Torres del Paine a Sokol v Punta Arenas

A je to tady, leta letoucí se těším až se jednou podívám do Torres del Paine, až poznám zač je Patagonie loket a nasmrádnu jednoznačně nejznámějším národním parkem Chile a možná i celé jižní Ameriky. Už jen jak to zní, to jméno prostě táhne a příběhy, které jsem odtamtud slýchával byly vždy plné nějakého vzrušení. Tak se pojďme vzrušit na úplný jih nekonečně dlouhé nudle čarokrásného státu Chile.

Z argentinského El Calafate vedou do Torres del Paine hnedle dvě cesty, ze severu Chile žádná, jižní část Chile, vlastně celý region Magallanes y Antártica Chilena, do kterého, jak z názvu vyplývá, spadá i nárokovaná výseč území na Antarktidě, kterou si sice Chilané nárokovat můžou – celkem 7 států si tam nárokuje různá území a tyto území se i různě překrývají, ale podle mezinárodní antarktické dohody, nepatří Antarktida žádnému státu, veškeré vojenské aktivity jsou tam zakázány a stejně tak i těžba nerostných surovin. Každopádně jinak než přes Argentinu se na čilský kontinentální jih po zemi nedostanete. Jedna cesta vede přímo, ale nedokázal jsem nikde najít mapu, kde by bylo vidět, kde přesně ta silnice vede a hlavně, kde začíná. Zvolil jsem tedy hlavní tah přes Rio Turbio do Puerto Natales, které, jako poslední větší místo na trase, je zároveň i jakým si přirozeným výchozím bodem do národního parku Torres del Paine. Není to velké město, ale není ani nijak malé a je skvěle zásobováno, takže se zde dají doplnit zásoby a vyzvědět informace. Do samotného parku je to z Puerto Natales ještě nějakých 120km, což je zhruba dvě hodiny cesty, na Patagonii je to zanedbatelná vzdálenost a čas, už jsme vlastně za rohem, navíc i okolí Puerto Natales je velmi hezké a pro navození atmosféry, myslím plně dostačující. Natales je sice omýváno slanou vodou, ale zdejší pobřeží je neuvěřitelně členité a ani po moři není jednoduché sem zavítat, dřívější mořeplavci tu museli užít mnoho legrace, není náhodou, že jméno oblasti, které je Natales hlavním městem, je Ultima Esperanza – Poslední naděje. To když sem jeden z nich zabloudil, více než naděje mu nezbývalo. Celý chilský jih je ohromnou spletí ostrovů, fjordů, zálivů a zátok, vyznat se tu není jen tak a bez dobré navigační mapy tu můžete žít v naději klidně i pár let..První osadníci přišli do oblasti až na začátku 20. století a byli to především Němci, Chorvati a Britové, Chilané se začali stěhovat do těchto míst až mnohem později. Novodobým chlebodárcem je turismus a aktivity s ním spojené, stále je tu však velké procento lidí, kteří se věnují původním kratochvílím a zálibám – rybolovu a chovu ovcí.

Pojďme si tedy trochu přiblížit ten přírodní skvost, kvůli kterému je tolik povyku. Národní park Torres del Paine vznikl v roce 1959 a jeho rozloha je téměř dva a půl tisíce km2 , což je přibližně rozloha třeba Lucemburska. To Vám možná přijde na Ameriku málo, ale věc se má asi takto – Chilané ohraničili jen to nejlepší, ten zbytek, který by sám o sobě vydal v mnoha jiných zemích na další národní park, je tu jen dalším kusem půdy, stále ale nádherným kusem země. Ona totiž ta půda vždy někomu patří a ne každý farmář si přeje hospodařit pod přísnými regulemi národního parku. I takto leží část parku na soukromé půdě. Torres del Paine v podstatě tvoří jeden nevelký masiv protkaný údolími, do kterých se zakouslo hnedle několik ledovců. Ten největší a bezesporu i nejimpozantnější je Greyův ledovec, ústící do stejnojmenného jezera Grey. Je z rodiny, kterou už známe, psal jsem o tom v posledním článku z národního parku Los Glaciares. Grey je jen dalším z mnoha výběžků obrovského ledovce, který se jmenuje Campo de Hielo Sur, ohromné masy ledu, rozlohou druhé největší na zeměkouli, hned po polárních oblastech. A Perito Moreno, stejně jako Grey jsou jen jeho částmi.

