Pampou k ledovcům do národního parku Los Glaciares

V záchodové míse obchodního domu v chilském Punta Arenas si plave chuchvalec vlasů, blíží se Vánoce a někdo si vyrval samou radostí celý chomáč. Za to já mám důvodů k opravdové radosti hned několik. Kde jinde než v nákupním centru, si člověk naplno uvědomí, že Vánoce jsou tu. Až na pár malých vlaštovek v podobě hezkých skutků lidí, jsem doteď přítomnost Vánoc moc nevnímal, zato dary přírodní přijímal takřka každý den. Minulý rok jsem strávil Vánoce na Rakiuře, třetím největším ostrově Nového Zélandu, je to nejjižněji obydlená oblast na kontinentu Austrálie a Oceánie. A tento rok se opět deru dolů na jih, tentokrát však kontinentu amerického. O Vánocích však toto psaní nebude, to by ještě bylo brzy. Rozhodl jsem se rozepsat o jiných príma věcech – o jihozápadní Patagonii. Tak mě tak napadlo, víte odkud se vzal ten exotický název Patagonie? To slovo prostě zní, že..

Jak velká je vlastně ta Patagonie? Mimo Evropu se naučíte vnímat vzdálenosti a plochu trochu jinak. Tři hodiny jízdy autem a Americe je stále blízko, za vzdálenost dalekou by se dalo považovat vše, kam se jede déle než jeden celý den. Na druhou stranu ne všude je infrastruktura silniční sítě tak rozvinutá a i poměrně krátkou vzdálenost, řekněme třeba 150 km jedete i tři hodiny. Evropské pojímání vzdálenosti a času v poměru přibližně jedna hodina – 100 kilometrů, tu platit může, ale spíše neplatí. Velmi záleží, kde se právě nacházíte. Existující asfaltové silnice v Patagonii mají poměrně dobrou úroveň a stále se na nich pracuje. Je tu ale také velký počet zpevněných nevyasfaltovaných cest a na těch se pak rychlost rapidně snižuje. Celé území Patagonie je ohromné, rozprostírá se na území dvou států – Argentiny a Chile. A zabírá celý jejich jih. V Argentině je to vše od řeky Colorado až po Ushuaiu na ostrově Ohňová země a v Chile se neumí moc shodnout, kde Patagonie začíná na severu, ale je jisté, že končí nejjižnějším mysem kontinentu a tím je chilský Mys Horn na ostrově Diega Ramireze. Dále už je jen obávaný Drakeův průliv a za ním Antarktida.

Do této chvíle jsem si užíval Patagonských And, které jsou bohaté na srážky a vegetaci. Hory i pobřeží jsou členité a oproti tomu, do čeho jsem právě vjel z Carretery Austral, je to naprostý kontrast. Východní část Patagonie, řekněme to od And na východ, pokrývá dosti rovinaté a suché území Patagonské tabule, které leží ve srážkovém stínu And a tak silně mi připomnělo australský Outback, je to v podstatě ta stejná poušť, jen v trochu jiných barvách. Klokany a Emu vystřídaly Lamy a Nandú ( něco jako menší pštros). Na ohromných plochách místních chovných stanic (Estancias) mají ovce a skot. A ty vzdálenosti jsou ubíjející. Z Los Antiguos bych se rád dostal dnes až do El Chaltén. Ani jedno z těchto míst není větší, než průměrná česká vesnice, na mapě jsou v cestě značena ještě další dvě „města“ Perito Moreno a Gobernador Gregores. Kousek ( cca150km) od Perito Moreno je jedna zajímavost – Cueva de las Manos, Jeskyně rukou, známá pro své prehistorické malby obtisků rukou a zvířat. Malby mohou být až 13tis. let staré.

