Muzika, sedm jezer a Nahuel Huapi

Bílé království..

Zírám zasněně skrze zamrzlé okénko na Lagunu Jakob a sněhem pokryté okolní hory. Zimní nádhera, Vánoce dorazily dříve. Pro tento rok prý poslední chumelenice a pak už jen roztáté sněhy a ledy, bílou vystřídá zelená – barva jara, modrá – barva jasného nebe a všechny odstíny horského masívu And. Sedím v refugiu Jakob, nemohu úplně říci, že by se mé tělo, poničené pochodem, nahřívalo, ale můj usměv a duše tu netrpí. Tužku, kterou píšu tento příběh, doprovází Juan hrou na kytaru. Hraje úžasně a každý i tahle tužka má svůj příběh. Dostali jsme ji s Helčou v Oparau Roadhouse, místě, které má s tímto mnoho společného. Pojmenoval bych to asi jako neočekávaný nález hřejivosti lidského srdce. Zvláště ve chvíli, kdy to neočekáváte, ale možná trochu potřebujete, je Vám do cesty vhozen kus pozemského ráje, potrava vnitřnímu neklidu. Jak už je mým dobrým zvykem, opět bych začínal od konce příběhu..a tak: Zadrž, ty spěchači! A rozvzpomeň se, jak příjemná byla cesta až k této dřevěné lavici, s Juanem v zádech hrajícím.

Z chilského Pucónu do argentinského San Martín de los Andes je to necelých 200km, na mapě mám vyznačenu celkem pěknou cestu kolem vulkánu Lanín (Lanín v jazyce mapoche, jazyce místních indiánů, znamená – ten co se přežral a umřel – krásné jméno pro sopku!) Lanín je možná ještě o kousíček krásnější než Villarrica a přišel mi lehce dostupný z příhraniční cesty, určitě by stál za úvahu a navíc je i o něco vyšší než Villarrica, bratru o tisíc metrů. Tak nějak jsem si říkal, že když mezi Chile a Argentinou v těchto končinách není moc přechodů, tak by tu mohla být i nějaká doprava a nějaký dobrák by mě mohl vyvézt. Doprava tu moc není, třetina cesty je prašňačka vedoucí do hraničního sedla a z něj dolů, za to národním parkem Villarrica a NP Lanín ( třetím nejstarším NP na světě, jak jsem se dočetl v jeho muzeu) a určitě jedna z nejhezčích přes hraničních cest, jakou jsem kdy jel. Hned první stop, kousek za Pucónem, byl sympaťák Emilio, pořízek z Argentiny, vzal mě celou cestu až do San Martin, jak snadné. Rozhodl jsem se jít pěšky a když uslyším auto v zádech, pokusím se stopovat, no a vida, mám to se vším pohodlím a příjemný povídáním až do místa, kde mám křížek na mapě – San Martín de los Andes. Úkol první – zkontaktovat mé přátele Toma a Anu, že jsem dorazil. Mám telefonní číslo, ale nemám adresu, nemám místní vyližkun…pesos, mám hlad a mám štěstí. Krásná seňorita porozuměla mému nemocnému španělskému výrazivu a poslala sms mým přátelům. Vzápětí ale odešla se svým přítelem a odpověď jsem se už nedozvěděl. Vyzvednou si mě nebo jo? Vyhlašuji lov na argentinskou SIM kartu! Jeden by si řekl, snadná pomoc, jenže Argentina a peníze, to je velká věc. Po státním bankrotu v roce 2001 se tu dějí různé věci a jednou z těchto peripetií je zvláštní systém oběhu peněz. Platidlem je argentinské peso, které ale není měnou, které by se důvěřovalo u zásadních nákupů, tou je emerický dolar, ale na ten nemají oficiálně místní nárok, funguje to podobně jako u nás za socialismu s valutami, musíte požádat, dodat všechny vaše papíry o příjmu a kam se chystáte a tak… Rozvinul se tak systém paralelní směny, kterému ještě úplně nerozumím do detailu, ale dost na to, abych se rozhodl na něm vydělat. Nechtěl jsem tedy promrhat ani dolar na pochybné směně. Jenže kartou mě nikde nechtěli nechat zaplatit a to jsem zkusil tři obchody, kde prodávali karty. Nezbylo mi než nějaké dolary vyměnit a zbytek mé strategie konzultovat s mými kamarády. K mému překvapení mi směnárna nabídla kurz hodně podobný tomu neoficiálnímu a tak jsem byl spíše nadšen, že plán by mohl vyjít. Konečně jsem si koupil vytouženou simku a sešel se s mými kamarády v jejich krásném baráčku – přestavěném skladu