Carretera Austral

Na východě svítá, slunce se prodírá údolím, které zde po své poslední návštěvě zanechal ledovec a před pár lety ho trochu prošťouchla kráva, promiňte, asi překlep, chtěl jsem říci láva a popel ze sopky, která si tak trochu odplivla, začoudila a smetla půlku městečka pod ní.. Od západu se na tu parádu blíží podívat loď a na ní spím já. Pravidelná linka z chilotského Quellonu do napůl zbořeného Chaiténu, jednou týdně ve čtvrtek. Netlačte se, míst je dost a lidí pár. Roztáhl jsem se na pěti sedačkách a vcelku se prospal.

Dobré ráno Chile, olízl mě paprsek a já běžel na palubu fotit. Možná jsem nejdřív běžel někam jinam, ale pro tento příběh to není až tak podstatné, přeskočíme detaily. Tváříme se čile, kotvící řetězy rachtají svou těžkou píseň a z Chaiténu už není cítit žádná tíseň, naopak, městečko v pevném objetí hor žije dál.

Luis na mě počkal u pilíře a zavezl na snídani do domečku, kde žije se svou ženou Nancy. Posnídali jsme všichni společně a Luis odjel do práce. Pracuje jako státní úředník, kontroluje ilegální práci v regionu a Nancy pracuje na projektu tiskárny dokumentů. Původně jsem chtěl za den nebo dva vyrazit stopovat dále na jih, ale později toho dne mi Luis navrhl, že v úterý pojede jeho známý tím směrem, tak mě může někam přiblížit. Předpověď na další dva dny byla jen déšť a do známého Futalefu, vyhlášeného svými adrenalinovými sporty, se mi popravdě ani moc nechce. Rád bych na jih, po Carreteře Austral, legendární pinochetově silnici. Ještě ten den odpoledne jsme si udělali hezký výlet do soukromého národního parku Pumalín, do jedné z jeho částí. Pumalín patří americkému milionáři, slouží něco jako vzorový park, je velice udržován a investuje se i do okolní vesničky Amarillo, ve které je zázemí a také termály. Vede tu několikakilometrová stezka, která se dá projet autem, jsou tu různé naučné stezky a kempy, vše je zadarmo. Bohužel mraky leží dost nízko a horské štíty nejsou vidět, i tak to byl hezký výlet. Na ohromném území chilské Patagonie chybí jedna podstatná věc, kterou bych tu náramně uvítal – vícedenní značené treky, pořádné štreky. Potenciál je tu pomalu jako nikde, ale značených vycházek je tu poskrovnu. Ano, na jihu je Torres del Paine, světové proslulý národní park, kde se můžete vyřádit, ale tady nic takového není a přitom nabídkou přírodních krás si to jistě s kolegou na jihu moc nezadá. Na večerní relax tu máme výlet do Santa Barbary, malé osady asi deset kilometrů severně od Chaiténu.

Je tu krásná pláž s černým pískem, stačilo si povzdechnout nad kalendářem – to je ale hezká pláž, kdepak to je? Kousek odsud! Moc hezké místo, klidné a tiché. Pozoroval jsem obzor, ze kterého jsem ráno přijel a kdosi z obzoru připlaval pozorovat mě, malý lachtan si zkracoval večerní nudu manévry v zálivu černé pláže. A že slunce se k západu moc nemělo, stálé né a né zasyčet o hladinou mořskou, zůstalo nám ještě trochu času zajet si na pláž chaiténskou. Je obrovská, vytvořily ji nánosy sopečného prachu v ústí malé ledovcové říčky. Zbytky domů, spousta sutin, dřeva, gauč, taková zahrnutá skládka, obnažovaná přílivem a dešti. Na šířku má tak půl kilometru a na délku nevím, prořezávají se do ní další malé říčky a na konec jsem nedošel.