Chladné ledovce a nedaleká přítomnost vyhřátější pampy, vytváří z Torres del Paine velmi větrné místo, někdy až moc. Vítr zde působí neplechu nejen při chůzi, ale měl svůj podíl i na jiných pohromách – požárech, které byly založeny neopatrnými turisty a způsobily nemalé škody na místní floře. Přesto, že tu často prší, jsou některé části parku poměrně suché a požár, podporován silným větrem, se tu šíří ohromnou rychlostí. Místní Lengas, česky Pabuky, jsou pomníky těchto událostí. V jistých částech parku působí jejich ohořelé kmeny až děsivě. Své by o tom mohl vyprávět Jiří Šmiták, jehož neúmyslná nehoda s benzínovým vařičem způsobila v roce 2005 požár, při němž shořelo na 160 km2 lesa. Ještě si pomatuji tehdejší články v českých novinách a pozdější sbírku na podporu obnovy parku, jenž proběhla i v ČR a ČR jako stát se dodnes na vysazování stromů v oblasti podílí. Jirka se za svůj čin již mockrát omluvil a snažil se pomoci, což je nakonec vnímáno pozitivně. Povídal jsem si o celé události na závěr svého treku v administrativním centru parku, kam mě pozvali na kávu místní správci. Ocenili jeho přístup k celé události a vnímají celou věc jako nehodu. Škoda je nenávratná a obnova zabere spousty let, ale i takový je život a navíc požáry tu byly i před příchodem turistů. Dnes je celá událost zastíněna novou, bohužel mnohem větší z roku 2011, kdy pro změnu izraelský turista se pokoušel spálit použitý toaletní papír a celá epizoda se změnila v největší požár v historii národního parku.

Dnes je okolo rozdělávání jakéhokoliv ohně v parku velký humbuk a nemělo by se tak dít jinde, než v závětrných budkách, k tomu určených a to pouze na vařičích, otevřený oheň je zakázán.

Z fauny se můžete dočíst o liškách, pumách, lamách, nandú, plameňácích, kondorech, zajících a další havěti. Bohužel ale nedoufejte v blízká setkání. Za faunou se do Torres del Paine nejezdí. Měl jsem štěstí na lišky, lamy, nandú, zajíce a plameňáky, ale to, po čem stále toužím – vidět pumu, se mi opět nesplnilo. Jsou plaché mršky a nebo já slepý a nebo vzácná kombinace obojího.

Tak jak to tedy tenkrát bylo..

Nechtěl jsem se moc zdržovat, to proč jsem v Puerto Natales je Torres del Paine a jestli to odložím ještě jen o den, už se asi počůrám nedočkavostí. Když jsem se v hostelu zapisoval do knihy hostů, bylo tam i jméno Magdy, polské kamarádky ze Santiaga. Mrzelo mě, že jsem se tu nemohl potkat s Lukášem, českým souputníkem ze Santiaga, přes kterého jsem znal i Magdu, byl tu jen pár dní před námi, ale i tak bylo fajn opět potkat někoho známého. Zkoušel jsem z místních vytahat pár rozumů k mému plánu, jak obejít velký okruh a přitom moc neplatit v soukromých kempech, které patří koncesionářům a ti vybírají za nocleh, zbytek je ve vlastnictví CONAF a tím pádem v ceně vstupného do parku, které opět není nijak levné. Jsou tu tedy dva druhy kempů, zkladní a soukromé, o trochu lépe vybavené. Mapu dostanete u vstupu do parku, ale je k dostání i všude jinde v Puerto Natales, kempy tam jsou označeny a trasu si tak můžete naplánovat dle Vašich sil. Nejnavštěvovanější částí parku je tzv. W, trek v podobě tohoto písmene Vás zavede do prý nejhezčích scenérií. Já bych rád viděl celý velký okruh i obě údolí z W. Tento podnik je rozepsán na deset a více dní v jednom průvodci a ve druhém na 9 dní. Problémem pro mě zůstává, že na velkém okruhu téměř nejsou CONAF kempy a tak by se mi docela prodražil celý výlet. Rád bych to zvládl celé za 5 dní a spal v placeném kempu jen jednou. Takový je plán a je to plán dosti ambiciózní. Pokud neznáte mapu oblasti, nemá smysl to dále objasňovat a ve finále se plán stejně změnil. Shrnutí je asi následující – park mě vyplivl po 4 dnech, cca 120ti km, totálně v euforii a velkým okruhem a částí W v nohách. Nit na mě nebyla suchá a únava značná, ale ten pocit, ten byl! Vítejte v Torres del Paine.