Lidská historie na jihu Ameriky mě vždy fascinovala. Podle všech teorií jde o nejdelší migraci v historii dějin lidstva. Dál už to nešlo, bylo potřeba v podstatě urazit neskutečnou vzdálenost a vývoj. Z černého kontinentu na ten asijský a z něj přes Beringův průliv a celou severní Ameriku a téměř celou jižní. Kolik to asi zabralo generací a proč vůbec měli to nutkání se neustále přesouvat, vždyť před tolika tisíci lety bylo prý na planetě jen pár tisíc lidí a tolik místa, proč se neustále sunuli dále?A taky je tak bolely nohy a tlačil batoh? Docela by mě od nich zajímala recenze na výbavu, kterou měli..

Je to opravdu tak podobné jako v Outbacku, na mapě máte místo a říkáte si, to může být záchytný bod, ale v těchto místech toho včil moc nepohledáte. V Austrálii tam byla třeba jen benzínka, motorest a dva domy. Tady jsou ty místečka trochu větší, ale kdo by v tom větru, který tu vládne, chtěl zůstávat déle než musí. Pampa je velmi větrným místem a v kombinaci s prachem ze silnic a ze stepy to není zrovna příjemné místo na stopování, navíc různé křižovatky jsou i poměrně daleko od cest a tak se Vám může stát, že tam na slunci a vlezlém větru, v nekonečné rovině uprostřed ničeho můžete číhat i slušnou chvíli, ale nebojte, první nebo druhé auto se smiluje a popoveze Vás dalších pár set km na to úplně stejné místo. Na téhle nekonečné cestě mě vlastně fascinovali jen tři věci – zvěř, zatáčky a viditelnost. Tak pěkně popořadě: Zvěř – na celkem tak suché místo, jsou pastvy docela plné zvěře, s vodou není problém, tečou tu říčky a i když tu není moc výběr ze zeleně, ta ohromná plocha je prostě uživí všechny. Zatáčky – některé úseky jsou nechutně dlouhé rovinky, pro cyklisty to musí být strašně demotivující, šlapat celý den a nikam neuhnout a když jsme u těch cyklistů, tak Viditelnost je opravdu velká, v některých případech rozhodně více než sto kilometrů, představte si, že vlastně vidíte, kam dojedete a to šlapete celý den. Potom přijde zatáčka pod skoro 45ti stupňovým úhlem a jedete dále další palbu rovných kilometrů. Díky Bohu, že se to sem tam zvlní a právě z toho kopečku máte ten neuvěřitelný výhled. Viditelnost jsem odhadl vůči Andám, protože je stále můžete vidět v dáli a přitom víte, že jsou mnohdy určitě více jak sto kilometrů vzdálené. A zpět k zviřátkům, už pomalu přestávám počítat, kolik je na ohradnících podél cest koster těch, kteří nevyskočili dosti vysoko a zůstali zaseknutí na ohradníku. O zbytek se postarají dravci, kteří tělo krásně očistí a zůstane jen bělounká kostra, která působí jako nainstalovaná expozice.

