místních komunit, ale jejich jistý zánik a znečišťování řek, které jsou místním i světu vším..Dnes už ale ne, vrátím se k tomu později. Tak dobrou noc, děti. Tedy aspoň se pokuste..Dalším príma zvykem místních borců je hrát jejich oblíbenou muziku z malých tranďáků 24 hodin denně na tu nejvyšší možnou hlasitost. Jsou z toho už tak ohluchlí, že při tom i spokojeně usnou, ale jen pár dalším šťastlivcům se podaří to isté. Naštěstí ještě spím zdravím spánkem mládí, silným a hlubokým. Člověk se na spaní v hamace nejdřív těší, potom se chvíli děsí, že z toho bude zlomen a skončí to doživotní skrčeninou, aby nakonec zjistil, jak příjemné je v ní spát. Loď s Vámi mírně pohupuje, příjemný čistý vzduch noci Vás přivede na příjemné a čisté sny a pokud si lehnete úhlopříčně můžete spát zcela rovně bez nepříjemného zalomení. Nejradši spím na břiše. Asi nikdy jsem nespal tak málo, abych se ráno cítil tak svěže a vyspale. A to v noci nespím více jak 5 hodin. Je to tím vzduchem? Je to tou euforií z bytí v Amazonii? Je to tou hamakou? Kdo ví.. Kéž bych se tak cítil už navždy po každém probuzení.

Pomalu se seznámíte s celou lodí, s každým si vyměníte nějaký ten příběh a vtípek, aby jste pak ve finále na sebe už všichni jen ukazovali prstem, mrkali očkama a připomínali si ty společné věty, frky a smíchy. Hluché části dne jen pozorujete břehy z pohodlí hamaky nebo s nohama vyvěšenýma přes okraj paluby. Je to jako donekonečna pozorovat trikolóru nějakého státu. Hnědá voda, na ní zelený prales a na něm modré nebe – to je vlajka Amazonie.

Iquitos

Když nepočítám ten holý fakt, že Iquitos je město a já města v lásce zase tolik nemám, musím přiznat, že jsem o něm hodně četl a docela se na tu návštěvu těšil. Nehledě k tomu, že přibližně sto kilometrů před ním, u osady Nauta, kam dokonce i vede z Iquitosu silnice, se potkávají dva veletoky peruánské Amazonie – Ucayali a Maraňon a právě zde poprvé vzniká řeka, jenž oficiálně nese název Amazonka. I kdyby tu nebylo nic, tak tu minimálně přestoupím na další loď a pojedu dále do nitra Amazonie. Ale v nicovatost Iquitosu nevěřím.

Iquitos, dnešní hlavní město nejsevernějšího a zároveň největšího regionu v Peru, Loreta, byl založen jako jezuitská misie kolem roku 1750. Páter Samuel se tu tedy na zmrzlinu stavit nemohl, ale jistě tu však v osadě, která založení misie předcházela, přibrzdil a prohodil pár přátelských slov. Až do úplného konce 19. století, byl Iquitos jen vesničkou uprostřed hlubokého pralesa, pojmenované po jednom z kmenů, který v té oblasti žil. Jeho význam pro svět nastartovala až kaučukovníková horečka. Město rostlo a bohatlo s přílivem imigrantů z celého světa. Jedni tu pohádkově zbohatli a druzí neuvěřitelně otročili při sbírání latexu (přírodní gumy), jistě si dovedete představit ten poměr zámožných k otrokům a jistě si také dovedete představit, že zámožným se tu určitě nestal ani jeden indián. Jaká škoda že jihoamerické státy také nemají takové „úžasné“ svátky, jako Díkůvzdání v USA, kde by indiáni poděkovali oslavou za importovaný „pokrok“(vyvraždění a zotročení) a imigranti zase za vřelé přijetí (zoufalé bránění jejích životů). To by se krásně žilo, to by byl ráj! I když některé státy slaví státní svátek – Den imigrantů, tak aspoň něco. Právě v této době hospodářského boomu Iquitosu byla postavena naprostá většina jeho krásných a barevných koloniálních budov s romantickými balkóny a fešáckým kováním. Když se trochu přiznám, tak cestou se mi nějak udělala hrozná žízeň a možná stejně tak, jako na koloniální historii města, jsem se těšil i na řádně vychlazené pivo v nějakém koloniálním bárku s místními opilci, jak s nimi proberu svět a ve světle zapadajícího slunce nad řekou, vypotíme koláče do našich tílek. Jazyk mám až na vestě. Řádně zaplivanou lahvárnu na břehu řeky s hlučnými opilci jsem sice časem našel a žíznivého uspokojení, i kulturního prožitku došel, ale dalo to práci. Iquitos bude vším, co si budete přát, ale čím je dnes především, to je vstupní brána do peruánské Amazonie. Prestižní věstník s nápisem Amazonie – jeden ze sedmi novodobých divů světa, napovídá mnohé – je to město plné turistů a infrastruktury jim uzpůsobené. Z Limy, hlavního města Peru, sem létá frekventovaná a poměrně levná, přímá linka a bohatě zásobuje všechny místní agentury, které se věnují výletům do džungle a poznávání místní fauny a flory. A to znamená jediné – najít nějakou klasickou chcárnu v centru města a nebo na zrekonstruovaných nábřežích, na to zapomeňte! Oni jsou to sice krásné bary a o svou klientelu nemají nouzi, ale ceny odpovídají centru Prahy, nic, co bych chtěl platit v centru dobře zásobeného pralesa. Asi bych se nějakému tomu výletu do pralesa nebránil, kdyby však byl za přijatelný peníz.

Ano, možná je to trochu risk, jít tam sám a všichni ti, co se z pralesní tour vrátili, tvrdí, že sám se člověk nikam nedostane a nakonec se tam stejně ztratí, a nebo ho něco uštkne, nebo sežere, atd. Prostě jen papouškují, co jim řekli průvodci, aby dodali své práci důležitosti, lidem strachu a napětí a také důvodu platit horentní částku. Také je pravdou, že jsem nepotkal nikoho, kdo by byl vyloženě zklamán – musí to být krásný zážitek s někým, kdo se tam vyzná a usnadní Vám Váš maximální prožitek z jedinečného místa. Ale trochu tu o tom pochybuji – za celou dobu, co jsem v Americe, jsem na žádném organizovaném zájezdu, ani exkurzi s průvodcem nebyl. Nepřijel jsem sem, abych si odškrtnul místa uzřená, druhy spatřené a zážitky prožité. O to mi nešlo. Pokud mi na něčem tak moc záleželo, tak jsem si vždy našel svou cestu, jak se dostat tam, kam to prý jinak než s průvodcem, nebo za gringo příplatky nejde. Prales je však jiná liga, v životě jsem do něj už několikrát nakouknul a rozhodně z něj mám respekt. V horách a městech se přeci jenom už trošičku vyznám a nějaké zkušenosti, ze kterých se dá v krajních situacích vyjít, jsem posbíral. Tohle prostě o pralese tvrdit nemůžu, ale také jsem to nikdy nezkusil..Všechny své fóbie jsem přemohl jejich poznáním. Ti co mají strach, mluví o respektu a ti co mají respekt, se nebojí přiznat, že je to částečně i strach. Oba pojmy jsou v životě tuláka jistou zárukou příčetnosti, ale stejně tak jako nejsilnější příběh začíná tam, kde dojdou tulákovi peníze – jeho osobní cena i hrdost vzroste tam, kde překoná svůj strach. V tomhle je třeba uznat moudrost cestovatelky Mileny Holcové – Dobře míněným radám je třeba se vyhnout, protože radí hlavně ti, kteří se doslechli a tak to musí být pravda. Odmítl jsem pozvánky mých kamarádů z pokoje hostelu do jejich vyjednávacího týmu za nejlepší podmínky a cenu tour do džungle v okolí 400tisícového města a místo toho si vyčlenil tři dny na jeho poznání. Celá Amazonie je stále ještě předemnou a argument, že jinde už lepší ceny za návštěvu selvy, jak se ve španělštině a portugalštině prales nazývá, mít nebudu, pro mě není dostatečně pádným. Já chci poznat normální život v pralese, vlastně ani o žádnou tour nestojím a to nejdůležitější, co je třeba si přiznat – ani na ni nemám!

Iquitos je nejkrásnější brzy po ránu a toto zjištění mě stálo kalhoty. Chtěl jsem se potichu vytratit z pokoje a jak jsem se šoupal po zadku přes hranu horní palandy, zachytil jsem se odrbanou zadní kapsou o vyčouhlý šroub, nohy se jen prohouply prázdným vzduchem směrem do spodní palandy a já přepadl střemhlav na hubu – vzbudil jsem všechny, omluvil se za hluk, upozornil, aby to doma raději nezkoušeli, protože já jsem profesionál a vyrazil do ulic. Kapsa se odtrhla a z kalhot mi čouhá půl trenýrkami stíněného zadku. Ráno to ještě tak nepálí, slunce si hledá svou cestu mezi kachlovými fasádami koloniálních domů a život se pozvolna probouzí. Centrem města je Plaza de Armas s osvěžující fontánou a ne úplně nápadnou stavbou se zajímavým příběhem. Casa de Hierro, jak už název napovídá – železný dům, navrhnutý legendárním architektem Gustavem Eiffelem v Paříži, sestaven tamtéž a posléze rozebrán a poslán po částech do peruánské džungle. Jo tenkrát se tam děli věci! Dokonce o tom vznikl i film Fitzcarraldo, vykreslující život jedné z největších postav gumové horečky v Iquitosu, Carlose Femina Fitzcarralda, jenž jako obdivovatel opery se rozhodl, že v džungli postaví operu. Bublina iquitoské slávy a zlatonosného kaučuku v celé Amazonii (Iquitos nebyl jediný) splaskla poté, co se Angličanům podařilo tajně vyvézt kaučukovník do jihovýchodní Asie a nejenom narušit monopol Amazonie, ale i tam téměř zruinovat celý tento gumový průmysl. Po vynálezu syntetického latexu čekal podobný osud i jihovýchodní Asii. Dnešní Iguitos tak žije z těžby jiného zlata – ropy a významným příjmem a zaměstnavatelem je tu samozřejmě také již zmiňovaný cestovní ruch.

Centrum není nikterak velké, dá se prochodit za půl dne. Tou jednoznačně nejzajímavější částí je tržiště, tam už je to na celý den, dvě trička, jedny nervy a záplavu všemožných emocí. Exotické je snad úplně všechno, od různých léčebných lektvarů a zbytků zvířat k rituálním účelům. Ptáci, kteří tam všude vyzobávají zbytky od venkovních řezníků, povykující lid, toulaví psi, vrásčité babičky prodávající svá výborná jídla z čerstvých ryb, ale i kajmanů a nespočet lidí, kteří dokola upozorňují, dej si pozor gringo – okradou Tě! Trh je krádežemi a přepadeními pověstný. Hned pod ním se nachází to nejzajímavější místo celého města – chudinská čtvrť Belén. Naprostá většina Beléna leží v záplavové oblasti a několik měsíců v roce, přibližně od listopadu do května, jsou ulice a přízemí domů pod hladinou řeky. Další domy se tyčí na vysokých kůlech a jedna celá část je plovoucí.

Celý dům se postaví na plošině z balsových klád a plove na hladině, ukotven ke svému pozemku, amazonské Benátky. Některé ulice mají výškové chodníky lešenového typu ze dřeva, v jiných se prostě jezdí na čemkoliv, co plave. Po chodnících jsem se daleko nedostal. Lidé mi začali vyhrožovat, že dál už je to nebezpečné, že tam budu okraden a zbit. Když už Vám to opakuje každá osoba a nikdo nedělá nic jiného, než že Vás pozoruje, zamyslíte se.. Ani bych neřekl, že by tu měli být takový násilníci, ale jednoduše se spíše lidem nelíbí, že si sem gringové chodí fotit jejich mizérii a není jim to příjemné. Ono má všechno své meze, nikdo není nadšen, když je neustále fotografován při svých každodenních činnostech, navíc když tuší, že to nebude z obdivu..a přitom je to takový zajímavý skvost. Nemají se za co stydět, ale tuším jejich ostych. Nechci dál provokovat a to jsem za celý den ještě nevyfotil jediný obrázek. Nikdo si semnou nechce povídat, na tak zvláštním místě jsem ještě nebyl. V afrických slamech byli lidé mnohem otevřenější. Chtěl bych tu strávit více času.. Další den na trhu jsme s kamarády potkali pána, který se nabídl nás Belénem povozit na lodi – nebylo to samozřejmě zadarmo, ale hodina poznávání úžasných plovoucích staveb a nakonec i veselých lidí, za dolar se rozhodně vyplatila.

Přístav je od centra asi hodinu a půl pěšky, odpoledne se tam musím dojít zeptat na nějakou loď na kolumbijsko-brazilské hranice, kam bych rád pokračoval s proudem největší světové řeky. Lodě do Islandie a Santa Rosy, dvou posledních peruánských osídlení na řece, odjíždějí z Puerto Madera, pokud by jste chtěli jinam, Iquitos má ještě spojení po řece Ucayali do města Pucallpa, po Maraňónu, odkud jsem přijel i já, do Yurimaguas, či případně po řece Napo do Ekvádoru. Tentokrát jsem měl štěstí na přesnou informaci. Loď do Islandie odjíždí zítra v sedm večer, pro lepší flek na hamaku je lepší přijít kolem čtvrté odpoledne a cena je osmdesát Solů. Mluvil jsem přímo s kapitánem na jeho lodi El Gran Diego, což samozřejmě neznamená vůbec nic, ale člověk má aspoň pocit, že ta tříhodinová procházka stála za to a ať se děje, co se děje, od zítřejšího večera prostě bydlím na lodi, ve své milované hamace.

