La Higuera – tam kde zemřel Che Guevara a zrodil se mýtus

Cesta z nížinatého velkoměsta bolivijské Amazonie Santa Cruz do zelených předhůří And na jihovýhodě země, je cestou do čarovného světa hlubokých údolí, divokých řek a barevných vesniček na hřebenech hor i pod nimi. Děti v každé vesničce se smíchem pronásledují oblak prachu za rozhrkaným autobusem, trhovkyně hlasitě nabízí své tovary a pomalý rytmus se vkrádá pod kůži. Chcípl tu pes a nejen on. Toto kouzelně klidné místo vstoupilo do dějin, jako tam, kde zemřel sen o revoluci a rovnostářské Americe.

Právě zde v horách měla totiž začít levicová revoluce v latinské Americe, odtud se měla šířit dále po kubánském vzoru – strhnout na svou stranu místní lid a zapojit je do revolučních bojů proti vládnoucí militantní garnituře. Takový byl plán guerilly, jíž nevelel nikdo menší, než profesionální revolucionář, bývalý kubánský ministr průmyslu, či prezident tamní národní banky, jenž měl tu možnost promluvit i v New Yorském sídle OSN, ikona kubánské revoluce, vůdce tamních revolučních guerill i levicové mládeže po celém světě, kluk z plakátu Alberta Kordy s doutníkem vždy po kapse, romantický snílek bojující s těžkým astmatem, i nelítostný prokurátor mnoha poprav, jenž se nebál vystřelit, původem argentinský doktor, ale jinak slavný el commandante Ernesto Rafael Guevara de la Serna, známý většinou jen jako „Che“ Guevara, jehož ideály a život pohřbila místní džungle. Tato smrt však dala vzniknout mýtu, který zpětně dodal celému životu mladého Ernesta nesmrtelný smysl.

Předkarnevalové Vallegrande je jen ospalým provinčním městem, kromě klidu a pár vyhlídek, by jste toho asi moc nepohledali a přestože tomu historie zprvu nechtěla, stalo se toto místo místem poutním. Ale k tomu se ještě dostaneme…Bylo to právě zde, kde se svět dozvěděl o smrti „Che“ a bude to právě zde, kde začne náš příběh.

„Situace není dobrá,“ zapsal si v září 1967 ještě čerstvě devětatřicetiletý Ernesto Che Guevara do svého deníku. Už téměř rok se nehnuli z místa. On a jeho necelé tři desítky revolucionářů a kamarádů z jiných štací, se tady na konci světa připravovali na revoluční boj, plán ale selhával. Smýšlení prostého indiánského obyvatelstva, které bylo militantní vládou Reného Barrientose ovlivňováno jen okrajově, nebylo nastaveno na revoluční myšlení. Partyzáni pro ně nepředstavovali zásadní změnu podmínek jejich života, který byl i tak prostý. Do svého deníku, který je melancholickým svědectvím marnotratné situace, si „Che“ poznamenal: „Obličeje vesničanů byly neproniknutelné“. Guerilla se tak místo penetrace dostávala do stále větší izolace. Partyzáni vesničany potřebovali, vesničané partyzány ne a bylo jen otázkou času, kdy je přestane bavit živit 28 hladových krků.. S odstupem času je zřejmé, že po fiasku v Zairu (dnešní Kongo), i bolivijská mise byla pomalu odsouzena k nezdaru. „Che“ se neztotožnil s Fidelem v jeho kamarádíčkování se Sovětským svazem a v roce 1966 opustil Kubu a své teplé ministerské křeslo s tím, že bude revoluci šířit dále. Dnes se už jen těžko dobereme té nejpravděpodobnější odpovědi na tu nejtěžší otázku – Proč?