První den jsem kolem jedenácté ráno potkal opět Magdu u brány národního parku, kde se platí vstup a pouští instruktážní video, odtud Vás odkážou do připravených dodávek, které Vás popovezou dalších 7,5 km k hotelu Las Torres, odkud „začíná“ trek. Je li Vám stovka milá a nevadí Vám se projít 7,5km, nesedejte do těch dodávek, jsme v přírodě, Bože kam až se Ti lidé nechají všude dostrkat, kdyby dále odtamtud byla lanovka až na Cumbre Principal, s 3050m.n.m nejvyšší horou masivu, byla by zcela jistě plná, stejně jako ty dodávky. Opět se u mě dostavuje počáteční zklamání z davu, na stezce Vás pomalu nikdo nepozdraví, nikdo se nesměje a více jak půlka prvního dne je velmi nudná, suchá step s fádními výhledy na masif. El Chalténu to nesahá ani po kotníky. U hotelu Las Torres jsme si dali s Magdou svačinu a pokračovali déle, tentokrát už do kopce. Nebýt stále vesele naladěn z množství lam, které mě zdravily cestou k parku, asi už bych nadával i nahlas. Těšení bylo velké a očekávání ještě větší, ale kde je ta nádhera? Po dobré hodině stoupání se otevře výhled na údolí, je to krásné údolí, ale stále to není ta náplast, kterou očekávám. Předchozí treky na C.Austral, v Chalténu, na ostrově Chiloé a oblasti Pucónu, mě asi nějak namlsali a já se začínám stydět za své negativní myšlení, takhle si to neužiju, ani kdyby to byly nejhezčí scenérie světa. Je třeba změnit přístup a je třeba to udělat rychle, takže prd! A odteď se mi bude všechno líbit! Prd! První kemp, soukromý kemp s ubytovnou a restaurací, davy lidí..ani nepřibržďujeme a jdeme dále údolím výše. Je tu spousta pramínků a potůčků, ze kterých se dá pít a to mě těší, konečně mám z něčeho radost a piju kde se dá tu chladnou chutnou vodu. Za další hodinku už dorážíme k Campamento Torres, cíli dnešního dne. Tento kemp je zdarma a je to cíl většiny výletníků toho dne, co si nenechali věci v kempu prvním a k nedaleké vyhlídce na lagunu a vrcholy Torres del Paine, podle kterých dostal celý park jméno, se nevydali na lehko. Našli jsme si místa pro naše stany a obdivovali bezostyšnou ignoranci lidí, kteří neporozuměli cedulím na každém stromě v několika jazycích, aby nemyli nádobí v potoce, ale aby si nabrali vodu a odešli dále od potoka, zákaz platí i pro používání chemických prostředků. Zatímco si někteří nabírají vodu na pití, další unikáti si výše po proudu saponátem myjí hrnce a diví se těm dole, proč to pijí. Věřím, že kdyby se nestyděli za svou nahotu, vykonali by tam i jiné potřeby. Až je Vám z toho ouzko. Výstupy z města by měli být na kartičku vydávanou oproti psychiatrickému vyšetření na ignoraci a všeobecnou bezohlednost k přírodě i lidem. Proč mě to vždycky tak rozčílí? Na zítra mám mnohakilometrové plány a tak neplánuji ranní přivstání si na vyhlášený východ slunce u laguny, které je asi hodinku výšlapu od kempu. Vyrazil jsem radši hned, než bude množství přidělených nervů na tento den vyčerpáno. A dobře jsem udělal! Mysl došla uspokojení, celou cestu jsou krásné výhledy na údolí a laguna je skvost, za ní se kolmě tyčí tři věže Torres del Paine. Nejvyšší z trojlístku je Torre Sur (2,850 m.n.m.), pronásledován Torre Central (2,800 m..n.m.) a nejnižší je Torre Norte (2,248 m.n.m.). Klidné místo s ledovci na stěnách hor. Nikde nikdo, jen silný vítr a plachý lišák, co ohledává, komu co vypadlo z kapes za dobroty a divili by jste se, povytahal toho z různých škvír dost na pořádnou véču. Myslím, že jsme nakonec byli oba nadmíru spokojeni se závěrem dne. Lehl jsem si na placák, ruku namočil do studené vody laguny a nechal se česat větrem v chladivém stínu zapadajícího slunce. Zítra to vypukne..