Až na malé procházky Chaiténem, na pláž a vyhlídku nad městem, jsem toho moc neudělal. Nancy nám parádně vyvářela, vyprala mi a dlouze jsme si povídali o životě v Chile, o životě v odstrčeném regionu a také životě v Evropě. Kulisu nám dělala televize a tak už také vím, které telenovely frčí v Chile. Nejvíce mě zaujal seriál s názvem Los ochenta (Osmdesátky), je to totiž úplně to stejné jako naše Vyprávěj!, jen z časů pinochetových – příběh rodiny napříč časovou osou, lehce řečeno, kontroverzního období nedávných chilských dějin. Čtyři noci uplynuly jako voda, na komfort jaký tu mám, se lehko zvyká a jsem za něj moc vděčný. Luis a Nancy pojali heslo – Host do domu, Bůh do domu, bezezbytku za své. Luis mi ještě na cestu daroval pohorky po svém bratrovi, fungl nové traktorky od Bati. Že by se tak blížil důchod mým botičkám? Zatím ne, nemám to srdce. A Nancy přihodila zásobu jídla na týden, ztěžknul jsem o dobrých 5 kilo. Poslední večer Luis přivezl domu španělský pár, stopovali na benzínce a tak jim nabídl přístřeší, tomu si říká chilská pohostinnost. Zkusili jste si někdy vzít domů cizince, jen tak? Jen tak proto, že by mohl potřebovat pomoc, nebo jen ocenit teplou sprchu? Dobří lidé žijí! A jsou jich spousty po celém světě, nepodléhejme dojmu, že svět je zlý a nebezpečný. On bezesporu takový být může a svou nečinností tomu napomáháme všichni, na druhou stranu ale můžeme všichni svým dílem občas přispět do mlýna – nezištným dobrým skutkem, trochou sociální aktivity, malou pomocí nebo radou potřebným, či bezmocným. Svět jsme my, jaký ho budeme utvářet, takový bude. Ostatní jsou jen výmluvy!

Nastal čas loučení, na odjezd mi začoudila sopka, která se celou dobu jen skrývala v mracích a já konečně začal ukrajovat další kilometry z vytoužené Carretery Austral, dříve známé jako Carretera generála Augusta Pinocheta, dnešní chilské silnice číslo 7, dlouhé 1240 km z města Puerto Montt až do prdelky Villa O’Higgins, napříč krajinou kouzelných hor, ledovců, jezer, řek, lesů a pastev. Silnice měla usnadnit přístup do jižních rurálních regionů země, kam se jinak dostanete jen lodí a nebo přes Argentinu. Argentinská varianta je stále tou rychlejší, protože Carretera Austral není zcela dokončena, projet se dá projet po celé délce, ale na mnoha místech je třeba použit trajekt a zdaleka né celá je vyasfaltovaná, některé části jsou opravdu úzké a překonávají horská sedla. Zkráceně – je to delší, za to horší cesta, ale ty panoramata. Nebylo to však zadarmo, podílelo se na ní více jak deset tisíc vojáků a mnoho jich při tom úsilí zahynulo. V sedmdesátých letech, když se Chile a Argentina přeli o kanál Beagle, vzrostla potřeba posílit chilskou přítomnost v jižních částech země ještě více a tak se překotně budovalo. Poslední sto kilometrová část z Puerto Yungay do Villa O’Higgins byla dokončena až v roce 2003. Stále se však staví, rozšiřuje a asfaltuje. Jižněji se zatím však nestaví, na úplný jih Chile je to ještě štreka a třeba takové sto tisícové Punta Arenas je stále dosažitelné pouze ze vzduchu, moře a nebo přes Argentinu. A tak si budu i nadále hrát na jehlu a sešívat neustálým přecházení hranice z Chile do Argentiny a zpět tyto dva státy. Pokud dobře počítám, měl bych hranici překročit celkem pětkrát a o jednou více, pokud se mi podaří podívat i na ostrov Navarino pod Ohňovou Zemí. Ještě jsem si o tom moc nepřečetl a bude to nepochybně dost drahé, ale uvidíme jak to všechno bude – člověk míní a život mění.

Literárně jsem bohužel nevyspěl tak, abych dostatečně popsal, jak krásná tato cesta je. Scenérie se mění celkem rychle, i když pro popis se více méně nic nemění, stále ta stejná nádhera, jen jiné špičky hor, jiné hřebeny, jiný sníh, jiná údolí, jiné řeky, další vysuté mosty, jiné lesy a jiná jezera, jiné sedla. Stejné a přeci jiné. Mrzet mě nepřestává, že jsem se nenechal vysadit v národním parku Queulat. Mají tam pár krátkých procházek a především ledovec vysoko na skále, ze kterého padá dolů do lagunky vodopád z odtáté vody a sem tam i kus ledovce. Je to nádherná scenérie a já ji minul, i takový je život. Něco minete z velké dálky a něco jen o nehet. Není třeba se však z míjení pominout, víte kolik toho v životě ještě mineme? Šetřme si svá pominutí na jiná minutí, když nejde o život..Když o tom tak přemýšlím, ono by nebylo od věci se nechat vysadit téměř kdekoliv a udělat si svůj velký trek, určitě by stál za to. Carretera Austral je velice oblíbena i mezi cyklisty, tento den jsme jich potkali hned několik, na trase Aljaška – Ohňová země ji mine jen málokdo z nich, ale tu nálož prachu za projíždějícím autem jim nezávidím. Ve finále určitě nikdo z nich nelituje a zajímavými historkami se jen hemží.