Cesta do Santa Rosy

Cesta do Santa Rosy zabere dvě noci a jeden celý den. Před námi je tentokrát jen necelých 500 kilometrů. Řeka už je nepoměrně širší, proud rychlejší a loď překvapivě narvanější. Přeplněnost první lodi byla ještě zlatá. Dnes je to boj! Chvíli jsem pozoroval přes zábradlí druhé paluby rej v přístavišti a mezitím mi někdo sundal z mého místa hamaku a dal si tam drze svou. Udělal však stejnou chybu – chvíli se zapovídal a tak nad tím uzoučkým proužkem mého vesmíru, zavlály opět barvy mé hamaky. Samozřejmě došlo i na ostrý a náležitě hlasitý slovní výpad, aby se všichni přesvědčili o rozpínavosti toho gringa, naštěstí už má španělština a světě div se, i pohublá postava, stačí na trochu té argumentace, respektive respektu. Nikdy se však nepřestávejte smát – kdo ztratí úsměv, ztrácí i publikum a je to vždy právě publikum, kdo bude Vaším soudcem i následným ochráncem. Není radno si ho znesvářit, jednoduchý marketing! Snad už je to poslední záchvěv války věčné ublíženosti některých peruánských jedinců proti těm zlým gringům. Skoro není dne, aby se mi něco podobného nestalo, avšak připraveným štěstí přeje a tato rutina už mě snad jen posiluje. Občas se ptám, kde se v nich ta drzost a disrespekt i proti sobě samým bere. Oni sami nemají rádi, když je někdo hází do jednoho pytle jako latinskou Ameriku a vynáší nad nimi soudy, jako by celý kontinent byl jedním státem, s jednou mentalitou, tak proč používají jejich protigringovskou argumentaci proti mně. Cítím se snad já ublíženě pro historii mé země, její světovou nevýznamnost a věčnou okupaci? Má země existuje dvacet let, jejich země existuje, tak jako většina jihoamerických zemí, 200let. Pokud chtějí někoho obviňovat z jejich domnělé ekonomické nevyspělosti a utlačovanosti, já nejsem tou správnou osobou. Že byly vždy v latinské Americe tlaky od mocností je fakt, ale Rakousko – Uhersko, Československo a ani ČR tou mocností nebyli. Situace v zemi, historie i současná politická reprezentace jsou jen zrcadlem jejího národa. Čech, Peruánec, nebo kterýkoliv jiný nespokojený jedinec, či národ, by se měl snažit tak, aby to zrcadlo mohlo odrážet podle jeho představ. Změna začíná u sebe samého, být příkladem je příkladné. Ukazovat prstem na druhé a mluvit o bezvýchodné situaci je sice snazší, ale problém to nevyřeší – Váš a ani jiných. Je to jen ztráta času a plýtvání negativními emocemi. Posledním úkolem, před zalehnutím do mého království v těsném obležení, je tak ubránit mou krosnu. Čas, kdy loď budou opouštět drobní prodejci, rodiny cestujících a příležitostní zlodějíčci, je tím nejhorším. Je to starý trik, oblíbený především v bolivijských autobusech. Těsně před odjezdem, kdy nastane zmatek a nikdo neví, kdo je cestující a kdo ne a komu co vlastně patří, se ztratí téměř vše, co si lidé nehlídají. Takže ještě trocha té vyplašenosti, abych za dnešek vůbec nějakou aktivitu měl a mohl se prohlásit unaveným a tudíž ke spánku způsobilým a bude splněno. Z obavy, abych někoho neupoutal něčím, co by uznal za cenné, na lodích ani nevybaluju. Batoh mám kvůli vlhkosti, dešti i špíně paluby zabalen v jutovém pytli. Kartáček a ručník mám v kapse víka a zbytek je zbytečností. Pro dnešek ještě důmyslně uvážu batoh k pilíři paluby a na jeho vrch nastražím zvukovou past v podobě padajícího ešusu a mám padla. Už jen popřát všem dobrou noc na důkaz přátelství a nashledanou zase zítra. Loď vyplula na čas.

Později v noci se řeka potkala s dalším významným tokem té oblasti – řekou Napo. Právě tou řekou, po které se připlavil do toku Amazonky Francisco de Orellana a právě tou řekou, po které jsem chtěl původně připlout i já. A je o co stát! Nejenom, že jsem se do Yurimaguas vracel z Ekvádoru, kde Napo pramení a tím jsem si zajížděl, ale především proto, že na úplném východě Ekvádoru, tam kde řeka opouští zemi do Peru, je přírodní skvost – národní pak Yasuní. Rozhodně jeden z těch amerických i světových nej, zapsán i v UNESCO. Na rozloze téměř 10tis. km čtverečních se nachází domov spousty endemických i těch ohrožených druhů a dokonce i ještě nekontaktovaných kmenů. Neměl jsem v úmyslu někoho vyhledávat a ještě se třeba nechat zabít, (takový kmen Tageidis, už zabil mnoho těch, co po něm pátrali a narušili jeho území) nebo prznit svou přítomností jedinečné prostředí, chtěl jsem jen navštívit některé přístupné časti s mými ekvádorskými přáteli. Patálií parku je, že se pod ním nachází odhadovaných 800 milionů barelů ropy, které by mohli být významnou podporou pro financování obrody Ekvádoru, jeho současným prezidentem Rafaelem Correou. Correa toho udělal pro Ekvádor hodně, ale tohle je jeho dobře vykalkulovaný přestřel. Nabídl, že se Ekvádor světového unikátu nedotkne, pokud svět finančně vykompenzuje prostředky, které by Ekvádor těžbou získal. Vzal si NP Yasuní jako rukojmí. Enviromentalisté to považovali za precedentní rozhodnutí, které by mohlo snížit zatížení ochrany životního prostředí jako celku v rozvojových zemích světa. Na konto iniciativy Yasuní – ITT tak od roku 2007 přispělo mnoho států a známých osobností. Jak už to tak bývá, tak žádná světová ekonomická velmoc se nezapojila. Před rokem, v červenci 2013 dal Correa zkontrolovat, jak se fondu daří a prohlásil: „Svět nás zklamal!“ Světově nejbohatší země jsou pokrytecké, když sami vypouští nejvyšší množství skleníkových plynů a pak očekávají od jiných, že obětují svůj ekonomický pokrok, kvůli ochraně životního prostředí, vyspělými ničeného. Correa celý fond a iniciativu ukončil. Za šest let dostal přislíbeno 336 milionů dolarů, ale fakticky dostal jen okolo 13milionů dolarů, namísto očekávaných 3,6 miliardy. Zemí proběhlo mnoho demonstrací a požadavků na referendum ohledně těžby. Ze světa bylo nakonec přislíbeno 1,7 miliardy dolarů – tyto peníze ale však dali Yasuní jen více času, co bude dále se uvidí..Dostat se až do národního parku by nebyl takový problém, mám tam dokonce známé, ale co nakonec rozhodlo, bylo další pragmatické rozhodnutí. Známí v Quitu obvolali pár svých známých z osad na řece Napo a vyzvěděli mi, že nákladní loď do Iquitosu, jediná spojnice, vyjma komerční tour s cestovkou, právě odjela a další pojede až za cca 14dní..Tolik času já ale neměl, na cestovku pro změnu nemám peníze a na mistrovství světa musím být v brazilském Salvadoru. Proto jsem musel cestu po Napu vzdát a stále mě to nepřestává mrzet. Snad se tam ještě někdy podívám. Druhého dne jsme zastavili v mnoha osadách na obou březích řeky. Řeka je tu velmi rozvodněná a zaplavuje značná území. Vesničky, jenž jsou téměř všechny přejmenovány misionáři na Svátého toho a Svatou tu, to mají jen tak tak, že nejsou pod vodou také, i když některé jejich části s tím už bojují. Domy stojí na kůlech podobně jako v Iquitosu. Na sezónní zaplavení jsou tu už zvyklí, patří to ke koloritu života. Opět jsem zahlédl nějaké delfíny a většinu dne jsem pozoroval ptáky – různé papoušky, tukany a takové skoro čápy a velké ledňáčky. Placení jsem se tentokrát nevyhnul, mělo to aspoň výhodu v tom, že jsem dostával jídlo. El Grand Diego má odlišný systém stravování, než tomu bylo v případě první lodi. Obsluha jednoduše roznáší jídlo na plastových talířcích a s plastovými lžícemi. Když jsem je poprvé viděl to roznášet, úplně jsem se opotil – bylo mi okamžitě jasné, kde to všechno skončí..

Ze všech těch zastávek lodi, stojí za zmínku vesnice Pebas, loď tu vykládala náklad cementu a měl jsem nějaký čas na prohlídku. Nad vesnicí se tyčí taková velká věž, připomínající rozhlednu – přitahovala mě jako magnet a namířil jsem si to rovnou k ní. Je to součást domu, který je zároveň museem známého abstraktního malíře Francisca Grippa. Francisco po úspěchu v Californii a Evropě nakonec našel své štěstí tady v Pebas, kde studoval výtvarné styly místních indiánů z kmenů Shipibos, Boras a dalších a nakonec se rozhodl zůstat a vybudovat jeho krásný dům.

Jeho talent a nadšení se Vám vryjí pod kůži, jsou to nádherná, veselá díla, inspirovaná indiánskou tématikou a barvami džungle. Velice mě mrzí, že jsem se nemohl zdržet déle. Lodní siréna vždy oznámí brzký odjezd a tak potom, co jsem ji zaslechl, nezbylo než se pustit do zoufalého přespoláku zpátky na loď. Tam to ale ještě vypadalo na minimálně další půlhodinku otročiny s cementem a mě honila mlsná. „Mladá paní, které ovoce tu máte nejsladší?“ Započal jsem malou sondou místního trhu a došlo i na malý dortík. Tak dlouho jsem vybíral a šmátral bezcenné kováky po kapsách, až mě dala každá hodná duše vzorek a víc se do mě stejně už ani nevešlo. Na oplátku se semnou paňmámy vyfotily jejich ajfounama a spokojeně jsme se rozešli ke strojům.

Od brzkého rána jsme zastavili už asi ve třetí osadě a stále to není Santa Rosa. Nesmím to minout, Santa Rosa leží na malém ostrůvku, přímo naproti kolumbijské Leticii a ta je vedle brazilské Tabatingy. Toto zajímavé a přírodně bohaté trojmezí je mou další zastávkou. Loď pak ale pokračuje ještě asi o hodinu dále do Islandie, odkud bych se musel případně stejně vracet sem. Jednoduchá logika je, že je to dál a tak tam bude dražší pivo, tam nechci! Nerad bych tedy Santa Rosu minul. Kolem šesté raní, jde na mě… jsem se konečně dočkal a to, co na mě šlo, muselo počkat taky. Teď mám několik možností. Můžu se bleskurychle přemístit do Tabatingy a pokračovat s odpolední lodí dále po proudu, můžu se tu pár dní zpíjet za poslední peruánské Soly a nebo se můžu přemístit do Kolumbie a po 100km dlouhé silnici do nikam pralesem, se můžu pokusit si udělat – DIY – Udělej si sám: Výlet do pralesa. Prostě to napálím po červený a krosnu to pralesem až někam, kde se shledám ztraceným, dám si tvář do dlaní a pronesu hlasité: Do prkenné ohrady! Ano, bystrý čtenář už tuší! Vybral jsem si, jakožto starý zálesák, možnost „Bé“ – zpíjení se. Ani ne tak proto, že bych chtěl zdejší život poznávat skrze zamlžené hledí, ale hlavně proto, že je na celní prohlídku a výstupní razítko z Peru ještě brzy. V celém trojmezí se můžete pohybovat volně, není třeba se neustále odrazítkovávat a přirazítkovávat s každým přelezem hranic – takový malý Schengen uprostřed pralesa. Zvířátka a místní kmeny se s tím také nikdy nezdržovaly..Ale pro vstupní razítko do další země je vyžadováno výstupní z té předchozí – tady se to pečlivě kontroluje! Rád bych se odhlásil z Peru a čistě ze sběratelských důvodů se nahlásil v Kolumbii, než se nakonec vrazítkuju do Brazílie. Rozespalý celník mi přes okno řekl, že mi dá razítko až v osm, teď ještě nepracuje. To se musí respektovat, také bych nebyl nadšen, být v jeho kůži, ale mohl si aspoň napsat otvíračku na dveře. Hned naproti mají krmítko ochočení papoušci Ara a úplně nejlepší výhled je na ně z protější hospody, ta už otevřeno má – a tak co jsem měl dělat? Přeci si nenechám od těch drobáků urvat kapsu u mých posledních kraťasů. Navíc tam mají i snídaně, to by mohla být dobrá investice do mně i místní ekonomiky.