Rád bych došel až do Refugio Dickson u stejnojmenného jezera. Je to nějakých 40km a potřebuji vyrazit časně. Vzbudil mě ruch kolem čtvrté ranní, kdy se lidé chystali na východ slunce u laguny, dal jsem si ještě hodinku a v pět ráno začal balit stan, trošku posnídal a vyrazil údolím zpět k hotelu Los Torres. Prvních dvacet kilometrů bylo jako sex v manželství po 40letech – neurazilo, ani nenadchlo. S takovým aktem lásky já samozřejmě nemám zkušenost, protože mi ještě 40 nebylo a stále jsem borec pod třicet, ale chlapi v hospodě říkali..a neurazí ani nenadchne zatím nemá jiné přirovnání. Taková klidná procházka, chvíli lesem, chvíli pastvami, nějaké výhledy do okolí. V Čechách bych se na takovou procházku mile rád vracel, ale tady se stále nemohu zbavit toho pocitu – kde je ta světová extratřída?! Nepochopte mě špatně, ono je to opravdu moc krásné, jen ty první dny prostě kapičku zruinovalo ohromné očekávání. Co bylo ale príma, že jsem krom běžného ruchu kolem hotelu, nepotkal vlastně nikoho. Šlo se mi hezky, fotil jsem si ptactvo a údolí. Zlomový měl být bod Serón, kde je první soukromý kemp. Na stromě tam visela váha s hákem, tož jsem si o něj roztrhl hubu! néé zavěsil jsem tam svoji batožinu, abych měl nějaký přehled, kolik že to tam na těch plecích tahám. Já vím, okruh jsem si naplánoval na pět dní, ale počítal jsem i s týdnem a nějakou rezervou, kdyby náhodou. Takže můj batoh má 23 kilo, to je slušná nálož, pytel cementu a šest piv, přepočítáno do čísel, kterým rozumím. V budce uchoslyšně někdo je, ale neotevírá na mé klepání. Fajn, já v podstatě nic nepotřebuju, jen jsem chtěl proškrtnout na kartičce kterou nám dali v kanceláři NP, že jsem tu byl a že jsem nespal někde na divoko v křoví a neměl pak problém. Nevadí, je jedenáct ráno a mám to ještě dalších dvacet km, čili príma čas na vyhlídkovou jízdu. Konečně se začíná něco dít a výhledy jsou pestré. Je tu malá laguna Alejandra se spoustou ptáků a malý vodopád k občerstvení. Stezka se začíná klikatit vzhůru kopcem a s každým kilometrem je silnější vítr. Jsou to takové poryvy a tak se člověk nemůže ani zapřít oproti němu, protože by to nehezky dopadlo, ono by to dopadlo na hubu a ta by pak nevypadala hezky, tak asi tak. Stezka je uzoučká a občas dost zakouslá do strmého kopce, postupuji pomalu. Za posledním sedlem se otevírá překrásný výhled na velké údolí s jezerem Paine a rozvětvenou deltou stejnojmenné říčky, která ho napájí. V pozadí jsou hory a v jejich údolích ledovce. Mám neskutečnou radost. I oproti silnému větru to jde zvesela, konečně něco úchvatného, ale stále žádný stánek s pivem a klobásama. Po dvou hodinách se stezka zavlní dolů a zabloudíte do místy bažinaté stepy, kde se dá různě poskakovat po kládičkách a klacíčkách tak, aby mé kecky zůstaly suché. A na závěr kopeček ze kterého je asi nejhezčí výhled dnešního putování. Panorama jezera Dickson s malým poloostrovem na kterém je zmiňovaný kemp, za jezerem hory a na nich sníh, krása nesmírná. Teď už nelituji! Je tu i malá romanticko – procházková pláž, ale na koupačku to není, kdo by se do té ledárny pokládal, to už bych ho nenašel. Dickson je placený kemp a tak tu mají i teplou sprchu, rád jsem ji použil a u umyvadel si vypral propocená trička a ponožky. V kuchyni mi dali horkou vodu a došlo i na čínskou polívku s cibulí a párkama, to si zase jednou žiju. Já žádný vařič nemám, má strava bývá různá, pestrá, ale ne teplá, dnes večer to však neplatí. Dnes si žiji na vysoké noze, až se za ty bohatýrské manýry trochu stydím.

Další den je odpočinkový, čeká mě jen 21 km. Rád bych šel zvolna a užíval si přírody. Opět vyrážím o šesté ranní, tentokrát do temného, hlubokého lesa. Jaká to paráda, když paprsky ranního slunce rozhánějí opar mlhy nad kobercovými mechy a rozkládajícími se starými kmeny. Ta vůně studeného rána, to ticho. Snažím se našlapovat klidně, třeba se mi poštěstí zahlédnout nějaké to zviřátko. Tak pumy, kde jste, aspoň jednu prosím! Později mě začnou doprovázet první ptáčkové a sem tam se někde líně mihne lišák. Poprvé ten den jsem se vymotal nad les a hned u krásné velké laguny s ledovci zavěšenými na skále, moc krásné místo, ale fučí tu tak silně, že jsem se dlouho nezdržel. V dáli je vidět sedlo, které je dnešní největší výzvou, nezdá se, že je nějak daleko, ale je poměrně vysoko a obloha tam tmavá jako Rockyho podočnice. Občas spadne i nějaká kapka s vločkou, snad to tam nebude přílišný běs. Další kemp je po deseti km od Dicksonu a lidé se v něm zvolna probouzejí. I tento kemp je poměrně hezký, situovaný v lese u malého jezírka. Posnídal jsem u stolečku a začal stoupání. Stezka i její okolí je tak rozmáčené, že poměrně krátký úsek, jsem kvůli neustálému hledání, něčeho, co se semnou nepotopí do bahníčka, šel nějakou hodinu a půl, než jsem se konečně dostal nad pásmo lesa, na kamenitou suť a posléze na sněhové jazyky. Byly stále ještě zamrzlé od chladné noci a nepropadaly se, to mě moc těšilo, pač ty mé brclenky zůstali suché a v teple. S každým výškovým metrem rostlo nadšení z výhledů zpět do údolí a na ledovce zavěšené do okolních hor, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Počasí přálo a pršelo jen velmi slabě a nebo vůbec. Celé sedlo je táhlé a chvíli trvá než se Vám překlopí výhledy na jeho druhou stranu, ale pokud Vám vyjde počasí, pak se lehce může stát, že si z toho nového výhledu sednete na zadnici. Rozhodně ten nejhezčí výhled zatím v celém parku. Z otevřeného prostranství níže pod sedlem je dech beroucí vyhlídka na nekonečný splaz ledovce Grey. Táhne se do konce horizontu, kde je polykán mraky, jako by sám byl dálnicí do oblak. Údolí je velké a jeho zasněžené vrcholky s ledovcem skoro splývají. Není vidět konce ani začátku. Kdyby se tento led měl rozsekat na kostky a použít na párty,byla by to párty do konce věků. Vůbec se mi odtamtud nechce, ale vítr je silný, studený a vtíravý. Občas nevím, jestli mám husí kůži z toho krásného výhledu a nebo z toho mrazivého větru. Není kam pospíchat, další kemp by měl být blízko v lese po sestupu, ale focení se protahuje a ten kemp je jistojistě posunut oproti mapě, protože tak blízko zase není. V tom starém neměla být voda, v tomto voda je, je to základní kemp CONAF, čili místo přesně pro mě. Postavil jsem si stan, dal si obídek a usnul jako koťátko ve tři odpoledne. Probral jsem se až zimou v jedenáct večer, zalezl si do spacáku a pokračoval v kratochvíli za líbezného zvuku sněhových vloček klepajících na můj skromný plátěný příbytek.