Oni ty dny vždy nakonec dopadnou podobně, už to vypadá, že budu muset zůstat někde úplně mimo a nakonec se dostanu tam, kam potřebuju. El Chaltén. Městečko stejně tak mladé jako já, založené teprve v roce 1985 z naprosto zištných důvodů – turistika! V jazyce Tehuelche znamená Chaltén kouřící hora a tou kouřící horou je jisto jistě myšlen masif okolo největší dominanty okolí, skalní špice Fitz Roy. Nešlo minout! Tak nějak jsem zlenivěl si vyhledávat nějaké informace a spoléhám na to, že směr mám a pokud budu blízko něčeho zajímavého, tak mi to jistě lidé dobří řeknou. El Chaltén patří mezi ty navštěvovanější místa v Patagonii a jistě je k tomu dobrý důvod. Já od něj v podstatě nic nečekal, jen si nechtěl nechat ujít další procházku. A dobře jsem udělal, to nic neočekávání se překlopilo v úžas, protože národní park Los Glaciares (Ledovce), určitě patří k naprosto nejkrásnějším scenériím, které můžete v Patagonii vidět. Argentinci nazývají El Chaltén svým národním hlavním městem trekingu a aniž bych toho zatím viděl v Argentině hodně, určitě se tu nelze moc mýlit. Městečko je to malé, ale na turisty připravené, jenže na to jsem zase nebyl připraven já a tak jsem na malou chvíli prožil určité zklamání z davu. Do této chvíle, jsem v podstatě moc dalších turistů nepotkával, pár jedinců tu a tam a navíc stále není sezóna, i když její začátek se už blíží. El Chaltén byl jiný. Jsme tu víceméně jenom turisté. Zpět ze své pomalu objevné cesty, kde setkání s člověk znamená zastavit se a trochu se poznat. Tady už jste jen další kusan na pásu k odbavení, na konkrétní dotaz dostanete strukturovanou odpověď, která vlastně vůbec nemusí na otázku odpovědět, ale na individuální přístup tu není čas. Koneckonců i samotní místní lidé, nejsou zase tak místní, přišli za pracovní příležitostí a jen málokdy toho budou vědět více, než to co vykoukáte za první den bloumání okolím. Taková koncentrace bledých tváří v nepoměru k místnímu lidu byla naposledy na Velikonočním ostrově, tam byl recept prostý – utéct z vesnice a zařídit se sám. A tak i v Chalténu jsem použil ověřený návod, jak se nezbláznit z neustálých dotazů: Odkud jsi? Odkud si teď přijel? Kam jedeš? Jak dlouho cestuješ? Pak zařazení do šuplíku a zásoba dobrých rad, co určitě neminout, jinak jsem tam nebyl.

Těžko by jste ve světě hledali území, kde mají po polárních oblastech zdaleka nejvíce ledovců, než je tomu právě na jihu amerického kontinentu. Národní park Los Glaciares je chráněným územím již od roku 1937 a v roce 1981 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Jeho rozloha je bezmála 4500km² a najdete tu na 47 ledovců a přes 200 dalších ledový mas. Ikonou celého parku je zmiňovaná hora Cerro Fitz Roy ( 3375 m.n.m.) a nepřehlédnutelné je i Cerro Torre. K oběma jsem se vydal. Z El Chaltén se můžete vydat několika směry na různé vyhlídky a procházky, v parku kolem El Chaltén je také několik tábořišť a vše, co není na soukromé půdě je zdarma. V okolí je spousta jezer a ples, vodopády, krásné hory – docela ráj. Naplánoval jsem si tři procházky na tři dny a ve finále jsem to vše obešel za den a zbytek relaxoval, psal a obcházel vyhlídky v došlapové době dvou hodin. Prvního dne jsem vyrazil na Mirador Maestri, měl to být šestihodinový výlet, ale že to tak nějak docela odsejpalo, rozhodl jsem se pokračovat dále. Tato vycházka Vás zavede k laguně Torre, odkud máte výhled na dva ledovce – ledovec Grande a ledovec Torre a za nimi spoustu skalnatých věží hřebenu hor a dominantou Cerra Torre.

Je to fajn vycházka několika údolími a skoro každý metr stojí za to, byl jsem opravdu nadšen a šlo se mi krásně. Od laguny se dá jít právě ještě několik set metrů pod skály, odkud je vynikající výhled na oba ledovce a Cerro Torre. S belgickým kolegou jsme si dodávali sil, protože vítr byl místy tak silný, že mi sám od sebe otvíral hubu a nafukoval tváře, jako bych vykoukl z rychlíku. Po drolící se skále se nešlo lehce a poryvy nás pohazovali sem a tam, pokaždé bylo třeba se schovat za velké kameny a chvíli počkat. Na výhledu jsme se navzájem povyfotili a na cestu zpět nám stačil jen jeden velký skok a napnuté plachty. Byly teprve dvě hodiny odpoledne a tak jsem se rozhodl, že vyrazím dále, na další vyhlídku, tentokrát pod samotný Fitz Roy. Další skoro tři hodiny trvalo se pod něj dostat. Cestou minete tři krásné modravé lagunky Nieta, Hija a Madre. Překročíte meandrující Río Blanco a zavítáte do campu Poincenot, to je docela hezké místo a příště bych určitě zůstal na noc tam. Tentokrát jsem si ale nevzal s sebou stan ba ani spacák a tak bych se ještě dnes rád vrátit zpět do El Chaltén. Za campem začíná trocha srandy, prudké stoupání k laguně de los Tres. Až se tudy vydáte, dejte si na jednu věc pozor. Evolucí totiž horští výletníci předběhli rybáře a stali se tak největšími lháři vesmíru. Zatímco u průměrného rybáře je velikost lži v řádech desítek centimetrů, u průměrného horského výletníka začíná lež na dvaceti minutách, ale dosahuje i hodiny. A to je také důvod, proč jsem absolvoval tolik kilometrů tohoto dne. Neustále mi někdo lhal!