Proč „Che“ na tak hazardní podnik přistoupil a kdo všechno, krom jeho vlastní neuvážlivosti, ho vlastně zradil. Bolivijští komunisté, kteří pro ohnisko povstání vybrali strategicky možná nejhorší oblast na jihovýchodě těžko průchodné země? Fidel Castro, pro kterého byl mrtvý mučedník revoluce užitečnější než comandante plný života a ideálů rovnosti? A nebo jen shoda okolností a Ernestova špatně zvolená taktika v rétorice šíření revoluce. Tato otázka už nejspíš navždy zůstane součástí mýtu charismatického muže, který každou druhou větu začínal slovem „Che“, slangovým výrazem typickým pro severní Argentinu, kde se Ernesto narodil a vyrůstal. Che by se dalo přeložit jako hej, hele..Kdo s čím zachází, s tím také schází. A tak mladému Ernestovi, tenkrát třicetiletému revolucionáři, začali Kubánci přezdívat „Che“ a jemu to nevadilo. Ale když byl jeho projev interpelován na zasedání OSN a kolumbijský zastupitel ho oslovil „Che“, to už se Guevara ohradil, že „Che“ si může dovolit ho oslovovat pouze kubánský revoluční lid. Kuriozitou můžou být i kubánské bankovky, které byly vydávány za úřadování Guevary na postu ministra průmyslu, ty nesly jako ministrův podpis pouze „Che“.

Ale vraťme se zpět na místo činu. „Dnes uplynulo v naprostém klidu, bez komplikací a idylicky, jedenáct měsíců od zahájení partyzánské války. Až na to, že o půl jedné odpoledne přišla do našeho kaňonu stařenka, pásla tu kozy a my jsme ji museli zadržet. Tato žena nám nedala žádnou důvěryhodnou informaci o vojácích.“ Poslední řádky Guevarova deníku z října 1967. V následujících dnech se smyčka začala utahovat, bolivijské jednotky, které už několik dní držely pozice a čekaly na posily, zahajují operaci. Až dva tisíce vojáků bolivijské armády proti 28 partyzánům. Všude se uvádí, jak byla armáda cvičena americkou pěchotou. Možná, že se na akci podílely i speciální oddíly, ale jinak mezi nimi byl i dvanáctiletý chlapec. Ztráty byly na obou stranách. A mnoho synů, kteří všichni svým způsobem bojovali za lepší svět, zůstali hledět do jeho vlhké půdy. Revoluce pohřbívá své syny.

Teď už zbývá jen pár desítek hodin. Ernesto byl postřelen a několik jeho souputníků, po vyčerpávajícím držení pozic zastřeleno. Zraněný a vyčerpaný byl zajat a nastala hluchá chvíle. Vojáci si moc dobře uvědomovali o jak choulostivou situaci se jedná a nezbývalo, než počkat na další rozkazy.

„Byl postřelený, vyčerpaný a vousy mu sahaly až po prsa, když ho navečer přivedli do vesnice. Fotografovali ho před místní školou, kde byl později uvězněn. Starala se o něj moje maminka, naporoučel si to nejlepší jídlo a ona mu ráda vyhověla. Měli ho tu rádi, pečoval tu skoro rok o místní jako doktor, byl skromný, ale i rád tančil a zpíval u ohňů s místními.“ Pověděl mi náš průvodce Clerto Zarate pří klesání dolů údolím.

Ernesto věděl, že moc času už nezbývá a začal vyjednávat. Nabízel za své propuštění i 30 traktorů. Vojáky častoval nehezkými výrazy a v podstatě jim vyhrožoval. Delší dobu nebylo jasné, co s ním bude dál. Američané prý bolivijskou vládu žádali, aby byl „Che“ udržen naživu a předán k výslechu do Panamy, ale jen Bůh ví, jestli to bylo opravdu jejich zbožné přání.. Vše totiž dopadlo úplně jinak. Bolivijský prezident René Barrientos nařídil Guevarovu popravu. Vojáci dostali šifrovanou zprávu: Papi 600 – Papi bylo označení pro „Che“ Guevaru a kód 600 rozkaz pro jeho zabití. Krátce po poledni 9.října 1967 odvedli Guevaru do rokliny Churo, asi 4 km pod vesničkou La Higuera. Rozkazu se zhostil seržant Mario Terán, který byl podle místních, stejně jako ostatní, posilněn alkoholem. Podle historie se traduje, že „Che“ vojáka přivítal slovy: „Střílej, ale zabiješ jen člověka.“ Zarate však vyprávěl, že „Che“ použil naprosto jiný slovník – slovník člověka, zoufalého a zlomeného. „Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat“ Pronesl tenkrát při projevu v OSN Ernesto „Che“ Guevara. Che Guevara na rozdíl od tehdejších teorií panujících v komunistické Evropě hlásal ozbrojený boj. Teď však byla řada na něm. Seržant Mario Terán prý nemířil, jen spustil palbu a ohnal se hlavní směrem ke Guevarovi tak, aby jeho tělo později vypadalo, jako že padl v boji. „Revoluce je jako jízdní kolo. Když nejede dopředu padá.“ Asi nebude těžké uhodnout, komu patřil tento výrok. Ano, právě tomu člověku, který právě ztratil svůj dopředný směr, člověku který právě padl. Ale zabili jen člověka…