Den čtvrtý, trošku jsem si zalenošil a spal až do půl šesté, posnídal sáček oříšků a vydal se ukrajovat další randál kilometrů. Příští dva kempy na cestě jsou Grey a Refugio Paine Grande, oba zpoplatněné a tudíž oba k nepotřebě. Potřeboval bych to dnes domlátit až do campamento Italiano, který je opět zdarma a je jakousi vstupní branou do Francouzského údolí, dalším skvostem parku s ledovci. Od rána fouká velmi silný vítr a pasáže, kdy nejsem krytý lesem nejsou vůbec snadné přejít. Do půl hodiny se i silně rozpršelo a viditelnost na ledovec a vrcholky hor je téměř nulová. Měl jsem ohromné štěstí, že bylo včera tak přívětivé počasí! Co by to bylo za návštěvu Torres del Paine bez pořádně zkaženého počasí, to je pomalu jako se jet vykoupat do vypuštěného bazénu. Tohle k sobě prostě patří! Jen mě mrzí, že neuvidím Cerro Ostrava, v těchto chvílích jsem právě někde pod jeho vrcholkem. Ani jsem nezjišťoval, kde se jméno vzalo, ale prý je to opravdu podle naší Ostravy, tak to je hezké, ale není to vidět. Teď nerušit, užívám si tu sibérii s větrem a deštěm a hltám pocity pokušitele přírodních živlů. Občas je stezka v dosti strmé skále nad ledovcem a je třeba jít po čtyřech, protože poryvy jsou tak silné, že už mě několikrát ze stezky shodily, kdyby to bylo na nějakém nešikovnějším místě, bylo by to asi zajímavé, takhle jsem měl aspoň čas vypilovat techniku koordinovaného čtyřnohého pochodu, ale kolena nějak tuhle taškařici moc neoceňují a těžký batoh tomu také moc nepomáhá, do toho si sem tam přišlápnu pončo, takže na mě musí být srandovní pohled. A abych neztrácel optimismus, sem tam si i zabečím..A proč ne? Mě tyhle situace vlastně náramně baví, kdybych to tu měl objet po jezdících schodech, co bych z toho měl? To vzrůšo, ten boj, to zasloužení si a ta nejistota prostě chutná nejlépe. Má to svoje kouzlo, po čtyřech jsem už vážně dlouho krajinu nebrázdil. Sem tam jsou zalesněné úseky a tam si dělám krátké pauzičky. Přes jedno strmé údolí vedly žebříky a přes druhé vysutý most. Most jsem samozřejmě absolvoval po kolenou, ale tady bylo zápolení asi největší, most byl docela prověšený. Nejdříve to vypadalo, že mi přepadne baťoh a udělám kotrmelec vpřed v jeho první části a když jsem začal stoupat, tak už to bylo pomalu na šplh než plížením plazením vpřed. Do toho ten vichr s deštěm, krásné skotské léto jak má být. Značená vyhlídka na ledovec a faktický obrat treku W, odkud se po tomto bodě už jen vracíte zpět, nebyla nic moc, jednoduše nebylo nic vidět. Jak už je dobrým zvykem prvních kempů na mé trase – ještě spí, když je míjím, kam by se také kdo hnal v tomhle počasí. Hned za tímto kempem jako by se čas zastavil a cesta natáhla. Lesnatých partií ubylo, což znamenalo jediné – exponovaný vichr a déšť se sněhem, který už si našel cestu i do té poslední nitě, boty jsou nažmach a začíná se to vtírat i pod kůži. Snažím se jít rychle, beztak není nic vidět. Sem tam se v proti směru mihne postava, ale je to svátek, když Vám někdo odpoví na pozdrav. Sem tam se někdo zeptá, jestli stojí za to, tam jít. Co na to máte říci? Vidět tam není nic, ale říci někomu nechoď tam..to přeci nejde. Říkám pravdu, vidět tam není nic a jediným zážitkem bude promoknutí a prochladnutí, ale stojí to za to, protože je to promoknutí v Torres del Paine, bez toho se odtud neojíždí. Před chatou refugia Grande Paine je kontrolní stanoviště a centrum dobrých rad místních rangerů. A tak zašel jsem a slušně pozdravil ty starý prochcaný králíkárny a optal se, jak se