Kolik času potřebuju na tento úsek, dobrý muži? Ále, my to šli za hodinu a půl..Dobře, mě to trvalo dvě a půl. Jak se dostane pod ten kopec, tak je tam kruté stoupání! Ale není to více jak 20 minut. Fajn..Z pod kopce jsem totálně zpocený pomalu vyběhl celý ten krpál, abych stihl ještě západ slunce za Fitz Roy a trvalo to minimálně 50minut. Přátelé, v rámci té samochvály si přiznejme, že ani jeden z těch rádců neměl mé tempo a dám pytel mrkve na to, že samou úchvatnou krásou zdejší přírody ztratili pojem o čase a nebo mi jen sprostě lhali. Nicméně jsme se já i můj vypocený orel, zdobící mé záda dopracovali krpálem s neuvěřitelnými výhledy na celé okolí až k laguně de los Tres a nastal čas si trochu vynadat, protože na takhle krásném místě s tyčícím se štítem hory Fitz Roy, tmavě modrou lagunou pod ní, v které se prohánějí malé ledové kry a o kousek dále s vodopádem dobrých 50 metrů dolů do další ještě mnohem větší laguny Sucia a ta veškerá paráda nasvícená zapadajícím sluncem, už jsem hodně dlouho nebyl. Ta dnešní procházka stála za to a určitě bych ji zařadil do nejlepších deseti procházek mého života. Snažil jsem se zdržet co nejdéle a vytěsnit z mé hlavy pocit spěchu, přeci jenom to mám zpět do Chalténu ještě nějaké 3 hodiny a Bůh ví, co mi zase nalhali. Dnešní výlet si lze představit jako velký trojúhelník, v jednom úhlu je El Chaltén a ze zbývajících dvou vybíhají přímky skoro stejně tak dlouhé, jak strany trojúhelníku, ty přímky nejsou vůbec přímé, naopak a vedou k zmíněným dvěma vyhlídkám. Celý podnik bych odhadl na něco mezi 30 – 40 km, pokoušel jsem se to dopočítat u jedné krásné mapy, ale nějak mi došla trpělivost a navíc já a matematika, prostě počítám s tím, že počítat neumím a radši se projdu. Slunce nasvěcovalo celou scenérii stále krásnějším a krásnějším odstínem a v hlavě mi naléhal Andrea Bocelli svojí peckou Time to say good bye ( Čas se rozloučit). Co se dá dělat, krása je pomíjivá! Tahle krása tu bude ještě dlouho po tom, co pominu já, ale už je opravdu na čase pobídnout ty moje bačkůrky a nasadit tempo ku Chalténu. Že už se smrákalo, byl čas zviřátek, na stezkách utichl ruch a místní fauna vyrazil ohledat, co jim kde turisté zanechali. Pozdravil jsem se letmo s datli, liškou Bystrouškou a nějakým papouškem, puma stále nic, ve hře na schovávanou zatím vede, potvora. Myslel jsem, že minimálně poslední hodinu už půjdu po tmě, ale sluníčko překvapilo, po té, co mi ještě krásně nasvítilo zbylé údolí na mé cestě, se sice schovalo za hory, ale ještě dlouho si tam někde vegetilo a když jsem kolem desáté večer dorazil zpět, ještě ani nesvítili lampy. Dobře, já ani nevím, jestli tam nějaké jsou, každopádně nesvítily. Svítil jsem já pocitem dobře stráveného dne a navíc jsem potkal lucemburské motorkáře, které jsem zdravil z valníku na Carreteře Austral. Tak bylo hezké potkat staré známe a prohodit pár slov. Další dny jsem už jen rozdával rozumy a nechal se plácat po zádech. A abych nebyl nás horské výletníky neposlal do ukrutného lhacího vedení, snažil jsem se přiblížit přibližné časy tak, aby to zhruba odpovídalo realitě a výletník nemusel nikam spěchat a rozložit své dny a síly do krásy hor a délky dnů. Příště bych určitě tento výlet udělal na dva dny a nebo tři a přidal ještě jedno údolí, které sice leží na soukromé půdě, ale pokud tam nebudete spát, není třeba platit vstupné. Na druhou stranu, dalšího dne bylo zataženo a pokud bych toho dne vyrazil k laguně de los Tres, jistě bych neměl takový zážitek a tak se nakonec vše v dobré obrátilo a já děkuji všem lhářům za dobrý skutek.