Už u výstupu z lodi se mě ujal mladý muž mého věku, zdvořile jsem odmítl pomoc se zavazadlem – ještě by si chudák ušpinil svůj čistý šat. Posléze mi nabídl pomoc s hledáním imigračního úřadů (celnice), taktéž jsem odmítl, už jsem se ptal na lodi, je to kousek od místa, kde loď kotví. Následovalo vyzvídání, jak hodlám se svým časem tu u nich naložit. Inu, já nevím, myslím, že čas spíš časem naloží se mnou. Nevěděl jsem, co přesně je zač, ale nechtěl jsem být příliš drsný nebo nezdvořilý – každý máme nějakou práci. V Iquitosu jsem několikrát viděl mé gringo kamarády dost ošklivě odpálkovat naháněče turistických kanceláří, byli k nim až arogantně nehezcí. Ono někde prosté „ne“ nestačí a naháněči dokáží být velmi neodbytní až nepříjemně vtíravý. Konkurence je velká a principy sebepropagace a marketingu tu studoval málokdo – každý prostě dělá, co umí. Politici a myslitelé, kteří změnili svět, byli také jednou jen jedněmi z mnoha těch, kteří mluvili a navrhovali. Kdyby je nikdo nikdy nevyslechl, kdyby jim nikdo nikdy nedal prostor – nezměnili by nic. Můj nový kamarád není nikterak vtíravý a ani na mě moc netlačí s nějakou nabídkou, či pod tričkem smotaným plakátem s krásnými fotkami džungle. Spíš si se mnou tak nějak povídá, odpovídá na všechny mé otázky, které jsem ještě potřeboval vědět a vysvětluje místní ceny o které budu muset jako vždy zdvořile požádat, protože jako gringo bych se k nim nikdy nedostal. Mám rád přehled, jsem mu vděčný. Ale nedalo mi to a ptám se, co je tedy jeho business? „Jsem turistický průvodce.“ Vysvětlil mi tu nezbytnou klasiku – kam se všude podívám, co tam uvidím, co pojím, s kým se potkám a kde přespím. Vysvětlil jsem můj postoj a finanční situaci a také upozornil na to, že nemám rád nečestnost a on se jí právě dopustil. Sliboval mi mimo jiné celodenní pochod džunglí, anakondu i jaguára, také cenu, kterou, jak tvrdil uzpůsobil a výrazně slevil, aby byla dostupná i pankáčovi, jako já, moc dobře nenastavil. Tak popořadě drahý kamaráde – džungle je v částech, kam Ty mě zveš zaplavena, nevěřím, že se na této straně řeky dá kdekoliv chodit džunglí – o tom jsem vedl dlouhý rozhovor s jedním místním pánem na lodi. Proto jsem chtěl jít zkusit své štěstí v kolumbijské části. Narazit v této části roku na anakondu není nemožné, ale rozhodně s ní nebude možné dělat nějaké fotky. Bude v koruně stromů a nebo pod vodou. Jaguára spatří za celý život jen několik místních, je to velmi plaché zvíře. Jeho řev však slyšel každý, toho se pro změnu jaguáři nebojí. A teď ta cena – nabídl mi za třídenní výlet 100dolarů. To je cena, která je více méně běžná po řádném smlouvání i v lodžích kolem Iquitosu, tedy žádná slevová hitparáda. Na druhou stranu, tyto tři městečka na trojmezí jsou nudná, nějaký povyražení bych ocenil a velmi se mi líbilo, že to není v žádné lodži s projížďkami na loďce, ale vcelku normální výlet k rodinám na řece, žití s nimi plus vždy půldenní aktivity, které se mi docela zamlouvali a tušil jsem, že jsou i v podstatě splnitelné. Nutno nutně na tento výlet nepotřebuji, to budiž mou výhodou do vyjednávání. On s první cenou zkusil, jak se věci mají a s kým má tu čest – normální oťukávačka. Následuje jeho otálení, aby se neprovařil, že s cenou je vůbec ještě možné jít dolů. Telefonuje, jde o to, že ta tour pojede i beze mě, mají už dva lidi a on se ji jen snaží doplnit. Tlačí ho čas, výlet začíná za půl hodiny v Kolumbii. Já mám do odjezdu další lodi tři celé dny. Přichází konečná nabídka na 80 dolarů. To je cena, která se mi už líbí, ale přišla brzy, sám mi tím de facto říká, že si ještě nechává čas, na moje možné protesty a jiné návrhy, alespoň tak to pochopila moje hlava, která už toho něco nasmlouvala na asijských, amerických i afrických trzích. Konečně mě to opravdu začíná oslovovat a zdatný karbaník by z mého škaredého kxichtu jistě vyčetl zájem. Čas na malý příběh. „Kamaráde, to je zajímavá nabídka a já si vážím Tvé upřímnosti, ani nevíš, jak rád bych trochu toho života v džungli poznal, opravdu moc děkuji, ale můj naškrobený rozpočet, s kterým musím vydržet až do Manausu, protože jedině tam je banka, která mi dovoluje vybrat peníze z jejího automatu, mi to jednoduše neumožňuje. Neměl bych pak na lodní lístek do Manausu. To co mám navíc, by na takový krásný výlet s Vámi nestačilo!“ Chtěl jsem jen upoutat zájem, že nějaká rezerva tam tedy je. Neváhá a ptá se: „Kolik si tedy můžeš dovolit zaplatit?“ Podlehl mému vážnému výrazu. „Nech mě to přepočítat“ Beru si svůj čas. Přesně vím, kolik mi ještě zbývá dolarů i solů, jen přesně nevím, kolik můžu nastřelit, abych o něj nepřišel, ale zároveň abych nemusel platit víc, než kolik si volný trh žádá. Vyšel jsem z rozpočtu – den je fajn, když se vejdu pod deset dolarů s celkovými výdaji. Sem tam mi to naruší nějaká položka, jako vstup do národního parku, jízdenky, či jiné atrakce, jindy zase neutratím vůbec nic, nebo třeba jen polovinu. Ale více méně deset dolarů je berná mince. Výlet má tři dny a já na počty nikdy nebyl. „ Que tal cuarenta dolares amigo mais no tengo?“ (což takhle 40 dolarů, kamaráde, víc nemám) Zkusil jsem své štěstí s nevinným úsměvem a pokrčenými rameny. Skoro se mu opotilo již tak lesklé čelo. „Musí zavolat bratrovi a zeptat se!“ Chvíli to vypadalo, že se snad i dohadují. Takže jestli mě bratr přijme, tak mě pak někde dá sežrat kajmanům. „Dnes je Tvůj den! Vamos, nemáme moc času“ Řekl tentokrát již bez úsměvu. Ještě jsem si vysmlouval dvě další podmínky a bylo ujednáno. Za převozníka do Kolumbie platí on a na zpáteční cestě z tour se semnou loď staví tady na imigračním. Vše dohodnuto, ale věřit se nedá ničemu. Každopádně to smrdí príma zážitkem.

Ze života na pralesní řece

Celý náš tým čítá pět členů. Já, mladý pár z Austrálie a náš průvodce Miguel s jeho bratrem řidičem Josém. Zásoby jídla na tři dny, trochu toho benzínu a nějaký krámy, myslím, že máme všechno připraveno, na naší 6ti metrové loďce a můžeme vyrazit za pralesním dobrodružstvím. Tohle mě bude bavit. Stejně jako výše na řece, i tady platí, že všechno je zaplaveno. Na souš si můžete vystoupit jen na kolumbijské straně a pak dále po proudu na té brazilské. Oblast kam jedeme my, je zčásti v Peru a zčásti v Brazílii na řekách Javarí, Gamboa a Sakambu. Šlápnout si na této straně na suchou zem, by představovalo minimálně 6dní cesty proti proudu na tomto malém člunu. Kde je řeka a kde bývá půl roku souš rozeznáte snadno – nad řekou není hustý pralesní porost.

První dvě hodiny se plavíme travnatými kanály podle kolumbijských břehů směrem na západ od Leticie. Je tu velká spousta ptáků, která se ani moc nevzrušuje z blízkosti projíždějící lodi. Pozorují nás, jako my pozorujeme je. Je třeba přejet traversem na pravý břeh Amazonky. Na velké lodi si kolikrát ani moc nevšimnete, že proud v řece je tak silný a rychlý, za to na té malé lodi už vzdáte velikánu jiný respekt. Travnatými kanály jsme si nadjeli trochu nahoru proti mocnému proudu a teď je třeba se dostat na druhý břeh, do jiného světa, do ústí řeky Gamboa. Při přejíždění nás proud svezl nějaký minimálně kilometr níže po proudu, přesně tam, kde se dvě řeky slévají do jedné. Gamboa je krásná, klidná řeka, lemována vysokým pralesem z obou stran. Již od samého začátku si můžu hlavu ukroutit, jak Miguel pálí názvy všech možných ptáků a opic, měníce směr ukazováčku při tom. Někdy si až myslím, že si dělá jen srandu, než se mi opravdu podaří zaostřit na ptáky v dálce obzoru, korunách stromů, nebo nízkých keřích. Nic velkého jsem od turistického průvodce neočekával, již tradičně jsem doufal v nejhorší – totiž že si jen bude chtít splnit svoje a o nějakém hlubším poznání si můžu jen nechat zdát. Ale Miguel je přesný opak, po ránu byl trošku unavený a rozespalý, ale jen co zahlédl první zvířata, je úplně rozsvícený a hrne na nás spoustu jejich názvů, výkladu o jejich životě, významu pro domorodé indiány a jiné postřehy. Jsem upřímně nadšen z jeho nadšenosti a množství zajímavostí, které nám říká. Nelze si nevšinout, že je zdaleka nejunešenějším člověkem z celé posádky a dělit se o ty skvělé znalosti mu dělá upřímnou radost. Posloucháme s nadšením, občas se i snažím fotit. Pomalým tempem lenochodů, kterých jsme také zahlédli spousty, se suneme dále po řece do nitra pralesa. Po přibližně hodině jízdy je první vesnička, náš dnešní domov. Vesnička se jmenuje stejně jako řeka, na které leží a která je živý – Gamboa. Místní lidé jsou z kmene Tikuna. Zastavujeme u jednoho z domů na vysokých kůlech a seznamujeme se rodinou. Lidí tu žije odhadem deset, ale jinak je těžké poznat, kdo tu skutečně přespává a kdo je jen na návštěvě, všichni jsou velká rodina. Děti se právě vracejí na malých kánoích ze školy. Kánoiky jsou z jednoho kusu dřeva, asi dva metry dlouhé, děti je ovládají velmi obratně a je to neuvěřitelně rychlé. Dospělí mají své větší kánoe a rodina má obvykle i jednu větší loď s motorem, takovou, jako máme my. Živí se rybolovem, občasnými prácemi ve městě a nebo ubytováním turistů. Je tu vše, co potřebují. Zdrželi jsme se asi dvě hodiny přes oběd a siestu a odjeli dále proti proudu, prohlédnout si řeku. Těch ramen je spoustu a těžko se rozeznává, co je hlavní koryto a co další řeka nebo jen její rozšíření se zátokou. V jihovýchodní Asii byl v pralese neskutečný rámus všeho ptactva a hmyzu, tady je klid a mír. Velcí ledňáčci nám přelétají přímo nad hlavami, sem tam nám zamává rybář na malé kánoi, ukrytý kdesi v roští. Miguel a José chtějí dojet k tzv. jezerům, místům, kde se řeka velmi rozšiřuje a kde žije nejvíce ryb, což i přitahuje více ptáků a v noci samozřejmě i predátorů, jako jsou kajmani.

Tak jsem se chtěl zajímat, jak se mám vyznat v názvech těchto plazů, jak od sebe rozeznám krokodýla, aligátora a kajmana, abych nakonec narazil na přesný popis toho, co jsme v noci vyrazili lovit.

Kajman brýlový, obecný, či středoamerický je přesný český název miláčků těchto končin, tedy od střední Ameriky až po Amazonskou pánev. Třídou jsou to plazi, řádem krokodýli, čeledí aligátorovití a rodem je to kajman. Aspoň už v tom mám jasno. Cesta k jezerům je zablokována plovoucími trsy trávy,dobrou půlhodinu si tou spouští hledáme cestu. Malý a trávami zamotaný lodní šroub, další česká stopa v Amazonii, nemá sílu dostat loď z travnatého polštáře, na který jsme najeli. Všichni máme plné ruce práce, abychom se z toho sevření dostali, ale není kam, tráva je všude okolo nás. Neuvěřitelné, jak snadno se ucpe poměrně široká řeka. Jezera byla klidná jako zrcadla, ve kterých se odrážely poslední paprsky slunce toho dne. Na zpáteční cestě jsme zvolili zkratku napřímo lesem okolo ucpaného místa. Je mnohem snazší proplout pomalu mezi kmeny stromů, než se s nastupující tmou opět zaseknout na plovoucích trsech trávy. V domečku na muřích nožkách proběhlo další kolo seznamování s usměvavými lidmi. Jsou trochu plaší, první den si nikdo moc povídat nechtěl, druhý den už to bylo o mnoho lepší. Večeře prý bude až za hodinu. Je těžké jen tak sedět a odhánět komáry. Vypůjčil jsem si jednu malou kánoi a v šeru, které pomalu přecházelo v jasný svit noci, jsem si jel prohlédnout nedalekou vesnickou školu, jedinou nedřevěnou stavbu ve vesničce. Není to více jak sto metrů, cestou jsem projel velmi blízko některých domů a nahlédl tak přes práh – oni ty domečky ani nemají zdi a nebo je mají jen z některých stran. Sklo v oknech, nebo zavírací dveře, nemá vůbec nikdo. Pokaždé jsem jen hezky pozdravil po místním a lidé odpověděli. Myslím, že se trochu smáli tomu divnému stylu. Indáni sedí a kormidlují kánoiky obratně zepředu. Do tohoto stylu jsem nepronikl, ikdyž jsem to dost zkoušel, což právě působilo na všechny dost komicky. Malé zesměšnění ještě nikomu neublížilo a mě naopak pomůže dostat se blíže. Ukážete, že jste jen zranitelný člověk, nic víc nebo míň a místní k Vám pak nechovají přehnaný respekt a ostych, nebojí se komunikovat a berou Vás tak nějak normálně. Večeře byla vydatná. Proti komáří krém mi pomalu dochází. Žádné antimalarika neužívám, ba ani nemám. Je čas se dát zase do pohybu a nechat ty hejna otravovat někoho jiného. Vracíme se zpět na jezera, teď v noci budí džungle mnohem větší respekt. Ve dne vůbec nemám pocit, že bych byl někde, kde je člověk pánem, ale teď v noci se tak trošku cítím, jako oběť, jako něco, co by se mělo urychleně schovat, protože na něj bude pořádán hon. Trochu mě to děsí a trochu přitahuje. Chybí tu plexiskla zoologických zahrad, s čímkoliv se budu chtít potkat a nebo co se bude chtít potkat se mnou, má šanci, kromě oboustranných strachů, v tom naprosto nic nebrání. Jedeme lovit kajmany. Asi se poseru. Miguel si jako zkušený korzár stoupnul na příď lodi a baterkou nasvicuje travnaté břehy rozlitých jezer. „V noci se z lesa stahují sem na břehy jezer, kde loví ryby ,ptáky a ostatní ještěrky, které přišly lovit. Ale nebojte se, kajmani nejsou tak velcí, jako krokodýli, ti největší mají maximálně 5 metrů.“ Vysvětluje Miguel.