mají. Když jsme přešli formality, měl jsem pár konkrétních dotazů, které jsem neslušně položil bez vztyčené paže. Zajímala mě předpověď počasí – tři dny deště a vichru!, tím pádem mě zajímá co v tomto počasí uvidím v tom Francouzským údolí – příští tři dny ani bobek. A kdyby bylo hezky? Tak prý ledovce. No ale ty já tak ráda..Právě tady přišla ta změna plánu, ledovců už bylo bohužel dost a ujistili mě, že takový výhled, jako jsem měl ze sedla na ledovec Grey tam určitě není. Dobře, jsem trochu smutný, že je neuvidím, ale na druhou stranu se mi moc nechce čekat několik dní na lepší počasí a nemít nic na práci, krom toho číhání ve stanu..on by se jistě stal nějaké príma příběh mezitím, ale já si vybral pokračování dalších 17km do administrativního centra, odkud bych, pokud popoženu ty své kobyly, stihnout zpáteční autobus do Puerto Natales, který odjíždí v šest večer. Další možností je katamarán, který vás za cca 400korun převeze přes jezero Pehoé a vysadí na dalším stanovišti, kde zastavuje sběrný autobus. Tato možnost je brána v podstatě jako součást treku a 99,5 výletníků ji využije. Jeník ale na parník nepůjde, protože je chudý jako myšlení pravicových radikálů, vyšlapovat se bude, levá pravá, seno sláma, už jen 17km. První kilometřík za mnou a už jen 18 do cíle. Jeník vyrazil špatným směrem, už je unavený a nějak se mu to popletlo. Vyrazil jsem směrem právě na to campamento Italia, ale bylo mi divné, že jsem se tak záhy odklonil od jezera. Prohlídl jsem si znova a naposledy mapu, protože pak už se chudinka rozmáčená odebrala do věčných lovišť. Ano, nejen že tu není jezero, ale také jsem ho opustil ze špatné strany. Takže zpět, znovu, lépe a radostněji a že jsem tu podruhé a že vlastně už nemusím šetřit zbytek suchých věcí v batohu, zastavil jsem se pozdravit v refugiu a převlékl se do suchého, prohnal hrdlem rybí konzervu a vyrazil nasadit tempo. Mám na to 4 hodiny a těch stále 17km. Neboženky moje nožičky nedostaly ani prostor si nějak stěžovat, kdyby upadly, seberu je, přišroubuju a rukama budu strkat jednu před druhou. Ale nemůžu říci, že by s nimi byl nějaký problém, i když ten déšť byl otravný, šlo se mi dobře. Nejdříve jsme obešli jezero Pehoé a potom stezka kopírovala nějakou větší říčku. Je vidět, že se po ní moc nechodí, není úplně špatná, ale místy přerostlá trávou, která je nasáklá vodou, takže mi všechno stéká do bot a to bylo tak poslední vzrůšo, protože zbytek cesty, až do administrativního centra byl travers nekonečné pláně. Dokonce i přestalo hustě pršet a jen si tak mrholilo a v protisměru mě minul Japonec. Konečně jsem se dočkal, že na konec byl i Japonec. V administrativním centru mě milá slečna nechala vysvlékout a nahřívat se na kamnech, dostal jsem i kafe a podělil se s nimi o příběh a sušenky. Vzpomínám si, jak jsem se tam přiřítil a ptal se, kolik je hodin? Slečna říkala, že půl šesté, ale já rozuměl, že je po šesté, takže jsem jí odpověděl, že v tom případě mají špatně kilometráž treku v oficiální mapě, protože jsem si jistý, že jsem nemohl jít tak pomalu, abych tu byl po šesté hodině. Sice moc nechápala, co chtěl básník říci a z básníka mluvila únava, ale nakonec se to vysvětlilo a autobus jsem v klidu stíhal. A rada na závěr – pokud chcete mít ty nejlepší výhledy na celý masif, nejezděte tím autobusem, ale vyšetřete si další den a běžte trasou toho autobusu až vodopádu Grande. Tato část byla z autobusu úchvatná a určitě bych jí šel radši v klidu pěšky, než jen hltal přes špinavé okénko.