Pojďme se vrátit tam, kde začal náš příběh – do Vallegrande. Přijeli jsme sem s Fernandou už za tmy a až další den začali hledat další střepy příběhu nesmrtelného el commandante. První kroky vedly do místní nemocnice.

Bylo to právě sem, kam bylo mrtvé Ernestovo tělo přepraveno z La Higuery na ližině vrtulníku. Řádové sestry ho umyly, zkulturnily a převlékly. Poté bylo tělo vystaveno na nosítkách položených přes betonový prádelní stůl v zahradě nemocnice, kde se tak mohl zbytek světa přesvědčit o smrti legendy. Asi každý někdy viděl fotografie Freddyho Alborty z toho místa, ten jeho výraz, kde otevřené oči „Che“ hledí do prázdné dálky. „Jeho kati propůjčili lidskou tvář mýtu, který obletí celý svět,“ napsal jeho životopisec Jorge Castaňeda. Nikdo si nás tam nevšímal, proklouzli jsme do zahrady nemocnice a prohlídli si krásné grafity na okolních zdích i slavnou prádelnu. Nebýt té historie, nejspíš už tu dnes nestojí. Prádelnu má nemocnice novou a ta stará je jen jedním z pomníků velké historie. V těch otevřených očích však na dlouho končil celý příběh. Oficiálně bylo tělo poté, co z něho byly pro potřeby identifikace amputovány ruce, zpopelněno, ale pravda ležela i s tělem někde úplně jinde a přitom nedaleko. V prosinci roku 1995 vydal Gary Prado Salmón, bolivijský generál ve výslužbě a účastník tehdejších událostí, prohlášení, ve kterém uvedl, že „Che“ Guevara leží v hromadném hrobě u přistávací plochy letiště, zde ve Vallegrande. V červenci roku 1997 bylo tělo konečně nalezeno a exhumováno, posléze přepraveno na Kubu a uloženo ve městě Santa Clara. Tímto aktem tak definitivně rozmrzly oficiální vztahy mezi Bolívií a Kubou, které byly do té doby na bodu mrazu, spíše hluboce pod ním. Vzpomeňme zastřelení bolivijského konzula Quintanilly Pereiry v Hamburku 1. dubna 1971, které bylo považováno za akt pomsty za smrt „Che“ Guevary. Německý vyšetřovatel kvůli vraždě nechal hledat bolivijskou aktivistku německého původu Moniku Ertlovou, ale případ byl později uzavřen bez usvědčení pachatele.

Nedaleko letiště, z druhé strany hřbitova, má dnes „Che“ své malé mausoleum a muzeum, není těžké to najít, ale brána je zavřena. O klíče je potřeba poprosit na místních informacích a návštěva Vás bude něco stát. Zbývá už jen velmi málo dveří v Bolívii, které lze otevřít zadarmo. Historie i celý příběh se ale odehrál jinde, nechce se mi nikoho shánět a celý areál se dá spatřit i z jiného konce, stačí obejít branku a jít jako hodinky podle plotu.