To mě hned uklidnilo. Opět jsem zapochyboval. Určitě nás jen tak houpe. José jede poměrně rychle a on jen tak šmejdí baterkou okolím, jak chce asi najít potopeného kajmana? Po chvíli ale ukáže na velmi vzdálené místo na pravém břehu. José tam stočí náš kurz a neubírá z plynu. Miguel svítí už jen do jednoho místa, přesně tam, odkud září dva červené puntíky blízko sebe. Blížíme se tam velmi rychle a Miguel zalehá na příď lodi. Co to dělá? To chce na to velký kajmaní hovado najet lodí? Co když se s námi na zádech pak zvedne a uteče někam do lesa? Co když se tam zasekneme jako odpoledne a tahle pravěká příšera si nás vychutná. Tentokrát asi budeme těžko rukama vytahovat trsy a házet je opodál. To je prekérka! Australani i já ani nedutáme, vůbec netušíme, co se bude dít. Jasně se řeklo, že jedeme lovit kajmany, ale nikdo z nás si nedomyslel, jak takový lov asi probíhá. Tráva už šustí o boky lodí, José jede stále na plnej a Miguel má obě ruce někde ve vodě a čelovkou stále svítí na červené korálky. Už jen max. tři metry, do sekundy do toho musíme vrazit. José povolil plyn a Miguel plesknul do vody. Ruce toho príma kluka a celou příď lodi už asi nikdy neuvidím, proběhlo mi hlavou. Něco se ve mně pohnulo a připravuji se na souboj. Najednou se nemůžu dočkat čehokoliv, už jen chci aby se něco stalo, abych na to mohl nějak reagovat. Miguel se líně otáčí a v rukou drží půl metrového kajmánka, takové tintíko! Na tváři má ten jeho nevinný, dětský úsměv a s dlouhým: „ Héééé!“ mi podává kajmana. Jak rád bych byl zrovna na teď objednán k zubaři, musel na záchod, nebo jen jednoduše neměl ani jednu ruku. Chtěl si akčně reagovat, tak teď reaguj, hrdino, přemýšlím si. „Dej ho tady Australanům, ty s tím uměj zacházet, maj to doma!“ To bylo to řešení, ha há, jsem to ale čtverák. Teda aspoň do té doby než kajmáně Australany omrzí. První si ho vzala Jo. Úplně jako nic s takovou samozřejmostí si ho převzala od Miguela, chytla si ho pod krkem a z blízka prohlížela. Miguel mezitím vysvětloval, že se loví podle těch svítících očí, které září na velkou dálkou, pokud do nich nasvítíte. On podle očí pozná i přibližnou velikost zvířete, takže se nějaké katastrofy neobával. S kajmanem si pohrál i Matt a nedalo se svítit, řada byla na mě. Všichni byli tak spokojení a vysmátí z toho křepčení s kajmanem a já měl naděláno. Těhle zvířátek já se prostě bojím! Ale byl bych sám proti sobě, kdybych své strachy nechtěl překonávat a tak jsem poprosil, aby mi ho předal jen velmi, velmi pomalu a hlavně aby nečekal, že ho opravdu převezmu, že se pokusím, ale nevím, neslibuji. Pomalu jsem začal svou dlaní objímat ten malý krk, kajman byl klidný, jen si mě prohlížel a neříkal nic. Tak jo, zkusíme to spolu. Chytl jsem ho za krk a vzadu za ocas a celého převzal. No, něco váží, ale není to vůbec nepříjemné, si s ním hrát. Už se taky směju a mám radost, že jsem se odhodlal. Pro zbytek noci byl tenhle ten největší. Podobným postupem jich Miguel chytil více a se všemi jsme si hráli, prohlédli je a pustili zase zpět do řeky. Ztratil jsem k těm prďolům ostych a začali se mi líbit. Nešlo se nezeptat, kde jsou tedy maminkové a tatínci, kde jsou ti velcí kajmani. Miguel vysvětlil, že jsou více na okrajích džungle, do trav na krajích laguny moc lovit nechodí. Aby nám dokázal, že tam opravdu jsou, začal dělat takový podivný zvuk, asi jako když se snažíte vyzvracet již prázdný žaludek a jediné, co z Vás vychází je ten snaživý zvuk. Nic se ale zpět neozývalo. Byl jsem technikou lovu uchvácen a chtěl si to zkusit. Miguel s tím neměl problém, vysvětlil mi, že musím mít ruce těsně nad hladinou, kajmana oslnit světlem z čelovky a jakmile jsem přímo nad ním, tak ho velmi rychle uchopit za hlavou tak, aby se nemohl bránit. Neúspěchu jsem se nebál, ani Miguel pokaždé neuspěl, kolikrát byl prostě pomalý a kajman utekl. Postup už znáte – José vyrazil jako šipka k místu, které mu Miguel ukázal, já zalehl na úzkou příď a častujíce se nehezkými jmény a pochybami o své příčetnosti, jsem čelovkou osvětloval dva malé, rudé korálky. „Hlavně ať nejsou starý doma, hlavně ať nejsou starý doma!“, opakoval jsem si. Tři metry, jedna sekunda, tráva mlaská o hubu, instinkt lovce, plácnutí do vody a hned na druhý pokus jsem ho měl.

Při tom prvním šli ruce z vody ještě rychleji, než do vody, jak jsem se o ně bál. Těžko si již vzpomenu, kdy jsem měl v životě podobnou radost z překonání vlastního strachu. Je to ohromná euforie a devět z deseti stomatologů to nedoporučuje, ale já na ně exkrementuju stejně tak, jako jsem si exkrementoval ještě před dvěma hodinama do gatí. Kajman obkroužil vítězné kolečko lodí a když se mi vrátil, upadl mi do lodi, protože s sebou nepatrně trhnul a mě to vylekalo. Baby kajman v lodi, všichni ve vzduchu a Miguel s tím jeho smíchem kyne: „Koukej si ho zase chytit, domu s námi nepojede, nemám pro něj hamaku.“ Pane jo, teď ho ale nepřekvapím, kajmáně je chudák vyplašené a pohledem bloudí okolím. Hodil jsem čelovku Mattovi, aby mu svítil do očí. To na ně platí, kajmánek strnul v úžasu svého osvícení a já ho chvatem chytl za tou malou hlavičkou. Dostal malý polibek na hřbet a spokojeně si odplaval do již zamračené noci. José vyhlásil přestávku na čištění lodního šroubu od trávy a my se předháněli v imitování kajmaního zvuku. Proud nás velmi pomalu unášel k místu, kde jsme byli odpoledne v obležení plovoucích trav. Stále veselý Miguel se k nám otočil z přídě a s radostí pravil: „To bylo ono, to je přesně ten jejich zvuk!“ Asi bychom taky měli radost, kdyby to byl některý z našich pokusů. Z toho zkoprnění si i Miguel uvědomil, že my těmi úspěšnými hrdelními krkači nebyli. Pokusil se tedy znovu a odpověď přišla záhy – bylo to jako když se o to pokouší kráva, nebo minimálně něco podobně velkého. Od kraje džungle nejsme více jak tři metry. Ten zvuk ne velmi hluboký a autentický, žádná vysoká zvěř tu být nemůže a ptáci, ani ryby by něco takového těžko vyloudili. To nás zdvořile zdraví starej pan kajman. Respekt jeho umění! Miguel tvrdí, že tohle má jistě přes 4 metry.. Nemá důvod nám lhát a za celý den nijak nepřeháněl. Tak to asi bude minimálně čtyř metrovej kajman. Josého to v jeho máchání nevzrušovalo a tak jsme všichni vábili hrdelními krky a kajman odpovídal podobnými pozdravy. Rozumět tak kajmanštině, to by byla věc.

Po návratu na základnu nastala asi nejhorší část vydařeného dne. Celá komáří rozšířená rodina se přišla představit v celé své parádě těm sýrovatým gringům. Tahle banda jistě nejedla celý den a těšila se na nás. S nocí se i maličko ochladilo a říkal jsem si, jak by bylo bezva, vysvlíknout se z těch propocených věcí a vzít si aspoň jiné čupr tričko na spaní. To jednoduše nešlo. Komáři si domácích ani nevšimli, zato hostům věnovali náležité pozornosti. Přetáhl jsem přes sebe hrubší mikinu a šusťáky, na obličej tentokrát už úplně poslední zbytek krému proti hmyzu a než jsem si zavěsil hamaku na stěny domu, ucpal všechny díry mezi prknama podlahy zbylým oblečením a mým batohem, aby ani tudy neprolézaly ty krvelačné bestie a přes celý ten ansámbl přetáhl moskytiéru, tak jsem byl z vlastního potu nažmach. Neuděláte nic! Ono to pak zase zatvrdne a bude hej. Jak říká pan polárník Jaroslav Pavlíček – Nač se v přírodě mýt? Tam se přeci nemůžete ušpinit..

Ráno prší, nerad bych rodině nějak překážel svou hamakou v činnostech a tak se světlem vstávám a všechno balím. Nikdo další ale ještě nevstal, ani komáři. Toho jsem využil, před domem jsem sestoupil po schůdkách do řeky, je tu asi jen metr vody a dal si pár temp. Do osmi hodin se nedělo vůbec nic, potom rodina začala vstávat, ženy chystat snídani, děti do školy a muži na ryby. Plán je dnes přejet po pralesním kanále do další řeky – hraniční Javarí. Dešti se ale moc polevit nechce.Chvíli jsem pozoroval kočku, jak z prámu rybaří packou v řece, potom psa, co se bál plavat, ale po čase se přemohl a připlaval k nám na snídani. A nakonec jen tak moře malých kružnic, kterým koukal z kapsy bagr. Déšť je tak neuvěřitelně geometricky přesný. Rád sedím a pozoruji bubnující slzy mraků, všude jen samá voda.. Také je velmi príma, že v tom příjemném zvuku kapek, dotýkajících se hnědé hladiny, není vůbec slyšet, jak do ní i já přispívám svůj nažloutlý příspěvek. Promiňte mi tu troufalost, ale každý romantický tremp by rád tuto svobodnou činnost zařadil do svých top prožitků, ale společnost ho za to vždy odsoudí, že je prase a nechutný – popisovat takové věci, jako je skládání písku. Ta svoboda nemuset mířit, ta svoboda podílet se na vytváření geometrických obrazců přírody, ta volnost pohybu. Asi jsem se neměl tak unášet – myslím, že jsem dětem trochu natento do kánoiky, možná mi ta geometrie ještě moc nejde. Mýlit se je lidské, ale ta svoboda! Déšť to jistě rychle smyje. Záchod tu nemají – chodí se na okraj terásky a ženy za malý paravan. Včera jsem nebyl vůbec, všechno se vypotilo, ráno už ten písek prostě někam musel. Po deváté se vrátil nejstarší muž domu, měl kánoi plnou menších sardinek a několika velkých sumečků. Poradil mi divoké ovoce, na které ty sumečky chytá. Krátce po něm přišli mladí kluci s metr a půl velkým kajmanem, ten už budil respekt. Prý ho našli ve vsi.

Mám o program postaráno, budu sledovat, jak se porcuje kajman. Je to velmi nesnadná práce, jeho kůže je tak neprostupná. Grilovat se bude velmi dlouho, aby se maso náležitě propeklo. Miguela to čekání nebaví, očividně se těší zpět na řeku mnohem více, než kdokoliv jiný. Po desáté vyrážíme na malém člunu za deště do deštného pralesa pozorovat deštivé opice Frayle a déšť. A to jsem zrovna Australany a Josého naučil Žolíky. Nedá se nic dělat, nejsme tady na dovolený! Opic je všude mraky a jsou také vítaným zpestřením jinak spíše rybího jídelníčku. Dokonce jedna nezvládla manévr a sletěla z celkem velké výšky kousek před naší loďku. Trojitý Axel, nějaký ten Rittberger, či trochu Salchowa, vůbec nic, práskla tam sebou placáka! Potom bravůrním kraulem odveslovala k nejbližšímu stromu. Je tu i spousta tukanů, modrých papoušků a ledňáčků. Mě ale asi nejvíce uchvacuje ta krása hustého lesa, ty divné stromy, co dokonce umějí chodit a příjemný déšť. K obědu byl kajman, sardinky a sumci s rýží. Kajman je jednoznačně to nejlepší maso, které jsem kdy jedl. Je jemné, velmi šťavnaté a má takovou podmanivou chuť, že se Vám nechce přestat ukusovat. Po obědě jsme se rozloučili s rodinou a odjeli proti proudu řeky směrem k jezerům a dále na jih.