V Natales jsem si nechal ještě jeden den, abych ho neošidil a sebe usušil. Ráno jsem si vyšlápl za město na stop do Punta Arenas, velkoměsta chilské Patagonie. Výšlap to byl vtipný. Musím teď chodit trošku jako kovboj, celodenní pochod v mokrých kraťasech mi depiloval chlupy na vnitřních stranách stehen a s nimi i trošku kůže. Velmi špatně se mi chodí a můj styl je poněkud, jak jsem již řekl, kovbojský..Snad si ještě dobře pomatuji, že do Punta Arenas je to 250 km a na celou tuto vzdálenost mě svezl milý pán s turistickou dodávkou. Celý život byl v armádě, ale do důchodu se mu nechtělo. Založil si malou cestovní agenturu a vozí turisty z Punta Arenas do Torres del Paine a jiných krás okolí. Dnes se jen vrací prázdný zpět domů a tak si rád zkrátil čas povídáním se stopařem.

Nekonečná průmyslová zóna, velké obchodní centrum, několika proudé silnice, zpět ve víru velkoměsta. Punta Arenas, v překladu Písečný bod, je s cca 150ti tisíci obyvateli největším městem chilské Patagonie a třetím největším městem celé Patagonie, hned po argentinskému Neuquénu a největrnějším místem celé Patagonie, městem Comodoro Rivadavia na východním pobřeží. Punta Arenas je tedy největším městem úplného jihu. Vlastně je to z něj jen nějakých 70km na nejjižnější cíp Brunswického poloostrova, který se jmenuje Cabo Froward a je zajímavý tím, že je nejjižnějším bodem amerického kontinentu. Možná znáte ještě jižnější a známější místa amerického jihu, ale „bohužel“ právě tyto, jsou „jen“ nejjižnějšími místy amerického světadílu, protože už leží na ostrovech.

Prvním Evropanem, který měl tu možnost se pokochat krásami zdejšího okolí a tehdy ještě bez vstupného a davů okouknout kolonie místních tučňáků, nebyl nikdo menší, než Portugalec ve Španělských službách, Fernão de Magalhães, jenž do těchto končin zavítal na své slavné plavbě kolem světa roku 1520. Váli a vanou zde silné vichry, často zde prší a podmínky pro život tu v těch dobách nebyly moc příznivé. Španělé se pokusili oblast osídlit, ale pokus vydržel jen pár let. První stálé osady zde založilo až v devatenáctém století nezávislé Chile. Samotné Punta Arenas bylo založeno až v roce 1848 a to prosím jako trestanecká kolonie. Postupem času s přílivem imigrantů, ale nabral na významu spíše chov ovcí a také strategická poloha zdejšího přístavu, ve kterém zastavovaly parníky na své cestě do Tichého oceánu k městům na západním pobřeží, aby doplnily zásoby uhlí, které se v okolí těžilo a stále těží. Což po roce 1914, kdy byl slavnostně otevřen Panamský průplav, už nebyla taková hitparáda. Ovce jim vydrželi do dnes, k uhlí přibyla ropa, těžba dřeva, rybolov a neopomíjejme turismus, však proto jsem tu i já, ale jednoho z největších taháků, kterým je výlet na Antarktidu, bohužel nevyužiju, málo jsem se učil a tak na něj jednoduše nemám.