svazu rybářů v tom nejcentrovatějším centru San Martín. Toto městečko je úžasně situováno na břehu jezera Lacár a ze zbylých tří stran obklopeno horami. Idylické panoráma místa, které uspokojí turistu v kterémkoliv ročním období a je oblíbeno zejména movitějšími lidmi. Nenajdete zde ošklivý dům nebo hotel, vše je stavěno z kamene a dřeva a lehce by sneslo srovnání s horskými středisky ve Švýcarsku. V úplném středu jsou dva parky, vše tak vkusné a vše tak k sobě se hodící. Stejně jako město, i obyvatelé jsou poměrně mladí a těžko by jste hledali někoho, kdo se tu narodil. Naprostá většina lidí se do San Martín přistěhovala později v určitém období jejich života, dychtící po změně kulis, které je obklopovali. Tolik a tolik lidí mi potvrdilo ten příběh a odkázali na další. Zůstal jsem 4 dny. Zašel si na denní procházku s krásnými výhledy na město, posnídal s královským výhledem na zasněžené hory a třpytící se jezero, jehož jedna polovina je obývána komunitou již zmiňovaných Mapoche, původních indiánů, ale kohokoliv jsem střetl, byl spíše mesticem, než člověkem s výraznými rysy původního obyvatelstva. V tom je i patrný rozdíl mezi Chile a Argentinou. Chilané jsou z naprosté většiny mesticové, evropská migrace se tu dosti smísila s původním obyvatelstvem a vznikla dost homogenní společnost mesticů, chráněná vysokými horami a mořem. Oproti tomu Argentina je více diverzifikována a genetické rysy původního obyvatelstva nejsou v této část moc patrné, je tu spoustu blond lidí a celkový dojem je hodně kosmopolitně evropský. Cesta listnatým lesem mě dovedla až k La islita, ostrůvěčku s malou pláží. Cestou na zpět jsem probral veselé stránky života se stádem koz, shodou okolností jejich španělštině docela rozumím a tak si bylo o čem vyprávět a vyprávěly mi ještě když jsem byl daleko v prachu a to doslova. Argentinská stana And je tou závětrnou a tím pádem i tou sušší. Rozdíl je patrný hnedle jak přejedete hraniční pás. V Chile se tak za kočárem neprášilo a tady si na těch kančích stezkách pomalu nevidím na boty. Nezaprší a nezaprší.. a co Žert nechtěl – i stalo se tak! Další den propršelo celé odpoledne. Večer jsme to oslavili vyjížďkou na další krásnou vyhlídku nad městem, docela krpál, ale našemu autu to nevadilo, jenom si na kopci smlslo – žádný začátečník. Ze starších ročníků, druhé nejoblíbenější vozidlo po Fordu Falcon. Seznamte se – Renault 12, v naších končinách známý jako Dacia 1310, prostě Dáčie. Jsou tu všude a dle zvuku se jim daří dobře a ty pohodlné sedačky, panečku! Žertovic měli hnedle dvě, první poslal taťka do švestky a druhou dále do světa. Další den jsem se na vyhlídku vrátil pěšky a zdržel se, pokochal se výhledem na městečko muzikantů. Co Argentíňan, to muzikant! A největší z nich Tom, výukou hry na piano se živí a hraje neustále, sám, s jeho úžasnými dětmi, se studenty a zase sám. Jedno ráno mi přinesl maté až do postele a ještě mi k tomu zahrál, krásné probouzení! Zdržel jsem se až do soboty, protože byla v plánu oslava narozenin jednoho kamaráda, shodou okolností otce té seňority, co poslala sms první den mým přátelům. A tam se hrálo a hrálo a byla to krásná sešlost s hromadou muziky, příjemných lidí a asado , grilovačka na argentinský způsob, kterou měl na starost místní gaucho a musím říci, že si vedl skvělě, olizoval jsem se až víte kde..Steaky jako plachta na Avii a klobásy jako nářadí Rocca Siffrediho, velká paráda, takhle se bojuje o srdce středoevropana, středočecha, středocerheňáka, politického středověrce a fotbalového středopolaře se středními kopyto – dovednostmi. Nezdržel jsem se tak dlouho, abych pronikl do hlubších peripetií maloměsta a lidských příběhů a tak pro mě San Martín zůstane oázou lidské vřelosti a nesnesitelné lehkosti žití za doprovodu líbezných tónů.