Můj odvoz mě popovezl pouhých 345 km do Villa Maňihuales, což zabralo více jak 6 hodin a odtud už je to pouhých 80 km do Coyhaique, největšího místa regionu, kde mám opět domluvené ubytování. A tak si tak číhám na krásném sluníčku v pastvinách za vsí, všude kvete levandule a zastavilo mi první auto, krásné, bílé, ze předu jako každé jiné. Dej si baťoh dozadu, poradil mladík v kvádru. No, trochu jsem se prošel, auto to bylo dlouhé, samá bíla ratolest na sklech, parádní pohřebák.

Vzadu zrovna bylo volno. Pochválil jsem mladíkovi príma kočár, na kempování ideální, spousta místa na spaní. Jeli jsme s větrem o závod a u každé kapličky Luis zatroubil a pokřižoval se. Krajina je stále stejně krásná a těsně před sjezdem z posledního sedla do Coyhaique jsou opravdu neskutečné výhledy na celé údolí, tohle 40ti tisícové město je doslova ukotleno mezi horami. Ve městě Luis na přechodech nebrzdil a já se mu nedivil, je to práce jako každá jiná a štěstíčku se musí jít trochu naproti.

Rodrigo má krásný velký dům a v něm už tři nájemnice, i pro mě se našlo místo, je to člověk velkého rozhledu, postavy i srdce. Bohužel musel být většinu času v práci a já dopisoval a snažil se dát trochu dohromady, kašlu jak tuberák a jsem kapánek slaboučkej. Má na zahradě spoustu divokých králíků ( né zajíců, ale králíků) a přivezl si i štěňátko, prý se zatoulalo do firmy, tak mu nabídl přístřeší, než se o něj někdo přihlásí. Je to hodný člověk. Coyhaique jsem si prohlédl jen zběžně, trochu se prošel a to je tak vše, to nejdůležitější leží okolo – nádherná příroda!