Nakonec jsme se s tímto pohledem spokojili. Konec konců také nás trošku tlačí čas. Kdykoliv po jedné hodině zastaví na čerpací stanici za městem autobus do Villa Serano. A pokud nemáte v plánu se projít nádherných 60km přes hřeben a nebo si pronajmout taxi za velmi nekřesťanský peníz, je to ta nejlepší možnost, jak se dostat na křižovatku k vesničce La Higuera. Autobus přijel lehce po druhé hodině a byl beznadějně plný. Řidič mi jen řekl, že musíme počkat a až jestli bude nějaké místo, tak můžeme nastoupit. Tím mi v podstatě řekl – Nastupte si! Pokud bychom měli čekat, tak se autobus naplní a místo tam samozřejmě nebude. Nekompromisně jsem Fernandu protlačil dovnitř a zabrali jsme kousek místa na stojáka v uličce. Bolivijci mají takový matoucí zvyk, vždy se nahromadit u začátku chodbičky dopravního prostředku a dát tak vzniknout dojmu, že už tam není žádné místo. V 90procentech případů, jsou ale vzadu volné i sedačky.. Možná, že kdybychom šli pěšky, nebyli bychom o tolik pomalejší. Přeplněný autobus jel jen velmi opatrně do serpentýn vysokého hřebene, ty výhledy skrze sem tam promáznuté opocené okna byly ohromné. Raději vícekrát jsem tichou poštou poslal řidiči vzkaz, že potřebujeme vystoupit na křižovatce vedoucí do La Higuera a nezbývalo nám, než důvěřovat, že na to nezapomene. Po celých třech hodinách autobus zastavil na jednom z hřebenů a lidé se na nás začali obracet a pomrkávat – křižovatka k La Higuera. Vystoupili jsme my a vysoký chlapík s předloktím Pepka Námořníka – velmi sympatický a upovídaný Clever. „To asi máme společnou cestu“ „To fčíl ano,“ odpověděl jsem mu a vyrazili jsme společně poznat se navzájem a pozorovat překrásný západ slunce nad východními Andami.

Clever pracuje jako číšník v Londýně a jednou za čas přijede zkontrolovat svou malou chaloupku za vesničkou La Higuera, svět je malý. 12kilometrů od křižovatky do vesničky uteklo velmi příjemně. Když jsme dorazili rozesmátí a spokojení do vesničky, byla už všude jen sametová tma. Ubytování nám doporučil Clever v obecní ubytovně, v areálu školy a zdravotního střediska a rozloučil se. Co všechno ta pidi vesnička s asi třiceti lidmi nemá a k tomu i svého kubánského doktora. Mladá maminka nám rozestlala duchny v takovém poloskládku nemocničních lůžek a různého harampádí o „Che“ Guevarovi. Její kouzelné děti měly o zábavu postaráno, hurá na gringy a udělat u nich kolotoče. Z toho jednomu vyhládne a tak jsme měli na pani domácí ještě jedno hladové přání. Ta obratem zavolala na druhý konec vesničky a udělala objednávku. Kráčeli jsme tou voňavou a chladnou nocí, tak jako historie sama, k jedinému baráčku se světýlkem. Byl to malý krámek a stará paní Rosaldová už měla uvařeno. Rodinná večeře tu nejspíš právě skončila a několik stařečků se krčilo na slamnících v rozích jedné místnosti. Byli všichni tak nádherně unavení a krásní, že jsme se skoro styděli je rušit v zaslouženém odpočinku. Ta večeře byla výborná, spoustu rýže, brambor a salátu s přírodním řízkem a citrónovou omáčkou. Jen málokdy se nezeptám dopředu na cenu, ale tady mi to přišlo nepatřičné, paní si nakonec řekla nějakých 20 českých korun. To je cena obědu na tržišti, ale ani zdaleka ne tak chutného, jako od kouzelných stařečků a jako dezert velká uvařená kukuřice. Jen jsem se do ní zakousl, probral se jeden ze stařečků, zasmál se a povídá: „ Jako „Che“, ten je miloval!“ Kukuřice prý byla jeho oblíbeným jídlem a i na spoustě jeho vyobrazení je kukuřice přítomna. Tady v horách je to vedle brambor jedna z hlavních diet. Cítím tu správnou chvíli se trošku na toho partyzána vyptat. Staříci už moc do hovoru nebyli a spíš jen házeli do frcu vtipy o tom, kdo je starší a kdo si toho pomatuje více. Většinou jim bylo mezi 10 až 20 lety, ale ty události si pomatují stále dobře. Bylo to v podstatě to největší vzrůšo místního dění a těžko by kdo zapomenul, zvláště když se o to neustále někdo zajímá a vyptává se jich i po tolika letech. Před pár lety se tu dokonce natáčel i film. Vydrželo mi to jen krátkou chvíli a nechal je konečně dál dřímat. Ani my dva už nejsme nejsvěžejší a po vydatné večeři se už jen těžko drží ten správný naslouchací střeh a pozornost. Ještě mezi dveřmi jsem se optal přítomných, kterak najít cestu k roklině Churo, místu, kde byl „Che“ zastřelen. „Tady Clerto Vás tam ráno vezme“ prohodila naše paní domácí a vetchý Clerto Zarate ani nezvedl klobouk z čela, aby přikývl. Pronesl jen: „V kolik?“ Domluvili jsme se na osmou a odešli zpět do té noci plné hvězd a krásně výrazné mléčné dráhy. Neubránil jsem se neupustit tu poznámku. „S tím dědou to bude nejspíš na celý den a ještě budeme rádi, když ho neponeseme zpátky na zádech.“