Příští stanice, Malostranská..a nebo až jindy, Lakatoši! Pro tentokrát se spokojím se San Carlos de Bariloche, zkráceně Bariloche, největším městem argentinského jiho – západu. Město samo o sobě není nijak okouzlující, ale prostředí je dech beroucí. Leží na břehu jezera Nahuel Huapi a na pozadí se rozprostírá stejnojmenný národní park – můj cíl. A co nám říká o Nahuel Huapi odborná literatura? To nevím, žádnou nemám. Mě se jenom líbil ten název (ty vidle prej) a taky že cesta sem vede po Ruta 40, legendární silnici spojující jih a sever Argentiny, na které ještě užiju spoustu legrace. Tahle její část se jmenuje Ruta del siete lagos – Cesta sedmi jezer, sedmi krásných jezer a zas a znova k tomu zasněžené vrcholky hor, vodopády, divočina kam oko dohlédne, krajina, kterou prostě zbožňuji. A ano, nelze se ubránit srovnání s Jižním ostrovem Nového Zélandu. Je to kraj známý pro skvělé podmínky na muškaření a můj první dobrodinec Daniel, který mě svezl až do Villa de Angostura, udělal pro mě poznávací tour po okolí a ukázal mi ty hejna pstruhů, vypasených krasavců, levitujících v proudu říček spojujících ty průzračná jezera. Ukázal mi taky jeden hřeben ze kterého je prý hezký výhled na celou oblast a trek by neměl zabrat tolik času, možná se tam stavím později, beztak se budu přes Villu ještě vracet. Další dobrodincem byla slečna, jejíž matka si za druhého manžela prý vzala Čecha a jen jsem jí řekl, že jaká to náhodička a odkud že to jsem Čech, tak mě vysadila.Otčím asi dojem neudělal, za to na mě udělal dojem květináč, který si slečna vyrobila. Do kaslíku u spolujezdce nasypala hlínu a prdla tam kaktusy – hezké, vtipné a dva světy spojující, ten přírodní a technický. Byla radost se svézt. Starší muž jedoucí na svatbu své dcery mě přiblížil až před roztahané Bariloche a hodný děděček s mlčenlivou babičkou mě hodili do centra. Spektakulární, přátelé, spektakulární! Bariloche bez okolí by nenavštívil ani ten největší ztracenec, s okouzlujícím San Martin se nedá srovnat, ale ta příroda okolo, to je chrám.Rozeklané vrcholy zdobí horizont velkého jezera s ostrovem jako třešničkou, pokaždé, když Vás omrzí město, stačí jen zvednout hlavu a zahledět se do dáli a povzdechnout si krátkým ach. Ach!

Tentokrát mě hostí Manuel, nadšený bubeník a student jaderné fyziky v místním institutu s cvičným reaktorem a Natalia, cestovatelka, jenž přijela do Bariloche na vandr a už zůstala – s Manuelem. Upekli mi nejlepší pizzu jakou jsem kdy měl, tuze dobrá. Nechal jsem u nich většinu krámů a vydal se do NP Nahuel Huapi, jídlo mám tak na tři dny, tak uvidíme. Z Villa Catedral, lyžařského střediska Bariloche, kam mě Manuel ráno hodil, vede příjemná a prašná cestička okolo hřebene až k horské chatě Frey u stejnojmenného plesa. Sluníčko se neflákalo a já byl zas rudej jak žalud. Asi půl hodiny pod chatou, byl v lese takový příbytek přilepený na skálu a tábořiště.Dřevěná cedule hlásila La Piedrita pod sklaco a jméno R. Petriček, asi kolega a asi se zdržel. Místo připomínalo spíš království ukrutného rabijáka Sarka Farky, na jehož když se jeden jen jedním očkem podívá, okamžitě ztumpachovatí. Na chatě Frey jsem se rozloučil s německým párem s nimiž jsem sdílel poslední hodinu mé cesty a vydal se směrem, kam mě vyslal chaty vedoucí, místní refugiero. Ještě se ujistil, kde hodlám spát, aby dal vědět na další chatu a tam se mám prý hlásit, až budu mít cestu kolem. Na Frey bylo docela rušno a nabyl jsem dojmu, že jdu po cestě, která je hojně chozená. Dojem byl mylný. Tento vandr je sice velmi oblíbený, ale až tak od půlky Vyprosince, teď