Na malou chvíli jsem zauvažoval, že bych mohl do Borůvky, dalšího centra turistického ruchu, argentinského El Calafate (Borůvka) s největším magnetem celého parku Los Glaciares – ledovcem Perito Moreno (neplést s městečkem Perito Moreno), zavítat autobusem a ušetřit si větrovzdorování na pampě. Ale cena jízdenky mě vrátila do reality vztyčeného palce. My stopaři nejsme žádná chátra, je to seriózní záležitost a tak se k ní musí i přistupovat. Od sedmi od rána si číhám na dobrodince, za celou dobu projel jen ten autobus v půl osmé a hned po něm v osm první auto. Můj dobrodinec Pablo, člověk životem protřelý, majitel rádia v maličkém Chalténu, rodák z Buenos Aires. Jednou zajel s rodinou na dovolenou a později se vrátil a zůstal. Vlastní několik firem, ale teď se věnuje rádiu.

Obkroužili jsme lago Viedma, minuli lago Argentino, probrali politiku, pochválili život a objetím se rozloučili na křižovatce, té stejné, jako milion jiných v pampě. Ani jsem si nestačil zvednout batožinu na chrbát a po laciném mávnutí mi zastavili další dobrodinci. Dva švarní jinochové vpředu a slavnostně oblečený otec s velkým knírkem vzadu. Tak nám pověz něco o tom Československu. Jsem rád, že se ptáte, přátelé – nemít na to jen slabou dvacetiminutovku, vyprávím ještě dnes. Pánovi se mě zželelo a chtěl mi dát ještě na přilepšenou celkem velký obnos. Asi jsem to s tím Československem nevysvětlil dobře, možná má španělština..Už jednou jsem si řekl, že nebudu odmítat šlechetnost a dary od lidí, ale peníze bez práce? To mi zatím svědomí nedovolí, je to takové divné..ne, že by se nehodily, ale řekněte sami..Dostal jsem tedy aspoň vizitku, kdybych něco potřeboval a vyrazil se ubytovat do malého hostelíku, co mi doporučili Izraelci.