Ráno Clerto vyhlásil 20ti minutové zpoždění, to se nic neděje – bude to hodinka, nejlepší čas se tedy rozhlédnout kolem. Je to takový malý skanzen „Che“ Guevary a jeho mýtu. Vesničku zdobí spousta fešáckých grafity, socha, památník a různé citáty na zdech. Je tu malé muzeum v bývalé škole, kde byl Che vězněn. Určitě by stalo za to se tu na pár dní zaseknout a porozumět.

Clerto Zarate si mezitím nachystal lepenkovou bedínku a mačetu. Čas vydat se na to místo, kudy prošla historie, trochu si zastřílela, jak je jejím dobrým zvykem a začernila pár listů papíru, aby se na ni nezapomnělo. Ona už je taková! Clerto nám postupně ukázal místa, kde byli zastřeleni další partyzáni, znal je všechny jménem a řekl nám i příběhy, kde a jak se bránili, než si je kulky vojáků našli. Někteří byli zkušení a ostřílení borci revoluce, zabili ze svých dobrých pozic mnoho vojáků, než sami zemřeli v boji i za jejich „lepší život“. Některým členům Che Guevarovy partyzánské jednotky se následně podařilo uprchnout, i díky pomoci tehdejšího československého diplomata Stanislava Svobody. Hodně se klesá dolů do rokliny Churo. Cestička není obtížná, jen někdy hodně strmá. Clerto je výborný průvodce, pomatuje si toho hodně a je docela trpělivý. Má kousek od Churo své políčko, chodí sem každý den, tomu se dá jen těžko konkurovat. Jak nasadí své tempo, jen zašustí křoví někde v dáli. To je vitalita člověka, jenž měl to štěstí nezhuntovat si své tělo městským životem před televizí.

Patria o muerte! Výmluvný nápis na kameni pod sladkým fíkovníkem, a tady se to stalo! Je tu malý památník v podobě hvězdy a několik nápisů. Hezké místo na smrt. Opodál nad potůčkem je strmá stráň. Clerto mě tam zavedl a ukázal, kde byl předtím Ernesto dopaden. Ty fíky jsou tak sladké, nemůžu s nimi přestat. Konečně je nám známo, na co má Clerto svou krabici. Vyšplhal se do koruny a krabici naplnil po okraj.