je začátek Listíopádu a to nej teprve přijde. Společně s mými děravými keckami jsme zabředli do hovoru a sněhu hnedle za chatou. Přátelé, tohle bude na dlouho, nejdříve jsme společně objevili, že pleso je mnohem širší, než se zdálo, když jsem se do jeho břehu propadl. Nevadí, jistě je to jen sněhový jazyk a dále bude dobře. Nebylo! Pochod jde hrozně pomalu, bořím se a jediné stopy jsou tu od lyží – čísly 1. Jsem jen v tričku a kraťasech, batoh na chrbátě. Běžný propad je do půlky lýtka a není výjimkou i propad po pás, špatně se z něj hrabe holýma rukama – kdo by to řekl – zebou. Začínám se klepat jako drahý pes, ale začalo mě to bavit, vytáhl jsem si mapu a ujistil se, že jdu správným směrem do správného sedla k laguně Schmoll, nějaký čas to zabralo, ale výhledy zpět do údolí a na vrcholek Cerro Catedral, nejvyšší hory v okolí a snad i celého parku byly fajn, dušička má pokoj. Další sněho-brodění jsem vzdal, propadal jsem se příliš hluboko, jak sníh ke konci dne měkl na silném slunci. Do dalšího sedla volím trošku toho lezení a jdu se obejmout se strmou skálou, to šlo překvapivě snadno a několikrát jsem si jen sedl na odpočívádélku a hleděl do bílého údolí s oběma plesy jako na dlani – klid a mír všem! V posledním sedle a nejvyšším místě pochodu bylo vyfoukáno a mezi skalami v závětří i docela teplo, polil mě pocit hřejivého pozitivna, jsem tu. Zadarmo to nebylo a o to více to chutná. Výhled na druhou stranu, nekonečnost táhnoucích se And a několika údolí měl tak silný efekt, že jsem si až sám sobě nebyl jistý, jestli jsem si někde nesedl na injekční stříkačku plnou té hříšné marihuany. Jsem vysoko. Pár foteček – pro rodinu, pár stesků o údělu samoty a šup ušpinit střevíce do sestupu suťoviskem do dalšího údolí. Měl jsem pocit, že právě v tomto údolí je další chata s místem na stan, kde se mám hlásit. Měl jsem pocit, že ji ze shora i vidím. Měl jsem jen hlad. Je to hezké údolí s listnatým lesem a mokřady. Cesta šla zvesela, minul jsem pár príma míst na táboření, ale chtěl jsem dojít k té chatě. Po čase jsem si raději zkontroloval mapu a vykoumal, že chata je až za dalším hřebenem v dalším údolí. Na to už dnes nemám ani sílu ani čas. Poslední kapkou bylo brodění říčky, za ní jsem si našel hezký plácek, vymáchal propocené věci, u vodopádu s jezírkem vymáchal sebe a postavil stan. Neustále jsem slyšel lidské hlasy, ale nikde ani živáčka, asi stále ten hlad, šumící vodopád, místní ptactvo a vítr v korunách stromů. Tak co, dojde i na setkání s pumou? Andy jsou jich plné, svého času byla populace decimována lovci lvů, které si pozvali farmáři, aby jim pumy nečinily tolik škod zabíjením ovcí, lam, koz a dalších mazlíčků. S tím je ale šmitec, populace pum je opět na svých číslech, jediným přirozeným nepřítelem zůstává člověk a tak se drží především tam, kde nepřítel není – třeba v takových odříznutých údolích, kde právě jsem. Puma je noční zvíře a není snadné ji v přírodě zahlédnout, útoky na člověka jsou velmi vzácné a nejspíše se tak stane, když si puma poplete kořist. Útočí zezadu a kořisti se snaží zlomit vaz. Takže hnedle jak jsem si tohle přečetl u ohníčku při sušení věcí, následoval nejistý obrat vzad, éstli náhodou..ale hovnajs. Vyto, poto a spát! A jak se vracím od potoka – lekanec, dupot a nakonec Japonec! Né, dělám si srandu, překvapil mě zajíc, pelášil směrem z kopce dolů, kolem mého stanu a někam do kšá. A tak jasně, že jsem zachoval klid, pane jak já byl klidnej, úplnej Stojka, Eržik, teda ten.. Stoik, mám přeci pro strach uděláno a na hřišti naděláno, ale teď už vážně dobrou noc.