Tady v Patagonii jsou Izraelci pomalu tak velké téma, jako na Blízkém východě. Jako batůžkářů jich je tu zdaleka nejvíce ze všech národností a mají tu prabídnou pověst lidí, co nerespektují nic a nikoho. Pomalu každý má nějakou špatnou zkušenost a místní i turisté na ně v jednom kuse nadávají. Já musím zaklepat, že zatím mám jen dobré zkušenosti a zatím jsem nic opovržení hodného nezaznamenal. Ano, jsou to vyhlášení škudlíři a jdou po všem, co zavání nulou, zadarmem, slevou a maximálně tak nejnižší cenou, zbytek je nezajímá. Znají všechny triky, jak se kam dostat a odtud za nejmenší peníz a vlastně proto je mám rád. Z ostatních kloudnou radu nedostanete. Zápaďácké děti, jejichž výlet zaplatí po maturitě rodina, se s rozpočtem zrovna neženírují a zblajznou cokoliv, co jim mašinérie turistického průmyslu nabídne, bez zbytečných otázek, průzkumu trhu a otálení. A zbytek jsou lidi, kteří přijeli na krátkou dovolenou a odmítají se zdržovat malichernostmi. A tak pomineme li izraelskou hlučnost na hostelech a v kempech, kde jsem toho zatím moc nenaspal, tak nemůžu s negativy sloužit, jejich přístup k Patagonii, jako k zemi přislíbené, což samosebou místním na klidu nepřidá a pak především nerespektování téměř všech přikázání v národních parcích, ohledně čistoty po sobě zanechané a neuhrazených nocí v hostelech na smyšlená jména, máme tu fajn kluky a holky, co se vyznaj a často je s nimi i sranda. Není dne, abych na ně neslyšel nějakou historku a sám se občas také pousměju. Naposledy jsem se snažil ubytovat v jednom hostelíku a do řeči s recepčním mi skočil izraelský borec s upřímnou otázkou. Když půjdu do národního parku před sedmou ranní, tak tam prý ještě není nikdo, kdo by vybíral vstupné. Je to tak? S naprosto vážnou a bezelstnou tváří se tázal recepčního. Ten neodpověděl a zakoulel očima. Já vybouchl smíchy. Myslím, že mám nového kamaráda. Uvažoval jsem, že už kvůli těmhle vychytávkám, bych se měl naučit hebrejsky, abych si mohl číst v jejich průvodcích. A zrovna dnes mi můj hostitel povídá, že měli ve městě oslavu ke konci roku, kterou pořádala místní banka pro místní lidi. Šel okolo Izraelec a vykuřujících hostů se na chodníku před podnikem zeptal, co se tam děje a kolik stojí vstup. Odpověděli mu, že vstup je volný, ale že je to soukromá party. Položil tedy doplňující otázku – kolik se platí za drink? Nic, je to firemní párty. A můžu se tam podívat? Běž.. K ránu byly posledními hosty asi 10ti členná skupina Izraelců, řádně pod parou. Tak a už dost o nich, nechápejte mě špatně a politicky nekorektně, myslím, že tu ironii cítíte sami, já je mám opravdu svým způsobem rád, protože jen málokdo mi tu dal cennější informace ohledně různých cen. Ale realita je taková, že místní lidé na obou stranách hranice, jich mírně řečeno mají plné zuby a malý kurz respektu k lidem i přírodě, by plošně v Izraeli asi nebyl na škodu. Pak by třeba nebylo na každé druhé palandě napsáno: Izraelci, naučte se slušnému chování a nebo Už zmlkněte! Zdravím Mosad, mám Vás rád!

Hostel Las Carretas je nový podnik, který ani neinzeruje na internetu a moc se o něm neví, cena je prímová. Mám pro sebe celou noclehárnu a tři koupelny, príma místo na voraz. Poslední dobou jsem se docela rozodpočíval.. O El Calafate jsem hodně přemýšlel, v podstatě jediným magnetem je tu ledovec Perito Moreno, který je vzdálený asi 80km od města. Žádná veřejná doprava tam nejezdí jen vydřidušské turistické agentury. Ve spojení s poplatkem za vstup do národního parku, který je pro cizince dost napálený, oproti tomu, co platí Argentinci, tu máme dost mafijánský přístup, jak oškubat nebohé turisty, kteří přeci když mají dost peněz na to, aby mohli zajet až do těchto končin, tak už jim nezbude nic jiného, než zaplatit i ten zbytek tady. Vážně jsem uvažoval o tom, jestli mi více jak 900korun stojí za to, abych viděl ledovec, kterých jsem už viděl jinde mraky. Jenže Perito Moreno je speciální svou polohou .. a z pohledu masové turistiky jen málokde najdete tak lehce přístupnou přírodní podívanou na ledovec, jako tady, infrastruktura je dokonalá a před argentinských marketingem klobouk dolů.