Mezi oběma řekami Gamboa a Javarí existuje v suchém období cesta, které je neustále udržována každým, kdo po ní projde. V období zaplavení slouží jako plavební kanál. V peruánských horách, jsem na nízko vyžrané trávě od ovcí pozoroval velké mravence, kterak na jejich vydupaných cestách chybí tráva – překážela v pochodu a tak ji vykáceli. Vytvořili si takové dálnice do okolí, tak jako lidé. Lehl jsem si na příď lodi a s hlavou nízko nad hladinou pozoroval tu spanilou tříhodinovou jízdu úzkým kanálem vyrvaným lesu. Řeka Javarí je průzračně černá, působí velmi čistým dojmem. Trochu tomu všemu pomáhá i sluníčko, které si nakonec našlo svou cestu do dnešního dne. Na malou chvíli jsme navštívili dům rodiny, u které budeme bydlet. Je to mladá rodina. Jen rodiče, jejich tři dcery a poměrně velký dům. Voda je tu vysoko, některé pokoje jsou trošičku zaplaveny. Již tu nebydlí na stálo, mají další dům ve městě Benjamin Constant, které je asi hodinu plavby po proudu Amazonky od Tabatingy a nebo šest hodin malým člunem tady odsud. Holčičky tam chodí do školy, ale dnes se bude záškolačit, rodiče mají kšeft s gringy. Mluvím s nimi španělsky a oni mezi sebou portugalsky i španělsky. Tady na pomezí je to jedno – říká se tomu portuňol, složenina obou. Lidé si tu de facto mohou zažádat o které občanství chtějí a většina z nich tu také je občanem dvou, či dokonce všech tří států. Kromě celníků si z toho nikdo nedělá moc velkou hlavu. Odjeli jsme znovu na řeku, tentokrát na opravdu velké jezero, které prý v období sucha není spojeno s řekou. Dostali jsme se sem náhodou, pozorujíce růžové delfíny, jak si skotačí na řece a pomalu se sunuli s nimi dále a dále. Miguel říká:„Pokud se nebojíte, běžte si s nimi zaplavat, nic Vám neudělají!“ Plavali jsme s Mattem opravdu blízko k nim, byli plaší, ale chtěli si hrát, skákali kolem nás a dováděli jeden s druhým. Prý to nebylo kvůli nám, takhle delfíni rybaří. Obloha byla krásně zlatavá, pomalu se opět zatahovala a voda byla tak příjemně teplá. Tahle koupel je tou nejosvěžující ze všech mých nejkoupelovatějších koupaček. Vůbec jsme nepřemýšleli, co všechno tu v té průzračné vodě žije, užívali jsme si úžasného večera při západu slunce a občasných blízkých setkáních s delfíním druhem. Jestli mě něco sežere, tak minimálně uvidím, co to je. Ta voda je úžasná. Díky své odlišné zásaditosti se také v tomto kraji moc nedaří komárům. To je Hawaii, to je Amazonie o které jsem snil. Vylezli jsme zpět na loď a Miguel nám vyprávěl o jeho výpravách pralesem za různými zvířaty, sem tam se z velké dálky ozval hrom. V jednu chvíli jsme ale všichni zkoprněli. Ozval se neuvěřitelný řev, musel být z velké dálky. Řev nepřestával, byl to jaguár. Už jsem v Africe slyšel zívnout si celkem naštvaného lva, ale tohle bylo volání divočiny. Přesto, že to bylo tak daleko, bylo to neuvěřitelně silné a akční. Doufám, že loví.. protože jestli se takhle páří, tak to jsme všichni žabaři. Komár nikde, všude mír!

Ráno opět prší, ideální to počasí na rybaření, protože kdo si dnes nic nechytí, nemá co obědvat. V lese tolik neprší, zajíždíme si tam a rozhodíme své udičky kolem celé lodi. Návnada je kuřecí kůžička a očekávaný úlovek piraňa. První úlovek tahá Jo, takže rostou! Napětí stoupá, cítíme, jak nám vytrhávají návnadu z háčků, ale nejsme dostatečně rychlí. Opět se daří Jo. Nakonec si každý najde svůj grif a taháme jednu za druhou. Místní lidé pirani moc nejedí, je tu spousta větších a chutnějších ryb, to jen když se náhodou sami zakousnou do návnady přichystané jiným. Jsou malé a není na nich moc masa. Poslední rybku chytil Matt. Chtěl jsem mu s ní pomoci z háčku. Držel rybu a já se jí snažil vyndat háček z huby. Kroutím, kroutím a jak tahám háček vzhůru od ní, vysmekla se mrsknutím Mattovi ze sevření a kousla mě přesně tam, kde jsem ukazováčkem a palcem svíral háček. Piraňa chudák stále visí na háčku, mně z ukazováčku visí odkouslý kus bříška a zbytek posádky mi visí na rtech, jaké že krásná slova to v té češtině máme. Odkousla mi celkem slušnou díru do ukazováčku a na palci se zasekla do nehtu, který ale stačila také prokousnout, slušný výkon na takovou čudlu. Žádná dezinfekce tu není, ve vodě si to těžko opláchnu, to by mě oholily na kost, ale krvácení nepřestává a ránu je třeba vyčistit hned. Poprosil jsem o kanystr a v benzínu si namočil tričko, je to prozatím jediná dezinfekce, kterou tu máme. Benzín je silně karcinogenní a s hubením bakterií hubí i Vaši tkáň, ale jak říkám, nic jiného tu není, jen jsem si ránu trochu očistil a natlačil odkousnutou kůži zpět, pálí to jako čert. V domečku se ptám rodiny, jestli si to můžu někde umýt a případně převázat. „Umyj si to v řece a obvaž čímkoliv, co najdeš, my na to nic speciálního nemáme..“ Ani kapička chlastu, prostě nic tu není. Obvazy mám v lékárně, ale dezinfekční polštářky mi už dávno vyschly. No co, čisté to je, ovázané taky, než se ožením, tak to bude jistě už dávno fajn. Tu samou piraňu co mě kousla, jsem i snědl a byla výborná. Pomstila se předem a já se na ni vůbec nezlobím, zasloužil jsem si to. Její zuby mi dali na památku. Po obědě nás už čekala jen přibližně čtyř hodinová cesta zpět, s předem domluvenou zastávkou u celníka v Peru, pro mé výstupní razítko. Celník zrovna griloval, tak to bylo i s vejslužkou. Nemůžu se ubránit pocitu, že tenhle výlet za to určitě stál a podle výzkumů vědců z univerzity v Severní Dakotě platí, že kdo si v životě způsobí takový krásný zážitek, ten bude žít stejně tak dlouho jako ostatní a pokud nedostane Alzheimera, tak na to i jen tak nezapomene. Také ještě vyzkoumali, že žába, která tři dny nesrala, bouchla.

Na noc v Kolumbii

Leticia je přibližně třicetitisícové město, ale dojem takové velikosti ve Vás určitě nezanechá. Celá oblast byla původně peruánská, ale po několika konfliktech a různých dohodách na mezinárodním poli, připadla Kolumbii, která oblast zalidnila, aby svému působení dodala důvod. V 60. a 70. letech to bylo veselé pašerácké doupě, to se však změnilo. Leticia má poměrně levné letecké spojení s Bogotou a tak láká spoustu návštěvníků, kteří se chtějí prohlédnout zdejší přírodu. Obávaných guerill se tu bát nemusíte, Leticia je bezpečným ostrovem v jinak prý nebezpečné amazonské části Kolumbie. Ani toto ale asi dnes už nebude tak horké. Dobrodružnější povahy sem můžou přijet po řece Putamayo s nákladní lodí a tvrzení o nebezpečnosti kolumbijské Amazonie, se tak sami přesvědčit. Cesta trvá okolo čtrnácti dnů. Průměrná roční teplota je 27C a teď je tu příjemně. Mám tu jen dnešní zbytek odpoledne a noc, loď do nitra Amazonie, brazilského Manausu, mi odplouvá zítra v poledne. Centrum jsem prochodil za necelou hodinku, leckde se vrátil a poptal kurzy dolaru na brazilský real. Jó vekslování, to je moje. Kurzy jsou tu neuvěřitelně výhodné. Oficiální středový kurz je 2,2 realu za dolar, tady je to 2,5 (květěn 2014). Problém je v tom, že mé dolary jsou z Ekvádoru, kde se americkým dolarem oficiálně platí, jenže bankovky jsou to velmi opotřebované a pomalované. Takové bankovky tu nikdo nechce. Vždy si jen vyberou ty krásné a ostatní mi odmítnou. Tak aspoň to, zbytek vyměním pak někde v Brazílii. Na hodinku jsem si také zašel do brazilské Tabatingy, okouknout terén a najít si cestu, která mě zítra ráno čeká. Jako již tradičně se mi nechce utrácet za kolotaxi, mototaxi, rikšotaxi, normální taxi, ba ani levnou dodávku, to si radši přivstanu a projdu se, udělám něco pro sebe a za ušetřený peníz si koupím třeba Fidorku s pivem bez Fidorky. Napoprvé jsem si ani nevšimnul, že už jsem v Brazílii, prostě se jen změnili všechny nápisy do portugalštiny, ale že tu všichni španělsky rozumí, nebyl problém se poptat na vše nezbytné. Vyřízeno, zařízeno, zítra se tu neztratím. Až na zpáteční cestě jsem si všiml, že je tu cedule – Brazílie, země všech! To tedy znamená, že je i zemí mou, takový začátek se mi líbí!

Šel jsem ještě na malou chvíli bloumat městem, jako vždy se snažím být trošku ostražitý, abych se někde zbytečně nedostal do nějaké nepříjemné situace. Procházím ulicemi za svitu lamp a nejde si nevšimnout, že na mě lidé zanechávají takové divné, až vystrašené pohledy. Tentokrát jsem to byl spíš já, s kým se nikdo nechtěl zbytečně dostat do křížku. Malý popis té špatně nasvícené postavy – šedo-černé velmi potrhané pohorky, tmavě zelené kraťasy, styl samá díra, s vypocenými mapami a silně zatuchlé, řádně vytahané tmavě zelené tričko s vyhrnutými dlouhými rukávy a běžným sortimentem fleků bohaté škály, které má v oblasti kříže velkou díru, kterou tam vykousl pes, co mi tričko v Argentině ukradl ze šňůry a vystal si s ním boudu. Od prsou dolů je triko i kraťasy plné velkých fleků krve, jak jsem se snažil zastavit krvácení prstů. Amatérsky ovázaná ruka fáčem, který je na více místech prokrvácený naskrz, v ruce igelitka s nákupem, taktéž trošku potřísněná. A nejlepší na konec, je má zarostlá huba s dlouhými mastnými vlasy. Snad jediní, kdo se mě neštítil, byly černošské dělnice lásky, ale se studentskou slevou by to počítám asi nebylo – propadla mi ISIC carta. Za poslední kolumbijské pesa jsem si koupil pár věcí na večeři, pytlík jídla toulavému psovi a zásobu piva do houpacího křesla, na príma hotelový balkón, odkud budu pozorovat noční šumy a zvuky usínajícího města.

Solimões, Fritz a délka Amazonky

Zpět do mého zmenšeného světa barevné houpací sítě a dvou zelených břehů ohromné řeky. Vizuálně je ten svět gigantický. Když Vám někdo řekne Paříž, představíte si bod na mapě světa, ale taková Amazonie, ta zabírá skoro půlku kontinentu jižní Ameriky, ohromný prostor a v něm jsem já jen malinkatá tečka, mnohem menší než Paříž. Celá amazonská oblast zasahuje do území devíti států, jmenovitě to jsou Brazílie, Francouzská Guyana, Surinam, Guyana, Venezuela, Kolumbie, Ekvádor, Peru a Bolívie. V povodí Amazonky jsem již naplul o trochu méně než tisíc kilometrů a do města Belém, v ústí řeky, mi ještě přesně 3228 říčních kilometrů zbývá. Ta stejná řeka, po které jsem do Kolumbie připlul, tedy Amazonka, která je Amazonkou jen posledních šest set kilometrů od soutoku Maraňonu s Ucayali, se teď v Brazílii Amazonka opět nejmenuje, tady se jí říká Rio Solimões, podle kmene Solimões, který tu kdysi žil. Amazonka se stane opět Amazonkou až u města Manaus, kde se Solimões setkává, či jak říkají Brazilci – snoubí, s dalším amazonským gigantem – Rio Negrem. Soutokem těchto dvou řek pak oficiálně vzniká Rio Amazonas. Skutečný celý název nejdelší řeky světa, snad ani vědět nechcete, kam se hrabe nějaký Popocatepetl. V celé své délce se řeka jmenuje – Amazonas-Solimões-Amazonas-Ucayali-Tambo-Ene-Apurímac-Lloqueta-Carhuasanta, takhle krásně po sobě, od ústí až k prameni, se jmenují hlavní toky nejdelší řeky světa. Jak se ale k takovému faktu, jako že je některá řeka nejdelší na světě, vůbec dojde? Měřením! A že mám teď celé tři dny plavby před sebou, můžu se o tom rozepsat.