Probudilo mě až jemné ranní bubnování sněhových vloček, trošku chumelenice. Nikdo mě nikam nepopohání, žádný vlak mi nejede a tak si ještě počtu trochu zpráv ze světa na vnitřních stranách víček. Zdálo se mi jak chodím s babičkou po Cerhenicích. Kolem desáté vše utichlo a byl čas vyrazit, chvíli jsem si pohrával s myšlenkou zůstat ještě jednu noc, ale nakonec jsem se definitivně rozhodl zabalit a jít o údolí dál. Nemám zase tolik jídla, abych mohl někde zůstávat a taky bych se měl hlásit na další chatě, než mě budou postrádat. Vyrobil jsem si onuce z pytle na bordel, v kterém mám věci na sebe, teda měl jsem, teď mám všechno na sobě a zbylé ponožky jako rukavice, náhradní trenýrky, aby tam jediné neosiřely, jsem s povděkem navlékl pod kulicha. Po jedenácté opět šlapu tím čarovným lesem, který očividně nezná lidský zásah a krásně se v něm dají rozeznat všechny jeho vrstvy od trav, keřů až po stromy. Po půl hodině vystoupám nad pásmo lesa do podivné kleče, sněžení zesiluje. Onuce jsou super, boty už jsou z mokrého sněhu a několika propadů do potůčků pod ním, nažmach, ale já cítím jen teplíčko. Přehodil jsem přes sebe i pončo, protože vítr zesílil a profoukl mou fleecovku i vestu pod ní, dvě trička a mou chlupatou hruď jak by smet. Ještě chvíli budu dupat hore a při nejhorším se vrátím zpět do lesa. Chumelenice sílila, už tu nebyl jediný keř, sem tam kus čouhající skály, nebylo vidět daleko. Věděl jsem, že musím do sedla, ale tak vysoko vidět nebylo, jen bílá stěna přede mnou. Vyšlapuju lámavým krokem pomalu vpřed, jdu v něčích stopách a velmi si přeju, aby ty stopy vedli mým směrem. Ale kam by jinak měli vést? Uklidňuji se. Jde se v nich dobře, protože se nepropadají a bez nich bych stejně nevěděl, kam jít. Občas vítr poleví a je vidět, že jsem v jakém si kotli, jinam než nahoru to nejde a tak stoupám ve stopách, které se ale pomalu začínají ztrácet pod novou vrstvou sněhu. Podle vyfoukaného místa v dáli tuším, že hřeben už není daleko. Musím přiznat, že je mi docela hezky, trošku mě ta nejistota vzrušuje a ten boj se sebou samým se mi nezdá prohraným. Fyzicky začínám být dost unaven stoupáním a pochodem ve sněhu, ale po těle je mi dobře a psychicky jsem myslím snad i nadšen. Líbí se mi to. Za další půlhodinu se dosunu traversem na vyfoukaný hřeben. Vítr byl tak silný, že jsem neviděl více jak na dva metry, hnal mi do očí štiplavé ledové vločky. Nebylo se čeho chytit, nevím, jak je hřeben dlouhý a kde je sestupová cesta, nerad bych sestoupil někam, kam by se mi to nehodilo, nevím kolik sil bych pak měl na nějaké další pokusy a zda by tam bylo místo třeba na stan. V závětří skály už nebyl čas ztrácet čas, potřebuji začít sestupovat a potřebuju vědět přibližně kam. Vytáhl jsem mapu a zkontroloval směr hřebenu s kompasem. Pod hřebenem je velká laguna Jakob a na druhém břehu refugio Jakob, kam se potřebuji dostat. Úkol je tedy začít klesat na druhou stranu a směřovat do leva, kde bych měl po nějakých 600 výškových metrech sestupu narazit na lagunu. Času mám dost a tak už jsem si jist, že se tam dnes dostanu. Na této straně hřebenu není tolik sněhu, ale sestup jde opět pomalu, sunu se dolů suťoviskem a moc nevidím přes štiplavý sníh. Po pár minutách sněžení poleví a zahlédnu červenou šipku na skále, místní značení treku. Paráda, jupijajou, jsem tu dobře, kráčím tu správně po Zemi! Jak by řekl Márdi: „ Svět je tak nádhernej, lepší místo ani neznám!