Neměl jsem v Punta Arenas žádný konkrétní plán ani úmysl, prostě se jen podívat, prohlédnout, prošmejdit a chytit trajekt do městečka Porvenir na ostrově Tierra del Fuego, čili Ohňová země. Základnou mi byl domeček na předměstí a hostiteli dva místní borci Mauricio a Fernando. Bloumal jsem městem, poptal se na trajekt, prohlédl si náměstí, kostel a nábřeží se skleněným hotelem, kde oba kluci pracují. Město má silnou chorvatskou komunitu a tak můžete různě vidět v názvech obchodů jména jako Sojko Chytič, Auto Sitič, Jablek Klátič a další jména končící na –ič. Namířil si to k jedné vyhlídce nad městem a cestou spatřil fatamorgánu. Na táhlé budově tělocvičny, bylo velkým červeným písmem napsáno SOKOL. Bratři! A to se musí okouknout! Jestli třeba zrovna necvičí sestry..Vešel jsem dovnitř a kolem vitrín plných trofejí došel až do sportovní haly, pár kluků tu líně hrálo basketbal, tempo zesvižnělo potom, co jsem vytáhnul foťák, ale jinak si mě tu nikdo nevšímal. Proběhla kontrola sanitárních zařízení i se zatěžkávací zkouškou – spokojenost! V prvním patře jsou přístupy na tribunu nad halou, další nálož trofejí a mimo jiné i velký plakát doktora Miroslava Tyrše, málem mi ukápla slza, tady si historie váží. Takovou krásnou Sokolovnu aby v Čechách člověk pohledal. Dole je i malé občerstvení, kolem proběhl bratr správce, ale jen znalecky pokynul hlavou. Na stěnách je čtení z místní historie a z historie Sokola v Punta Arenas, to vše prosím v chorvatštině. Občas se tomu dá rozumět. Místní Sokolové se hlásí k odkazu Tyršova Sokola, přijali ho za své ještě v dobách Rakouska – Uherska, jako Panslavickou myšlenku a ta se i s místními imigranty dostala až do jižního Chile. Nejen Češi a Chorvaté, hledající štěstí v novém světě, šířili myšlenku – Ve zdravém těle, zdravý duch. Sokol se rozšířil do celého světa, o čemž se můžete přesvědčit každých šest let na Všesokolském sletu, kam vždy zavítají bratři i sestry z různých koutů Modré planety. Celý rozsokolovaný jsem chtěl vědět více a rozhlížel se vůkol. Dole v patře byla prosklená kancelář a v ní hezky oblečený muž středního věku – bez kožené brašny. S úsměvem mě přijal a rozhovořil se o zdejším Sokolu, jeho úspěších, cílech, financování i nedávné návštěvě v podobě chorvatského prezidenta Štépána Mesiče, tak dobře, už je to pár let, ale fotky z jeho návštěvy tu ještě nevybledly. Společně s jeho malou vnučkou, mi ukázali i zdejší síň slávy, těch pohárů, trofejí, metálů, medailí a diplomů je tu opravdu zásoba, komu čest, tomu čest! Seňor Carlos mi jmenoval všechny současné i minulé sporty, které tu pod Sokolem fungovali a fungují. Zajímavý je třeba motorismus a populární je pozemní hokej, ale zdaleka nejoblíbenějším sportem v místní Sokolovně je basketbal. Zakončili jsme opět u něj v kanceláři a to co mě samozřejmě zajímalo nejvíce, je financování. Členské příspěvky jsou zanedbatelné a jedná se o symbolickou částku. Díky své aktivitě nemá zdejší Sokol o sponzory nouzi a nejpodstatnějším příjmem jsou pronájmy prostorů na jeho sportovištích. Bistro je službou sportovcům, zásadní význam v rozpočtu nemá. Na závěr jsem dostal spoustu samolepek, odznáčků a krásnou knihu, která byla natištěna u příležitosti výročí 100 let Sokola v Punta Arenas (Sokol tu byl založen 27. Září 1912 ). Mé srdce sokolské zaplesalo!

Domů se mi ještě nechtělo, bloumal jsem ulicemi města a pozoroval ruch. Mají tu prý mít krásný hřbitov, to by mohlo být fajn místo, kde si trochu odpočinout před návratem na předměstí. Cementerio Municipal opravdu krásným místem je, radost si tu odpočinout a jistě i pro ty, kteří to tu mají na déle. Je to nádherně upravený hřbitov, uličky mají své jména, aleje stromů vytváří klidné zákoutí a páni ty hroby a hrobky, to jsou díla umělců! Vůbec se mi odtamtud nechtělo a ani zdaleka jsem to ještě neprošel celé a tak jsem bloudil a obdivoval dál a dál. Jména na hrobech jsou z valné většiny chorvatská a nebo italská, těch španělsky znějících tu není mnoho.

Už jsem skoro odcházel, když jsem si uvědomil, že nemám svého kulíška, polilo mě horko a vrátil jsem se ho hledat. Nedalo se pomatovat, kudy všude jsem chodil, ty aleje jsou tak podobné, až sem asi po čtvrt hodině zahlédl cosi modrého v dálce na jedné hrobce. Jsem si jistý, že tudy jsem nešel a nejsem si jistý, co to tak modře září. Ano, nakonec to byl můj kulich, radost ze shledání byla ohromná, ale jak se tam dostal, to zůstane jednou z dalších záhad tohoto hřbitova.

Dnes večer vařím já a později, konzumujíce tu neuvěřitelnou baštu, jsme s chlapci sledovali výsledek druhého kola prezidentských voleb v Chile. Podle všech předpokladů vyhrála staronová kandidátka levice Michelle Bachelet a znovu si tak v prezidentském úřadě podá kliku s dosluhujícím Sebastianem Piňerou, který ji takto střídal před čtyřmi lety. Všichni tři hlavní aktéři prezidentské volby (prezident Piňera, nová prezidentka Bachelet, i neúspěšná kandidátka Evelyn Matei) měli krásné proslovy o víře v dobrou budoucnost země a v následujících dnes se různě navštěvovali a notovali. Osobně mě nejvíce rozveselil telefonát bezprostředně po vyhlášení výsledků, kdy pan prezident Piňera, neuvěřitelný sympaťák, volal výherkyni voleb, aby poblahopřál a ujistil, že to nebude jednoduché. Ještě než však Michelle ukončila svou odpověď a ještě chtěla něco doplnit, Piňera s jeho typickým úsměvem a výrazem – tak to už mi stačilo – položil telefon. Celý rozhovor byl v televizi na živo na rozpůleném obrazu obrazovky. Tak hodně štěstí Chile do další čtyřletky!

#Sokol #PuntaArenas #Patagonie #HonzaZert #TorresdelPaine #Patagonia #America #SouthAmerica #LatinAmerica