Vraťme se tedy zpět k našemu rodákovi Samuelu Fritzovi. Ten se v našem vyprávění naposledy dostal ke kmeni Omaguů, ale jakožto člověk pracovitý, uvědomujíce si důležitost svého poslání, nedokázal se spokojit jen se s misijní prací pro jemu vyčleněný kmen Omaguů, kde se těšil velké úctě a dobré pověsti a rozhodl se postupovat dále s proudem řeky, jelikož západněji od území kde pracoval, už žádná další španělská misie nebyla a podle smlouvy z Tordesillas, ve které papež rozdělil svět mezi Portugalce a Španěly, náleželo toto území stále španělské koruně. Fritz rozšířil sféru své působnosti až ke kmenům Yurimaguů a Aysuárů, žijícím nedaleko největšího amazonského přítoku Rio Negro. Které ho i díky jeho pověsti, požádaly o ochranu před Portugalci.

„Yurimaguové a Aysuárové, ačkoli jsou odlišného původu a mají odlišný jazyk, téměř se neliší svými zvyklostmi. Chodí zcela nazí, přesto však postupně přivykají oděvu a indiánky se již učí jej tkát. Jejich stravou, kromě toho, co jim dává řeka, jsou kasava a mouka, kterou připravují z manioku. S jinými kmeny obchodují s tetes, čili s dřevěnými nádoby, jež jejich ženy nádherně malují.“

„Dříve byli Yurimaguové velmi bojovní a ovládali téměř celou Amazonku. A jejich ženy, jak jsem se dověděl, bojovaly s šípy tak udatně jako muži, takže se domnívám, že právě s nimi se střetl Orellana, a proto dal tomuto veletoku jméno Amazonka. Ale nyní pozbyli odvahy a jsou velmi oslabeni válkami a zajímáním, kterými trpěli a trpí ze strany obyvatel z Pará.“ (Pará je oblast na východ, po proudu řeky, od Fritzových misií, spravována tehdy Portugalci.)

Během pobytu mezi Yurimagui, se Fritzovi zhoršilo zdraví. Hladina řeky roku 1689, v období dešťů, vystoupala výše, než bývalo zvykem a mnohé domy byly zaplaveny. Fritzovi se ze života na vodě jen přitížilo. „Přes den se mi trochu ulevovalo, avšak noci jsem trávil v nepopsatelných horečkách (že z lůžka, jen na píď od říčního proudu, jsem si svlažoval ústa) a trpěl nespavostí, způsobenou nejen nemocemi, ale také zvuky, jež vydávali krokodýlové, ohavné nestvůry, které se celou noc potulovaly po vsi.

A jedné noci vlezl jeden z nich do mého člunu, jehož příď byla vstrčena do mé chatrče, a kdyby byl lezl dál, skoncoval by s mým chlapcem i se mnou, neboť jsem neměl kam utéci. Kromě ještěrů sbíhalo se do mé chýše tolik krys a tak hladových, že mi ohryzávaly dokonce i lžíci, cínový talíř a střenku nože a sežraly to málo, co jsem měl k jídlu.“ Domorodci z dolního toku řeky informovali téměř paralyzovaného Fritze o přítomnosti Portugalců asi 8 dní po proudu dole na řece. To mohla být jeho šance. 3. července opustil vesničku Panny Marie Sněžné a s malou skupinkou se rozhodl je vyhledat a požádat o pomoc. „15.července jsem připlul k opuštěným domům, které Portugalci zbudovali na vysokém břehu. Odjeli den před mým příjezdem. Přišli četní cuchivarští muži a ženy s dětmi ze svých osad a po osm dní mého pobytu bydleli v opuštěných domech, pečovali o mne s horlivostí a láskou, mnohem víc, než by učinili křesťané. Protože jsem byl na cestě a hledané Portugalce jsem dosud nenašel, byl jsem nucen pokračovat v plavbě dál, zvláště když mých potíží denně přibývalo.“ Koncem měsíce dopluli do vsi poblíž soutoku s Rio Negro, kde působil misionář z řádu milosrdných bratří a Fritzovi nabídl pomocnou ruku. Později dorazil i portugalský vojenský oddíl. „Velitel oddílu mi dal pustit žilou na zmírnění horeček a vykuřovat proti vodnatelnosti. Nejen, že se mi nedařilo lépe, nýbrž můj stav se zhoršil více než kdy jindy. Až do té doby jsem se udržel na nohou, od toho okamžiku jsem však byl nucen nechat se nést v síti, aniž jsem byl schopen udělat krok.“ Na klystýr nedošlo. 11.září 1689 dorazil Fritz v doprovodu vojáků do jezuitské koleje v ústí řeky Amazonky v Belému, v Pará. „Při této mé cestě vyvstal kolem mne velký rozruch, nejen mezi indiány z okolí… Jedni mě nazývali světcem a synem Božím, druzí mě měli za ďábla. Někteří, kvůli kříži, který jsem měl s sebou, říkali, že přišel patriarcha nebo prorok, jiní tvrdili, že vyslanec z Persie. Černoši z Pará dokonce říkali, že přišel jejich osvoboditel, který půjde do Angoly, aby je vysvobodil.“ Po dvou měsících péče, pod dozorem samotného rektora koleje, se Samuel Fritz zcela uzdravil a pomýšlel na návrat ke svým indiánům. Nastaly však komplikace, které jeho návrat oddálily o dva roky, kde většinu z toho času čekal na odpověď portugalského krále, týkající se jeho osudu. „Ačkoliv věděli, že jediným důvodem mé cesty byla nezbytná potřeba dosáhnout úlevy v mých chorobách, začali mne podezírat, jestli nejsem zbloudilým vyzvědačem, vyslaným španělským guvernérem Marañonu, abych prozkoumal jejich pohyby. Svědomí jim totiž nedalo pokoje, neboť věděli, nakolik pronikli na území španělského krále oproti tomu, co obě koruny s papežským souhlasem ujednali.“ Postup Portugalců proti proudu řeky do oblastí, které jim podle jimi ratifikovaných smluv nepatřily, usnadňoval fakt, že sídla španělské moci soustředěné kolem pacifického pobřeží, byla natolik vzdálena a džungle jim byla natolik nevýznamnou, že pro ně tyto výpady nepředstavovali žádné ohrožení a nepřikládali jim význam. Dnes si to uvědomíme, když se podíváme, jaké území si pro sebe uzmul budoucí brazilský stát, který mluví portugalsky a ze základů tehdejšího portugalského království vychází.

Samuel Fritz se tak po družině slavného Orellany a pravděpodobné hrstce dalších, stal dalším člověkem, který proplul od Pacifiku k Atlantiku skrze Amazonskou nížinu. Poté, co byl propuštěn zpět ke svým misionářským úkolům. Vydal se na cestu proti proudu, doprovázen sedmičlennou vojenskou hlídkou. Vesnice Ibanomů, Ayusuárů a Yurimaguů, které na této plavbě zpět míjeli, byly ale opuštěné a vypálené. „2.října na pokraji noci, jsme připluli na dohled ibanomské osady Yoaboni, která leží při ústí řeky Japurá. Až do vsi jsme večer nepluli, abychom Ibanomy nezneklidnili. 3.října za svítání jsem se čtyřmi indiány v malém člunu vyjel napřed a když jsem doplul ke kotvišti, dal jsem tlouci na buben bobona. Když lidé z osady viděli, že jsem to já, zůstali ve vsi a radostně mě přijali. Řekl jsem jim, ať se příchodem Portugalců se mnou neznepokojují, a potom jsem sloužil děkovnou bohoslužbu zasvěcenou Nejsvětější trojici. Pak, abychom je neurazili, jsme přešli do jiné části vesnice, kde mne pohostili kasavou, banány, želvami atd.“ Během zpáteční cesty se Fritz vášnivě věnoval pozorování a dokumentaci řeky. Zaznamenával si křivky toku i všechny přítoky. S technikou, které byla v té době k dispozici, to byl úžasný výkon. Více než kompas a astroláb mít tenkrát nemohl. Portugalskému doprovodu musel nakonec až pohrozit stížnostmi u španělského dvora, aby je donutil opustit území, na které si chtěli dělat nárok. Do střediska své misie dorazil až na úplném konci roku 1691 a až v únoru následujícího roku se vydal do Santiaga de La Laguna, hlavního sídla zdejších misií, poinformovat o portugalských aktivitách na řece. „Zde jsem se setkal se svým drahým P.Jindřichem Richterem, misionářem u Cunivů. Jindřich mi sdělil, že už dávno se v provincii modlili za mou duši, neboť mě považovali za mrtvého, zabitého Indiány nebo pochovaného ve vlnách Marañonu.“

Po pár měsících pokračoval Fritz až do místokrálovského paláce v Limě, čímž se stal nejspíše druhým člověkem, který absolvoval cestu od Pacifiku skrze Amazonii do Atlantiku a také zpět! Někdy v letech 1637 až 1647, totiž plavbu od ústí až do Quita a zpět absolvoval jistý Pedro Teixeira, který tak učinil s družinou 1200mužů a 47velkých kánoí! Do paláce dorazil Fritz se svým deníkem a novou mapou řeky, žádal o jediné – ochranu španělských misií před portugalskými vpády. Jak trpké potom muselo být rozčarování, když zjistil, že všechny přísliby pomoci jsou jen prázdná slova. Tehdejší místokrál, hrabě de Monclova, Fritze odbyl almužnou na nový kostel, ale přeshraniční spory ho nikterak nevzrušovaly. Zatrpklý zlobou na nebezpečnost toho počínání se vracel zpět. Avšak nelenil a využil zpáteční cesty do svých misií, k dalšímu pečlivému studiu horního toku řeky Maraňon, kterou považoval za hlavní zdrojnici celé Amazonky. Ještě stále je totiž za hlavní zdrojnici považována řeka Napo, přes kterou směřují do Amazonie výpravy z dalšího významného města španělského království, Quita. Doputoval až k samotnému prameni Maraňonu v Andách, poblíž jezera Lauricocha, aby mohl dokončit svou mapu Amazonky. Do redukce San Joachim se nakonec vrátil až v srpnu 1693 s úmyslem vzdorovat portugalským vpádům a jednou snad vydat celou mapu v řádném tiskovém provedení. Do svého díla s povděkem použil i mapu horního toku řeky Ucayali z pera jeho přítele Jindřicha Richtera. Jak se později o několik století déle zjistí – hlavní zdrojnicí Amazonky není Maraňon, ale právě Ucayali. Až toto zjištění, jí nechá v tabulkách předběhnout africký Nil a udělá z Amazonky nejdelší řeku na světě.

V roce 1700 se otec Samuel vrátil do Quita, aby pomohl s vyzvednutím nových misionářů, o čtyři roky později se již jako zkušený harcovník stal představeným všech spojených maraňonských misií a pro člověka s takovým postavením, již nebyl problém, aby prosadil vydání svého velkolepého díla tiskem. Tak se také stalo roku 1707. Vydání se nakonec zdařilo, i když autorství bylo zprvu přisuzováno Juanovi de Narvaez, který ji vyryl a vytiskl pod svým jménem. Originál unikátní mapy je dnes uložen v Národní knihovně v Paříži. Dodnes je považována za první vědecký pokus o co nejpřesnější hydrografický obraz řeky. Jsou v ní zakresleny všechny přítoky, redukce, misionářské osady, i místa zavražděných misionářů. Legenda k ní obsahuje i podrobný popis zdejší fauny, flóry a domorodých etnik na Amazonce. Mapa má rozměry 126x46cm. „Tuto mapu jsem vytvořil k lepšímu poznání a obecnému poučení o velké Amazonce neboli Marañonu s velkou námahou a velkou prací. Ač se již dnes objevily mnohé další mapy, chci, aniž se někoho dotknu, přece jen říci, že žádná z těchto map není nutně přesná, protože buď měření na této veliké řece nebylo pozorné, nebo nebylo vůbec provedeno, nebo bylo z písemností různých autorů opisováno. Touto novou, objevnou cestou po Amazonce, kterou jsem podnikl a veřejnost s ní seznámil, se nechci chlubit a naznačovat, že tento čin je výsledek jen mojí zásluhy.“ O kvalitách svědčí i výrok Charlese Marie La Condamineho, člena francouzské Akademie věd: „Nesmíme zapomenout, že páter Samuel Fritz nebyl učenec, nýbrž misionář, a musíme mu být vděčni, že s nedokonalými prostředky dokázal vytvořit mapu natolik pravdivou.“ Svého času ji ocenil i slavný přírodovědec Alexander von Humboldt.