Tak nechte si tohle všechno ujít.. Rozhodl jsem se vsadit na divokou kartu, pokusím se tam dostopovat a pak by mě čekal jen poplatek za vstup do národního parku, nějakých 130 pesos, cca 290 korun, při současných kurzech. Víc tomu opravdu obětovat nechci..Vadí mi ta jejich taktika a nechci podporovat takovou všivárnu! Strašně Vás to uvnitř mrzí, že jste tu a možná to neuvidíte, protože to je prostě nad Vaše finanční možnosti, ale všichni se tváří vážně a tvrdí jak je to fér, protože běžný Argentinec přeci nemá tolik peněž jako turisté a nemohl by si to dovolit a že doba je zlá a ekonomika země špatná a tohle je dobrá cesta. A já jsem asi vyjel z mámy na kole s Rolexkama na noze.. Měl jsem holou zadnici jako všichni ostatní a i my turisté se musíme otáčet, abychom si na vstupné vydělali. Hovnajs! Řítí se tu cestou Nového Zélandu, kterému s krizí také kvapně ubylo návštěvníků, jednoduše je daleko a je poměrně drahý i pro nás bohaté turisty, netvrdím že je tam není neskutečně mnoho muziky za ve finále přiměřenou cenu, ale turista, který zatím jen plánuje ve své domovině, tohle ještě nemůže vidět, co vidí jsou ceny. A tento proces byl nastartován i v Argentině, chamtivost jim sráží počty návštěvníků. Patagonie se přírodní krásou Zélandu může rovnat a kdybych ho stále tak nemilovat, přiznal bych, že ho i slušně zválcuje. Ale pokud se tu tyhle poměry více zavedou, ani Patagonie není blízko a náklady rostou. Zahrávají si s ohněm, i turisté mají jen jeden rozpočet a jednu trpělivost a oboje před cestou zváží.

Takže je sobota, sedm ráno, to zvyšuje mé šance, protože kromě výletních autobusů, by mohli na výlet vyrazit i „chudí“ Argentinci a zmírnit mé rozhořčení na cenové poměry. Vyrobil jsem si po dlouhé době krásnou cedulku a nápisem GLACIAR PORFA (ledovec prosím) a hezkým smějícím se sluníčkem. První hodinku jsem za městem jen rozesmíval ospalé turisty v autobusech, ale nakonec jsem měl důvod k úsměvu i já. Opět se našli dobří lidé. Dva mladí chlapci, pracující v restauraci u posledního parkoviště před vyhlídkami na ledovec, nastartovali tento překrásný den! A jak už to v pohádkách bývá, měl jsem opět zezadnice kliku. Chlapci tady jezdí každý den, výběrčí vstupného, kteří houfně číhají u brány parku je nezastavovali a nemusel jsem nic platit. Děkuji! Navíc jsme cestou předjeli všechny autobusy a tak jsem měl na vyhlídkových terasách spoustu času a prostoru, abych si tu krásu náramně vychutnal.