“ Za nějaký čas si to opět šinu vysokou klečí, hezky v závětří a opět se zvesela propadám do potůčků pod sněhem. Zahlédl jsem už i refugio Jakob a kouří se mu z komína, myslím, že už mám plán na dnešní večer, myslím že někomu řeknu u čaje pár fakt dobrejch vtipů. Všiml jsem si také celkem velkého mostu přes řeku, která vytéká z laguny a přes kterou se budu muset dostat. Stezka červených šipek mě ale dovedla k řece a červeně označené kameny hluboko pod zvýšenou hladinou říčky zvaly k přebrodění. To tak a přijít o kytičku suchosti, když jsem přeci viděl ten most. Bože, ať to nebyl jen most z hladu. Ta dobrá nálada mě občas znejistí, jestli ještě vůbec žiji svůj život a nebo už jen sním o Vánocích bílých, zamrzlý někde pod sněhem.Však víte jak obtížně se dá probrat klečí a zvláště, když ta kleč je daleko vyšší než Vy. No do vody prostě nejdu. Most najdu! Těch možná ani né sto metrů k mostu mi zabralo dobrou hodinu a bylo to vyloženě prodírání s posledními zbytky sil a sokolské názvosloví by zažilo jistě peprné chvíle, aby popsalo všechny mé pozice a lá leho-stoj zkrouceně vzletný, na větvi balancující, batohem zaklíněný, pravou ruka upažená do nosu a levá ve stojce lízá zlomenou kost prostřední nohy a tak podobně. Přiznám se, že jsem si občas říkal, že na téhle větvi už přespím. Most nalezen, ale nekonečným otíráním se o mokré větve jsem stejně namočenej jak Polomáčenky z té čokoládové strany. Jde o pocit a olympijská hesla.. Altius, citius, fortius, přeci! Tužme se, přátelé! No a tady kráčím, už jen jeden poslední propad po pás do sněhu a keckami do potůčku. Neměnil bych ani jednu mokrou nitku za suchou, byl to super den a ještě nekončí. Sotva jsem vzal za kliku, už jsem slyšel muziku. Je to krásná, více jak 60 let stará, chajda barilochského klubu andynistů. Postavena z lásky k horám v nádherném místě s vysokými štíty hor a bombarďáckou lagunou. Jen dřevo, kámen, láska, tuna hřebů a Eileen, drží tu stavbu pohromadě a vzdorují náladám místního počasí. Bratři Luis a Juan s jejich kamarádkou, jednou ze správkyň refugia Eileen mě přivítali horkým čajem a maté. Oni moc neumí anglicky a já moc neumím španělsky, ale dohromady umíme španglicky a že bylo o čem povídat kolem starých litinových kamen, úplný dekameron. Byl jsem za ně opravdu vděčný, tak krásní a vřelý lidé. Odinstaloval jsem si z nohou český goretex a sušil se jak yačí trus na silném slunci v himálajských kopcích. Probrali jsme světová témata, čínskou filozofii, nadšení z hor, původní obyvatelstvo, hříchy kolonizace, faunu i floru And, muziku, umění, mayský horoskop. Rozhodl jsem se zůstat další den, nemám kam spěchat, čas se na linii času stává proměnlivě mým přítelem i nepřítelem. Teď ale netuším, kým je? Zabijákem nebo ranhojičem, asi je obojím, je to jen čas, prý může za všechno, říkala Lenka Filipová. Když si mi tak zavařil, tam mi teď pomoz..Prosím! Ale hlavně – ty kytáry, pane jak Ti klucí uměj na kytáry, to je koncert! Venku horizontálně sněží, nad krbem se vertikálně suší mé fusky a k tomu paralelně dřinkají kytáry. Eileen nás vzala na vyhlídku pod skalním převisem, pozorovali jsme husté sněžení a zírali do údolí, jehož konec jsme neviděli. Sáhla do kapsy a vytáhla flétnu z bambusu. Ticho prořízl ten líbezný zvuk evokující přítomnost původních obyvatel. Je mi tu fajn. Zbytek už znáte, bylo to na začátku.. Nakonec jsem s Luisem a Juanem sestoupil třetí den údolím dolů do jara a zbytek už je jen nudný závěr, navíc se mi už klíží zraky a nevidím na psaní. Dnešnímu cvičení zdar a slunce v duši pane Bushi. Odlehčení na závěr – než jsem příběh přepsal do wordu, pes mi ukradl jednu botu. Howk!

#Argentina #NahuelHuapi #Barriloche #SanMartindelosAndes