Mapa byla jen částí toho, co po sobě chtěl Samuel Fritz zanechat, nešlo mu o jeho vlastní slávu, nýbrž o dobro svých svěřenců. Ještě několikrát se později vrátil na dolní tok ke kmenům Yurimaguů a po neutichajících vpádech Portugalců, kteří indiány zotročovali a odváželi z jejich vesnic, postupně všechny místní přesvědčil, aby se přestěhovali do nových sídlišť na horním toku. Nové osady dostávaly stejná jména, jaká měly jejich původní u Rio Negro. To také vysvětluje název města, odkud jsem svou pouť po řece započal – Yurimaguas. Samuel Fritz, později sesazený ze svého postu superiora maraňonských spojených misií bez udání důvodu, snad prý kvůli tomu, že prodal indiány španělským statkářům, ale dle historiků jedině v dobré víře, že usnadní jejich život, dožil ten vlastní nakonec jako řádový kněz v osadě Jéberos na území dnešního Peru. Zemřel v úctyhodných 70ti letech. O tomto konci vypověděl páter Wilhelm d´Etré: „Našel jsem ho oblečeného, ale mrtvého, jak sedí, a zdálo se mi, že teprve před chvílí naposledy vydechl. Nemohl jsem potlačit slzy, když jsem viděl dobré indiány, kterak se v houfech vrhají k tělu svého milovaného otce, líbají mu ruce i nohy, něžně, jako kdyby žil.“ Z vesničky Jéberos, nedaleko města Yurimaguas, pochází kámen, který zdobí pamětní desku na náměstí v jeho rodném Trutnově. A na oplátku dlažební kámen z Trutnova, zdobí pamětní desku u výhledu na jezero Lauricocha, odkud pramení Maraňon. Dali ho tam manželé Šimkovi, kteří pro českou televizi natočili krásný seriál o českých stopách v Americe. Za devadesátileté působení Jezuitů v Americe (později byli kvůli obavám světské moci z jejich narůstajícího vlivu vyhoštěni), prošlo jejich misiemi a redukcemi na sto dvacet našich krajanů, jen málo z nich se však zapsalo takovou měrou, jako Samuel Fritz. Ještě dvě stě padesát let po Fritzově smrti, se všeobecně používaly údaje z jeho mapy a za hlavní zdrojnici byl považován Maraňon, jehož pramen nalezl právě Fritz. Do našeho vyprávění o zjišťování délky řeky je páter Samuel trošku slepá ulička, ale tato česká historie rozhodně nemůže upadnout v zapomnění. Často si ho představuji, když pozoruji břehy řeky. Muselo to být velké odhodlání a ohromné srdce, aby člověk vykonal tolik zásluh v tak náročném, ale jedinečně krásném prostředí. Jezuité se v Českých zemích netěší zrovna zářivé pověsti, ale ve své době to byli jedni z největších učenců a šiřitelů pokroku. Je samozřejmě na místě diskuse o potřebnosti tohoto jednání v částech světa, kde nativní národy žily a žijí svým způsobem života a jestli je nezbytné ho měnit k obrazu našemu a našeho Boha. Misionáři, ač né vždy vykonali svou službu správně a mnohde, dle mého názoru, nijak nepřispěli k lepšímu životu kázáním jejich víry, spíše naopak, tak ale na druhou stanu svým počínáním, jako v případě Fritze a ohromné spousty dalších, dokázali zachránit domorodý lid před počínáním a důsledky expanze toho evropského, čili našeho.

V těch dobách, kde se lidstvo poprvé začalo přít o primát nejdelší řeky světa se tedy vycházelo ze závěrů Samuela Fritze a jím objeveného pramene řeky Maraňon. S Maraňonem měla Amazonka něco okolo 6400kilometrů a prvenství tak patřilo Nilu. Ani jedna z řek však nebyla změřena přesně a na takové výsledky se čekalo poměrně velmi dlouho. Až ve dvacátém století se zjistilo, že Ucayali je delším přítokem než Maraňon a až na počátku 21. století, s dalším velkým otiskem českých bot, tentokrát v podání profesora Jánského, byl nalezen a popsán nejvzdálenější pramen světového veletoku v peruánských Andách, na úpatí vulkánu Nevado Mismi.

„Můj hostitel, profesor Peňaherrera, mi řekl: „Člověče, my na konci 20. století nevíme, kde pramení největší řeka světa!“ Přitom ve své obsáhlé Geografii Peru napsal, kde asi hlavní pramen hledat. Tak jsme začali připravovat expedici…Říkali, že necítili potřebu. Celý svět uznával Fritzovu teorii a jeho mapu Amazonky z roku 1707. Profesor Peňaherrera si už na terénní práci v takové nadmořské výšce ve svém věku netroufal. Navíc univerzita neměla vybavení.“ Na začátku devadesátých let, ale ani docent Jánský a jeho Univerzita Karlova neměla takové vybavení, aby se expedice mohla uskutečnit. Přípravy zabrali dalších téměř deset let. Pak už zbývalo jen vybrat další členy expedice, kteří pomohou s měřením. „Kolega Vláďa Šimek testoval odolnost adeptů na Slapech. Zbyli dva, přibrali jsme jednoho z tělocvikářů, který už s námi byl, a o zbylých dvou rozhodly peníze: přišli dva sedmnáctiletí kluci z lesnické školy v Písku, že by tak moc chtěli jet, že rodiče přispějí na expediční letenky. Fyzičku měli, tak jeli.“ A úsměvný je i fakt, že zmínění borci měli triumf nadosah. „V Peru jsem těsně před prameny Amazonky chtěl vyfotit nejvyšší vrchol pramenné oblasti přes rampouchy, které visely na okraji trhliny v rašeliništi. Už jsem tu nádhernou fotku viděl na titulu knížky. Jenomže mi uklouzly nohy a zmizel jsem v hlubině. Než jsem se z pětimetrové ledové díry vydrápal, po letech příprav expedic jsem málem prošvihl prameny, objevili by je sedmnáctiletí studenti z Písku!

Zburcoval jsem všechny síly, abych je doběhl. Z kolmé stěny nad kamenným mořem tryskala voda ze skalní pukliny. Nádhera!“ Byly to roky příprav, takový objev se nedá uspěchat, protože o jeho prestiži se bude ještě dlouho mluvit. To si uvědomuje každý vědec a Jánský a jeho tým nebyli jedinými, kdo o nalezení nejvzdálenějšího pramene, či pramenné oblasti, abych byl přesný, usiloval. „Odcházeli jsme z údolí a vidíme přistávat dva vrtulníky s dvacetičlennou výpravou. Pietowski se do mě pustil: „Proše pana, co jste mi to urobil? Já dva roky připravuju expedici, mám na ni dva miliony dolarů, vystoupím na letišti v Limě a vidím plné noviny toho, že nějaký Čech právě objevil prameny Amazonky.“ Opáčil jsem, že já jsem expedici připravoval deset let a měl jsem tři sta tisíc českých korun. Ještě nám zbylo, protože spíme pod stanem a základem našeho jídelníčku jsou polívky z pytlíku.“ Polsko-americké výpravě profesorů Johnstona a Pietowského, kterou zaštiťovala samotná National Geographic Society, ležel Jánského úspěch v žaludku. „První, co je zajímalo, bylo, čím jsme měřili. Kluci ukázali pásmo, aby je trochu poškádlili, pak jsme vytáhli Leiky – laserové dálkoměry, totální geodetickou stanici… Koukali.“ Závěry české expedice Johnston s Pietowským zpochybnili a půl roku poté ohlásili objev těch stejných pramenů. Spor trval deset let. Oba profesoři se nakonec Jánskému na jeho přednášce ve Washingtonu omluvili a uznali mu prvenství v nálezu pramenné oblasti Amazonky. Proběhla i slavnostní večeře. „Profesor Johnston mi v NASA, kde pracuje, nechal vyrobit kravatu s prameny Amazonky a omluvil se, že jejich chování v roce 2000 asi nebylo slušné. Ten nejlepší konec je, že jsme napsali společný vědecký článek, podepsaný Janský – Johnston.“ Člověk by si řekl – konec dobrý všechno dobré, ale tak snadné to zase není. Dal jsem si tu práci a strávil několik dní čtení internetem, abych nakonec došel k závěru, že Jánský byl opravdu první, kdo stanovil pramennou oblast a to z výsledků bádání peruánského profesora Peňaherrery a později i skutečné prameny. Ačkoliv nejen Američané, ale i Poláci, kteří si dali k Nevado Mismi spolu s Rusy dokonce pamětní kámen, se dodnes chlubí prvenstvím, a to jim zatím neubraly ani světové elektronické encyklopedie, a ani slavný National Geographic, zdá se, že omluva profesorovi Jánskému, je u takto významného počinu nedostačující a dění ve geografických vědeckých kruzích smutné, zlodějinou zatuchlé. Navíc pro National Geographic přibyl v roce 2014 další objevený pramen, který je dokonce ještě delší než ten z Jánského objevu, má to však tu nesnáz, že tok této říčky na několik měsíců díky klimatickým podmínkám vysychá a nesplňuje tak kritérium celoročního průtoku, což o něm i samotný Jánský prohlásil už v roce 2000. Pro Američany prostě Jánský jakoby neexistoval. Avšak i samotný profesor Jánský potvrdil, že v podmínkách globálních klimatických změn, je více než pravděpodobné, že s ústupem a táním ledovců, budou vznikat další pramenné oblasti, které se zakrátko můžou stát vzdálenějšími, než jeho „pramen“ (pramenné oblasti jsou ve skutečnosti čtyři, záleží na použitých kritériích) stanovený na úctyhodnou vzdálenost 7062 kilometrů od ústí řeky do Atlantického oceánu. S měřením začal český rodák Samuel Fritz, celosvětově vydávaný za španělského jezuitu a jemuž jeho dílo málem zcizil vydavatel jeho mapy, přesné měření pak dokončil další krajan Bohumír Jánský, který o výsledky a prvenství, minimálně ve virtuálním světě, taktéž přišel. Přesto se odvažuji tvrdit – je to i naše řeka.

Tři paluby, veselý mix všech možných mulatů, černochů a opálených bělochů. Nikdo mi neříká gringo, ale taky nikomu pořádně nerozumím. Brazilci jsou tak nějak hromotlučnějších postav, což je velká změna oproti horským i nížinným indiánům Bolívie, Peru a Ekvádoru, jenž byli mými přáteli posledních pár měsíců. Loď byla opět přeplněna. Všichni jsme se tísnili a mnozí si ani neměli kam pověsit hamaku. Oproti peruánským lodím je ta brazilská mnohem čistší a udržovanější. Výkrmný systém je sofistikovanější a šetrnější k životnímu prostředí, taky odpadky se sbírají a vyhazují až tam, kde jsou na ně připraveni. Což ale samo sebou neznamená, že si lidé neodpustí naházet kdejaký, od huby upadlý, papírek do řeky. Je to výchovou. Neříkám nutně tou školní, na kterou mají místní většinou tendence se vymlouvat. Píchá to u srdce, dívat se do neustání na lidi, jak neuctivě ničí to jediné, co je drží při životě, totiž přírodu. Je to neúcta, je to hloupost, je to sobeckost a především je to opovržení hodné jednání a jen málokdy se mi daří udržet si úsměv. Naschvál a demostrativně chodím a sbírám nastýlku různých borců a borkyň přímo pod nimi a kolem, aby to oni viděli a dostalo se jim pohoršivých pohledů od ostatních cestujících, že ten cizinec po nich musí uklízet. Nemusí, jednou denně palubu uklidí uklízečka, ale většinou to jen namete do řeky. Naštěstí to tu není taková samozřejmost, jako v Peru a proti házení odpadků do řeky varují i nápisy upozorňující na to, že takovým jednáním porušujete brazilské zákony. Ani u nás bych to neřešil peněžitým trestem, tam si totiž člověk důsledky svého jednání vůbec neuvědomí, někteří si dokonce myslí, že si pokutou předplatili úklid a v tomto ohavném jednání pokračují vesele dál. Trestem by měla být povinná účast na úklidových pracích minimálně na týden, aby si lidé uvědomili a viděli, co způsobují a co se týče peněz – ušel by jim zisk.

Jak se ozve zvoneček, začíná se tvořit před jídelnou fronta, pan Pavlov by z nás měl radost. Na první večeři jsem šel s posledními a jelikož porce jsou ohromné, jedl jsem dlouho. Kuchařky mi vynadali, že na mě nehodlají příště čekat a u všech dalších jídel mě vytáhly z fronty a musel jsem jít za ouško mezi prvními. Řeka se neskutečně rozšiřuje a často je druhý břeh jen úzkou linkou na obzoru. Tři dny jsou za námi – vítá nás ranní Manaus svým panoramatem velkoměsta a siluetou nového mostu.

Manaus, velkoměsto pod rovníkem a uprostřed pralesa

Malá odbočka z řeky Solimoes, Manaus, hlavní město brazilské Amazonie a státu Amazonas, totiž leží na řece Rio Negro. V současnosti má jeden z motorů brazilského průmyslu okolo 2,2 miliónu obyvatel, což je děsivé! Vše začalo jako malá indiánská osada, ta se proměnila s příchodem misionářů a stavbou kostela a vše dokonalo až romantické 19.století páry, industrializace a výstavba opery. Ta příčina už je nám známá. Manaus stihl podobný osud jako peruánský Iquitos – kaučuková horečka. Po jejím vyšumění si však město vydobylo svou prestiž zpět, tentokrát jako bezcelní obchodní zóna a hi-tech, chemické, petrolejářské a turistické centrum Brazílie. Město působí klidně, vyspěle a poměrně moderně.