Jednoznačně je to jeden z nejznámějších ledovců na světě a to je prosím jen malá část gigantu, který se nazývá Campo de Hielo Sur – JižníLedovcového Pole, které má rozlohu necelých 17tis. km2 . Perito Moreno zaujímá „pouhých“ 250 km2. Většina ledovce se nachází v Chile a o rozdělení hranic v těchto oblastech byly velké pře. Samotný ledovcový splaz Perito Moreno je dlouhý asi 30 kilometrů a dosahuje šířky kolem 5 kilometrů, podle toho, co mu dovolí údolí. Výška ledovce v jeho čelní části, tam kde jsou pozorovací plošiny na poloostrově Magallanes, je 60-80 metrů, to už je slušně vysoká čelní moréna, která se navíc neustále pohybuje a vytváří jedinečný přírodní úkaz, který se nazývá Ruptura. Ledovcový splaz se neustále sune vpřed, směrem k poloostrovu Magallanes a čas od času, v průměru je to jednou za nějakých 5 let, se mu podaří poloostrov políbit a přehradit tak Canal de los Témpanos, který obyčejně rozděluje záliv Brazo Rico od jezera Argentino. Přehrazený záliv je ale neustále zásobován říčkami z ledovce a jeho hladina začne stoupat. Když dosáhne o nějakých třicet metrů výš, než bývá normál, kdy je spojen záliv s jezerem, tlak vody na ledovec, který záliv přehradil vytvoří krásný tunel a ten opět propojí obě vodní hladiny. Proudící voda v něm dále narušuje stěny tunelu a ve spolupráci s pohybem ledovce vpřed, přemostění nakonec nevydrží a rupne a to je přátelé ta Ruptura! Podívaná s rámusem, který je slyšet až několik kilometrů do dáli. V době mé návštěvy byl ledovec nějakých 30 metrů od poloostrova, takže jsem si jen prohlédl obrázky na informačních tabulích. Musí to být úchvatná podívaná. Pokud se Vám načasování také nepodaří, zoufat nemusíte, i tak to stojí za to, ta masa je prostě úchvatná a určitě jsem se neměl tolik rozčilovat, protože pokud lístek na zajímavý koncert, festival, sportovní utkání na nejvyšší úrovni, může dosáhnou těchto cen, tak tato přírodní podívaná se ,bohužel pro nízkorozpočtáře, za svou cenu stydět až tak nemusí. A pokud by někdo namítl, že na hokeji je větší vzrůšo, tak vzrušení v tomto království hor a ledu obstarává neustálé ulamování kusanců ledu z čela ledovce a jejich burácivý dopadl do vody zálivu, kanálu a nebo jezera. Ledovec se pohybuje rychlostí okolo dvou metrů za den a tak je ulamování velkých kusů ledu běžné každou chvílí. To jsou pak slušné prdy, které tu před vybudováním pozorovacích plošin v dostatečné vzdálenosti, zabily v letech 1968 – 88 celkem 32 unešených a posléze placatých pozorovatelů. Čest jejich památce a respekt síle přírody.

El Calafate má nakonec ještě jednu celkem zajímavou přírodní tentonoc. Lagunu Nimez na jižním okraji města. Prý až osmdesát druhů hnízdících ptáků. Je tam příjemný okruh a pokud stále ještě nemáte větru dost a máte zbytečnou hodinku až dvě, vydejte se tam. Já byl unešen zejména plameňáky (Flamengos) a labutěmi s černým krkem, celou cestu mě pak doprovázeli malí brabci různých barev a názorů. Jsou to takové travnaté mokřady okolo laguny Nimez, příjemná procházka. Na cestě zpět do městečka je museum osídlení a to jak pravěkými ještěry, tak i původními kmeny. Než to všechno zase zapomenu, tak jsem na pár dní chytřejší. Pak tu ještě někde mají být další jeskyně s malůvkami, ale já už samým těšením se do národního parku Torres del Paine nemohl ani dospat.

A když si milý čtenáři vydržel až do samého konce, tak si pojďme říci, kde se tedy vzalo slovo Patagonie. Když měli španělští conquistadoři tu čest dorazit na toto území, jedna jeho část byla osídlena indiány z kmene Tehuelche a tito borci si oblíbili velké mokasíny, které zanechávali velké stopy. A tak je Španělé v podstatě pojmenovali Velká stopa, ve volném překladu Pata gonia. Patagonia! A je po exotice. Snad jsem tentokrát nebyl v psaní moc negativní, poslední dny byly opravdu úchvatné, asi mi jen chvíli trvalo se srovnat s tím, že se na ty krásy nedívám sám, ale ač pomalu na světovém konci, tak s davy v zádech. Byl to trochu šok, ale zvykám si…

#LosGlaciares #ledovce #Argentina #ElCalafate #Calafate #PeritoMoreno