Nový zákon vypráví příběh, kterak Ježíš proklel jeruzalémský fíkovník. „Ať na tobě už nikdy neroste ovoce!“ Jeho učedníci byli tehdy zmateni. Zdálo se jim, že tento čin neodpovídá Ježíšovu obvyklému jednání. Vždycky jen obnovoval, nikdy neničil. Znali ho jako Dárce života, Obnovitele a Lékaře. Kroutili nad tím hlavou a jeden druhého se ptali: „Chápeš, proč to udělal?“ Ježíš věděl, že mu nerozumějí, ale nic jim nevysvětloval. Chtěl, aby na to přišli sami. Aby pochopili, že prokletí fíkovníku je podobenstvím o Izraeli. Neplodný strom, který se chlubil bohatým listím, představoval vyvolený národ. Stejně jako neplodný fíkovník vystavoval i on světu na odiv své na první pohled bohaté a nádherné větve, ale neměl na nich nic než listí. Představitelé národa se chlubili svým poznáním, přitom však Boha vůbec nechápali. Kladli důraz na vnější věci, jako jsou chrám, oltář a nádherné oblečení, ale chyběla jim pokora, láska a dobrota. Neříkám nic, možná je to jen trochu odbočka.. ale překlad slova la higuera je fíkovník a revoluce se tu neurodila. Jen Bůh a vítr kolem nás však ví, kdo tomu tak chtěl, či nechtěl a co mají proklínatel a prokletý společného s fíkovníky…

Ale ušetřete si svá vlhká očka – „CHE VIVE!“ Che žije! Když ne ve svém rovnostářském světě, tak aspoň na pažích mnoha mužů a žen, tričkách mladistvých a červeno-černých plakátech na celém světě.

„Potřeboval do hloubky poznat potřeby chudých národů a věděl, že aby je poznal, musí k nim najít cestu ne jako obyčejný turista, nýbrž tak jak to udělal on. Na své pouti se často zastavoval ne proto, aby si vyfotil krajinu nebo prošel zajímavosti, ale aby nechal do sebe proniknout lidskou bídu přítomnou v každém záhybu cesty, kterou se rozhodl jít, a aby vypátral příčinu této bídy. Cestoval jako badatel společnosti, který jde a pátrá a také co možná ulevuje lidské bolesti.“ Ernestův otec Ernesto Guevara Lynch.

Rozloučili jsme se tím čiperou Clertem a vyrazili zmoknout na cestu zpět. Dále už to byla jen bolivijská klasika. Po patnácti kilometrech je vesnička Pucara, na náměstí je pár stařečků a jinak ticho a klid. „Dobří lidé, kdy tudy projede další autobus zpět do Vallegrande?“táži se. „Hmnoo, může se stát, že i dnes, ale spíš zítra..“ a zabředli zpět do svého hovoru.

Ernesto Rafael Guevara de la Serna (14. června 1928, Rosario, Argentina – 9. října 1967, La Higuera, Bolívie)

Ze zdravotního důvodu, kterým bylo těžké astma, nechodil do běžné školy. Učila ho jeho matka a pěstovala v něm lásku ke knihám. Byla to ona, která v něm probudila náklonnost ke komunismu a levici prostřednictvím knih Marxe a Engelse. Dětství bez školního kolektivu se odrazilo v jeho uzavřenosti a introverzi. Rodinné zázemí jeho raného dětství nemělo daleko k ideálnímu: rodinu neprovázely žádné konflikty či rozepře. Na střední školu nastoupil v roce 1941, o studium projevoval malý zájem, více ho zajímal tělocvik. Hrál ragby, kde se projevily jeho vůdcovské sklony a taky odhodlání a cílevědomost. Ve studiu samotném byl však nadprůměrným. Lékařskou fakultu studoval na Univerzitě v Buenos Aires a v červenci 1953 ji dokončil bez větších problémů. V prvních letech studia procestoval severní a západní Argentinu, kde v tamních vesnicích studoval lepru a tropické nemoci. V posledním roce studia se Che vydal napříč Latinskou Amerikou na starém motocyklu. Na cestě ho doprovázel Alberto Granado. Jeho deníky a dopisy postupně odhalují, jak si stále více uvědomoval nespravedlnost, chudobu a útlak, které měl šanci na cestách poznat. V tomto období hodně četl, zejména Lenina, Marxe, Engelse či Stalina. Guevara na medicíně promoval v březnu 1953 a rozhodl se pro práci v kolonii nemocných leprou ve Venezuele. Na cestě do Venezuely se v hlavním městě Peru potkal s Ricardem Rojem, právníkem, který vnesl do jeho života nový náhled. Che změnil svůj plán jet do Venezuely a místo toho odjel s Ricardem do Guatemaly. Zde se včlenil do levicového hnutí a aktivně podporoval vládu demokraticky zvoleného prezidenta Árbenze. Zde se také seznámil se svojí první manželkou, peruánskou ekonomkou Hildou Gadeou. Poté, co prezident Árbenz nakoupil zbraně od komunistického Československa, došlo v Guatemale k invazi jednotek podporovaných USA a sesazení Árbenze. Che Guevara, již tehdy aktivní v komunistické mládeži, byl nucen se uchýlit do ochrany argentinské ambasády a později uprchnout do Mexika.