Přírodní kaučuk se tu netěžil výrazně dlouho, byla to jen druhá polovina druhé poloviny devatenáctého a první polovina první poloviny dvacátého století . Avšak místní, evropští kaučukoví baroni se stihli se svou okázalostí zařídit tak, že se Manaus honosil přízviskem Paříž tropů. Tou nejsignifikantnější stavbou a odrazem ambicí té doby je bezesporu Teatro Amazonas, místní opera. Tak nějak bych si rád představil, jak ta stavba musela působit ve své době, kdy Manaus ještě nebyl takovým městem, jakým je dnes. Prvních pár dní jsem bydlel přímo vedle této impozantní stavby a nešlo tak vynechat zajímavou prohlídku. Stavba započala v roce 1881 a trvala celých 15let. Jediným stavebním materiálem, který pocházel z Amazonie, bylo dřevo, které se svou barevností hodilo do odstínů podlahy, avšak nepoužívalo se jen to brazilské, došlo i na dubové části, dovezené, tak jako naprostá většina materiálu, z Evropy. Uvádí se tu například mramor z Itálie, sklo z Čech, kovové části z Británie a nebo interiér, střešní tašky a dokonce i opona s motivem soutoku řek Solimoes a Rio Negro z Francie.

Nešetřilo se! Už 7. ledna 1897, celých sedm dní po oficiálním otevření, se zde hrála první opera – La Gioconda od Amilcare Ponchielliho. Zazpíval si tu i slavný Enrico Caruso. Na konci dvacátého století se budova dočkala rekonstrukce a dnes se těší stále skvělé kondici. Prohlídka stála 5 realů a měla jeden malý nešvar, nezavedla nás do hlavního sálu opery. Zvědavost mě však donutila nakouknout tam inkognito, když jsem se průvodci ztratil na malý okamžik. Probíhala tam zkouška představení, ale myslím, že hercům by malý nákuk hostů nevadil. Je to nesmírně fotogenická secesní stavba, stojící v úplném centru Manausu a je tak kulisou většiny kulturních akcí, pořádaných na přilehlém náměstí Svatého Šebestiána. Měl jsem to štěstí na krásný koncert rokové hudby pod širým nebem s pozdější after party v rohové hospůdce. Jak jinak než s živou muzikou a pohupujícími se pestro-barevnými Brazilci.

Většina dnešních obyvatel Manausu jsou přistěhovalci z celé Brazílie i světa. Městu se daří, nezaměstnanost je nízká a platy vyšší než v jiných městech. To ovšem ještě nedělá z Manausu ráj na zemi. Brazílie sociálními nerovnostmi velmi trpí a společnost to rozděluje. S tím také souvisí vysoká míra kriminality a sociálního napětí. Na toto téma by se dali psát stohy prací, stejně tak jako o domorodcích, co přicházejí hledat štěstí do města a mísí svou kulturu s těmi z celého světa, nebo o těch, co jím město přišlo do vesnic a intenzivním rybolovem vychytalo jediný zdroj obživy. Manaus je velmi zajímavým kulturním prostředím obklopen unikátní přírodou a právě z tohoto pohledu mi přijde nesmírně líto, že se okolní hustý prales kácí ve jménu postupující industrializace. Jakoby Brazílie neměla dostatek velkých měst, které trápí nezaměstnanost a které by takové podniky ocenily mnohem více, než prales s největší biodiverzitou zvěře a rostlin na světě. Nač jezdit 1500kilometrů po řece z pobřeží do nitra pralesa a odtud do celého světa, když na tom stejném pobřeží leží několik desítek podobných měst. Chtělo by se napsat, že takové jednání nemá logiku, ale ona přeci jenom nějaká je – ta tragická! Dva poslední dny jsem strávil v rodině u Priscily, mé manauské kamarádky. Byl to výborný relax s dobrý jídlem, ochutnávkou Açaí – sladké plody pralesa a nebo třeba Tapioky, škrobu z Manioku, který se jako mouka hodí na pánev a do placiček přidáte ingredience dle vlastní chuti. Prohlédl jsem si tolik diskutovaný nový stadion – Arena Amazonia, jenž po mistrovství světa bude hledat své uplatnění, městský trh, který je architektonickou kopií pařížských Les Halles a také noční slavnou pláž Ponta Negra na břehu Rio Negro, řeky černé jako uhlí. Na závěr povedené návštěvy se mi však stala neúmyslná nepříjemnost. Chtěl jsem si zakoupit lístek na loď pokračující do Beléma, u ústí řeky do Atlantiku. U pokladny mi velmi neochotná paní nakonec sdělila, že přímá loď odjíždí v sexta-feira. V portugalštině se dny nazývají čísly a jak jsem se tomu krásnému jazyku věnoval doposavad jen laxně. Ještě jsem neobjevil tu zapeklitost, že totiž týden v Brazílii začíná nedělí! A název pondělí je tak segunda – feira, čili druhý den. Logicky jsem tak odvodil, že sexta-feira ( šestý den) je sobota a víc to neřešil. Jenže on je to pátek a týden pak končí sobotou. Na omyl jsem přišel s pomocí Prisciliny maminky, se kterou jsem byl ráno na trhu a posléze si chtěl koupit palubní lístek. Naštěstí loď nevyjela v poledne, jak se plánovalo a s požehnáním kapitána, jsem dostal tři hodiny k dobru, abych se vrátil pro batoh, užil si poslední vydatný oběd s rodinou a vrátil se do své hamaky, na již velmi širokou řeku.

Amazonka, opět

Dočkal jsem se! Již podruhé… Jen co opustíte Manaus, setkává se Rio Negro s Rio Solimoes a tentokrát už s konečnou platností vzniká Rio Amazonas. Tzv. Encontro das Águas – setkání, či snoubení vod, je úkaz, který se s námi šine ještě několik kilometrů. Černá voda z Ria Negra a hnědá voda z Rio Solimoes se spolu po několik kilometrů nechtějí slít. Mají jinou barvu, mají jinou rychlost a mají i rozdílnou kyselost a tak nějaký čas trvá, než se poznají, skamarádí, slejí a hnědá barva převládne nad černou. Občas lze zahlédnout řeku v celé její šířce, která už činí více jak 15kilometrů, ale jinak většinu času plujeme různými kanály. Hlavní řečiště je téměř konstantně rozděleno náplavovými ostrovy, na některých i žijí lidé. Další dny jsou vidět velké vykácené planiny pro chov dobytka, či pěstování plodin. Amazonie prý každoročně přijde vykácením o přibližně 20tis. km² lesa. To je rozloha Moravy. V módě je teď sója, rýže a především pastvy pro dobytek. Připočítejte rozrůstání měst, stavba nových silnic a sítí. Stále je to ohromné území, ale pokrok nezastavíš! Občas se tu zvedají břehy trochu výše a je krásně vidět orudlá půdní vrstva. Zemědělství, ale už kyselost půdy nevadí, poradí si hnojením, které se nám opět jako bumerang vrátí k rybám do řeky.

A co že tu vlastně plave? Na co si jen vzpomenete! Většina toho, co máte v akvárku, ale i mnohem větší giganti. Již jsem psal o delfínech – narodí se šedí a s přibývajícím věkem se zbarví do růžova. Žijí tu i žraloci býčí, připlavávají z moře proti proudu a to klidně i pár tisíc kilometrů, nebo vodní krávy – kapustňáci, podoba i velikost je s krávou opravdu v poměru, lidožravé paraiby, či piraruky – ty znáte od Jakuba Wágnera, latinsky se jmenují Arapaima gigas a jsou tu loveny velmi často. Dorůstají i přes dva metry, stejně jako paúhoři električtí s jejich až 700voltovým výbojem. To už je slušné! Různé pirani, sumci, sardinky, ale i želvy, hadi jako anakonda, nebo již zmiňovaní kajmani. Ta voda prostě láká ke koupeli.

Na této poslední lodi funguje opět odlišný systém, než na ostatních. Jídlo si můžete koupit v lodní restauraci a nebo žít ze zásob. Já mám stále vejslužku od rodiny a druhý den hlad. Nechce se mi platit drahé jídlo a vyčkávám na zastávky. V městečkách podél řeky je vždy hojnosti dostatek a za rozumný peníz. Zkouším, co neznám a musím přiznat, že spálit se nemůžete, všechno ovoce je chutné a ostatní speciality z místní kuchyně také. Není si na co stěžovat. V půli cesty mezi Manausem a Belémem je poměrně velké město Santarén. Pokud se chystáte v brazilské Amazonii navštívit nějaké kmeny žijící poblíž řeky, tak Santarén je prý tím nejlepším místem, ale znáte to, pokud Vám to říkají všichni, tak to nejspíš bude fakt, o který není třeba stát, neb by Vás stál víc, než chcete. Rozhodně je to ale z pohledu návštěvy pralesa a lidí tam žijících zajímavější místo, než přelidněný Manaus. Také je tam na řece Tapajós nádherná tropická pláž s palmami a několika hostely. Já jsem si v Santarému užil jen půl dne přestávky a vykládky naší lodi a pokračoval dál ve směru vycházejícího slunce.

Je tu jeden zajímavý říční jev, říká se mu Pororoca. Je to sezónní přílivová, burácivá vlna, jenž nezřídka kdy působí velkou škodu. Její nejsilnější čas přichází většinou v únoru, či březnu. Postupuje proti proudu Amazonky i přítoků dolního toku až do hloubky vnitrozemí, úctyhodných 800 kilometrů. Lidé se stále přou, co indiánský název znamená, já se osobně kloním k lingvisticky jednoduchému vysvětlení a to jednoduchému překladu poroc – vzít, odnést a oca – dům. Zájem surfařů a kayakářů na sebe nenechal dlouho čekat, pořádají tu každoročně v osadě Sao Domingos de Capim nebezpečný podnik – mistrovství řeky. V čem je to tak nebezpečné jistě tušíte ze své znalosti potvor tu žijících, ale jinak je to především fakt, že vlna s sebou žene všechno, co na dlouhé cestě uzme lesu a lidem – kusy klád a jiné haraburdí. Rekordmanem je Brazilec Picuruta Salazar se zdokumentovanou nejvzdálenější jízdou dlouhou 12,5 kilometru (37minut) a také časově nejdelší jízdou trvající 43minut. Matně si vzpomínám, že jsem někde četl, že v jisté místní řeči, se tato vlna nazývá slovem velmi podobným slovu Amazona a nebo tak nějak podobně a že i toho mohlo souviset s konečným pojmenováním této řeky.

Zbývá mi přibližně poslední den plavby. Oproti očekávání, šinutí se po nekonečném horizontu, který byl párkrát k zahlédnutí v okolí Santarému – opravdu nebylo k dohlédnutí na druhý břeh a ani tam, kam řeka pokračuje – ,teď plujeme celkem nevelkým a tuze příjemným kanálem pod ostrovem Marajó, daleko od hlavního toku. Celá cesta je lemována na jemno rozházenými malými domečky a tak snad jako nikde předtím, mám z té skladby palem a vysokých stromů pocit, že jsem opravdu v amazonském deštném pralese. Ty nejmenší děti a dospělé matky vyjíždějí na svých člunech blízko naší lodí, aby zkusily své štěstí.

Nejspíše jsou zvyklý, že jim sem tam někdo něco hodí, ale je jich tolik, že i když někdo sem tam něco opravdu vyhodí, ta pravděpodobnost býti tím šťastlivcem, kdo bude nejblíže, je opravdu velmi malá. Ale zvyk je železná košile a také tu asi jinak moc dalšího vzrůša není. Pár kluků se s námi dokonce svezlo několik kilometrů. Zavěsili se za bok lodi na dlouhém háku a ušetří si tak pár litrů benzínu. Před námi je poslední noc na řece a dostavuje se sentiment, nejraději bych jel hned další lodí zase nazpátek, do světových plic, do nitra Amazonie. Postavit si tam někde srub a žít v symbióze s řekou a pralesem, když o tom tak přemýšlím, tak toho zase není tak moc, co bych tam opravdu postrádal. Krásně se o tom sní.

Ráno se kanál rozšiřuje a vjíždíme do širokého ústí. Rafinérie a mrakodrapy města Belém jsou na dohled. To vše přímo sousedí s pralesem, který se tak táhne až skoro k pobřeží Atlantiku. To je však odsud ještě asi 50km vzdáleno. Ačkoliv tu kdysi byly pochybnosti o délce řeky, nikdy se nepochybovalo o světové rekordmance v objemu vody, který jí protéká. Čísla z ústí řeky jsou ohromující. Průměrný odtok je 220,000 m³/s. To je pro představu přibližně 700x více, než je průměrný odtok Labe u Hřenska, kde naše území opouští naše nejvodnatější řeka. Hloubka v některých místech dosahuje až 135 metrů a šířka v ústí je sice tak nějak sporná, protože u takového gigantu se to jen těžko počítá, ale uvádí se okolo 200kilometrů! Ani dalších sedm světově nejdelších řek dohromady, nedodává do oceánů tolik vody, jako amazonský gigant. O čem se již přesvědčil i zmíněný mořeplavec Pinzón, řeka dokáže osladit Atlantik až do vzdálenosti 400 kilometrů od ústí. Celá delta řeky, která je společná ještě s řekou Tocantins, má rozlohu okolo 100tis. km², tzn. že je rozlohou větší i než ČR se svými 78tis. km². Velkou část této plochy ale zabírá částečně zaplavovaný ostrov Marajó, který má nějakých 40tis. km². Pokud vezmeme v potaz množství vody, které je v povodí Amazonky vázáno, pak je to kolikrát více, než v některých světových mořích – i proto je Amazonka přezdívána jako Sladké moře.

Stálo za to sem nahlédnout, je to překrásný kout světa, ale na jeho poznání a porozumění bych potřeboval snad několik životů..

#America #AmazonRiver #Amazonka #Manaus #Peru #Kolumbie #Leticia #Iquitos #Belem #Solimoes #SamuelFritz #Jánský