V Mexiku se seznámil s Fidelem Castrem, který zde cvičil malou skupinu bojovníků pro vpád na Kubu a připojil se k jeho hnutí 26. července. V prosinci 1956 byl mezi revolucionáři, kteří se pod Castrovým velením vylodili na Kubě na lodi Granma s úmyslem svrhnout diktátora Fulgencia Batistu. Z Guevary se brzy stal prominent, hrající klíčovou roli v dva roky trvající guerilové válce, která nakonec vedla k Batistově pádu.

V roce 1966, poté, co se vrátil z neúspěšné mise v Zairu a předtím než se vydal do Bolívie, pobýval tajně pět měsíců v Československu v obci Ládví na Benešovsku. I když se zdá, že se u nás Guevara měl jako v lázních, nevzpomínal na pobyt nejlépe. Pět měsíců ve východní Evropě byly pro revolucionáře temné období. „Všechno je tu nudné, šedivé a bez života,“ říkával o Praze Che Guevara. „Tohle není socialismus, ale jeho selhání. Celá Praha je jako místnost z Titaniku. Ze slavných časů revoluce tu nezbylo nic,“ povzdychl si revolucionář. Che opustil Československo 19. července 1966, měl u sebe urugayský pas na jméno Ramón Benitez. Odjel vlakem z Prahy do Vídně. Společníkem mu byl kubánský přítel Pacho Fernández Montes de Oca, vydávající se za obchodníka z Ria de la Plata. V rakouské metropoli přesedli na vlak do švýcarské Ženevy a odtud do Curychu, aby poté odletěli přes Moskvu do Havany.

Literatura • Jon Lee Anderson: Che Guevara – A Revolutionary Life, London Bantam Books 1997, ISBN 0-553-40664-7 • Reginaldo Ustariz Arze: Che Guevara – Život, smrt a zrození mýtu, Praha Mladá fronta 2011, ISBN 978-80-204-2266-8 • Jorge G. Castañeda: Compañero – život a smrt Che Guevary, Praha BBart 2003, ISBN 80-7341-000-1, přeložil Josef Orel • Ernesto Che Guevara: Motocyklové deníky, Praha Labyrint 2006, ISBN 80-85935-78-3 • Simon Reid-Henry: Fidel & Che – Revoluční přátelství, Brno Nakladatelství Jota 2010, ISBN 978-80-7217-735-6 • Felix I. Rodriguez, John Weisman: Neviditelný válečník, Praha Ivo Železný 1999, ISBN 80-240-0715-0

Film • (anglicky)True Story of Che Guevara, 90 minut • (anglicky)Secrets of the CIA, kapitola The Making of a Martyr, Bolívia 1967, od přibližně 38. minuty • (španělsky)Diarios de motocicleta (Motocyklové deníky, 2004, 126 minut, režie Walter Salles, IMDb) • (španělsky) Che: Part One a Che: Part Two, Španělsko, Francie, USA 2008; Režie: Steven Soderbergh, Hrají: Benicio Del Toro, Demián Bichir

#CheGuevara #Bolívie #Bolivia #HonzaZert #JanZert #LaHiguera #Vallegrande #RutadelChe #Revoluce #FidelCastro #ErnestoCheGuevara #ErnestoRafaelGuevaradelaSerna #Argentina