Takže palec hore a jde se do ní. První stop – pošťák, zavezli jsme průmyslovou zónu a krajinou skal dojeli až tam, kde se naše cesty kříží, pokud bych se rozhodl pokračovat jet do Puerto Ibaňez a odtud lodí přes jezero generála Carrery až do Chile Chico, výrazně bych si zkrátil cestu a možná usnadnil život, ale o to tu přeci neběží. Já bych se rád podíval k Cerro Castillo. Vede tu krásný trek a jednu jeho část bych rád prošel. Už samotná cesta do vesničky Villa Castillo je hodně prímová, krásně se klikatí v horách a sem tam je nějaké horské pleso. Pokud bych se rozhodl jít celý trek, je třeba se nechat vysadit u jednoho z těch jezer a tři dny vykračovat. To byl původní plán, ale kvůli své kondici, jsem se na to necítil, spíše něco menšího. Našel jsem si takový okruh, který by mě neměl o nic ošidit a dopřát mi všechny nej výhledy. Pán, který mě vezl, mi nejdříve doporučil navštívit jeho kamaráda, který má o horách přehled, jenže ten nebyl doma. Nechtěl jsem se tahat se vším a muchacho mi nabídl, že si u něho mohu nechat v kůlně část věcí. Má ve Ville Castillo malý dům a na zahradě kůlnu, nebydlí tam však, pobývá na svém ranči někde dále na C. Austral. Dal mi od kůlny klíče a ukázal mi místo, kde mu je mám později nechat, potom odjel. Přeskládal jsem si baťoh a vyrazil hledat začátek toho okruhu. Moje mapky jsou staré přes deset let a ne vše je úplně akurátní, cestu jsem nenašel a zkusil tak okruh nadejít z druhé strany. Tam se jde nejdříve po polňačce mezi pastvinami, z jedné stany se vine krásný had Ria Ibaňez a na straně druhé se tyčí štít Cerra Castillo, má celkem ostrý hřeben a těžko říci, která špice je ta nejvyšší, jak já se tam těším. Pomalu se začíná nutit první komplikace, jdu v těch nových botách, jiné jsem si nevzal, vždyť mi to více jak dva dny nezabere, předtím jsem s nimi už chodil v Chaiténu a bylo to fajn. Teď ale není, cítím, jak se mi dělá puchýř na pravé patě. Kupředu vpřed, zpátky ni krok! Stále si tam přerovnávám ponožku, ale není to ono, dost mě to zpomaluje. Po dvou hodinách nakonec začínám cítit i únavu a psychicky to nějak nejde. Nebe je zatažené, hlavou se mi honí nějaké chmury, a s botama jdu strašně pomalu, k pravé patě se přidala i levá, asi taky chtěla být zajímavá. Ztratil jsem cestu, je intuitivní a tuším směr, ale je to o hubu. Jsem v úzkém kaňonu říčky, kterou jsem začal sledovat do hor, cesta by ji měla kopírovat, ale buď je trek starý a už se tudy nechodí, nebo sleduju špatnou říčku. Nemám tucha, jestli je to stezka zvířecí a nebo lidská. Tak komu dojdu do obýváku dříve? O všem pochybuji a snažím se to zvrátit, vždyť si to tak chtěl, jít do hor, tak proč si tu neužíváš, proč nemáš radost? Ztrácím z toho všeho víru a kontroluju mapu, podle času, který jsem potřeboval, abych došel k tomuto údolí a podle jeho tvaru v topografické mapě, bych tu měl být správně, jen nejspíš nejdu po té správné stezce. Pokusím se trochu vylézt výše a najít tu pravou. Suchá a prašná půda podkluzuje, lezu vzhůru a přidržuji se větviček klečových keřů, všechno ostatní mi zůstává v ruce, skála je suchá a drolí se. Každé opření se do pat pálí jako čert, ale stálo to za to, cesta nalezena, parádní stezka, ze které se mohlo ztratit jen trdlo, dokonce si i pamatuju, kde to nejspíš bylo, no nic, příště budu chytřejší. Je tu hustý les, zelenější než Liška, zajímavý je tím, že je travnatý. Celý podklad je porostlý trávou a přitom les samotný moc světla nepropouští. Jde se v něm hezky, ale pomalu. A jaká vzácná návštěva, datel a druhý! Jedou si svou techno palbičku zobákem do stromu. A jaká další vzácná návštěva, dva chilští trempy a v závěsu Corina a Denise, staré známé z ostrova Chiloé. To je milé shledání. Holky šly celý trek a pověděly mi své dojmy. Chtěly si cestu zkrátit po té části mého okruhu, kterou jsem nenašel a ani ony ji nenašly na druhém napojení. To znamená, že pokud se vydám po stezce dále, budu ji muset dojít až do konce a to jsou tři dny. To zrovna není můj plán. Rozloučili jsme se a já šlapal dál. Je mi opravdu hrozně, nevím proč mě přepadla tak silná deprese a pochyby o všem, asi mě ještě více rozesmutnilo, že jdu sám a nemám si s kým povídat. Ti kluci byli dva, holky taky a já se táhnu jen se svým baťohem. Snažím si vynadat za takový negativní přístup, snažím se to nějak zlomit, abych nemyslel na pitomosti, ale jako by se všechno spiklo – nebe je čím dál černější, únavou se občas opírám o stromy a odpočívám, jsem vyčerpaný. Z ničeho nic se objevil výhled a u něj taková strohá lavička. Posadil jsem se, obejmul svůj baťoh a minimálně na čtvrt hodiny usnul, mám toho dost. Ale když už jsem došel až sem, tak se neotočím, dojdu na rozcestí, kde by měla jedna cesta pokračovat dále podle řeky údolím, kde si někdy v minulosti udělali novozélandští horolezci kemp a zdolávali blízké vrcholy. Druhá cesta vede do sedla pod Cerro Castillo a dále k lagunám. Na to místo jsem došel a vysoko nademnou bylo vidět, kde končí pásmo lesa a začínají výhledy. To je přesně to, co dnes potřebuji, trochu té psychické odměny, trochu potravy proti pochybám. Baťoh jsem si ukryl v křoví a vyrazil nahoru. Je pět hodin, do toho novozélandského kempu to může být tak ještě dvě hodiny. I na tomto místě je značen kemp podle mapy, ale žádné kloudné místo tu nevidím. Začal jsem se až divit, jakou setrvačností stoupám vzhůru, přišlo mi, že až běžím, jak jsem se snažil dostat nad ten les. A za půl hodiny se podařilo, stromů ubylo a přibyly výhledy. Vůbec jsem necítil puchýře, úplně jsem na ně zapomněl a kopec mě vcucnul. Nemohl jsem se dočkat až tam budu, jako by jeden bod měl všechno změnit a mělo se mi ulevit. To údolí, kam chci jít spát je celkem vysoko, ale celou dobu se jde lesem, je v takovém skalnatém amfiteátru, asi hezké místo, ale já už mám jiný plán. Už jsem skoro nahoře v sedle, prohlédnu si výhledy, rozhlédnu se do kraje a vyrazím zpět pro batoh, měl bych stále mít ještě tak tři hodiny, než bude tma, až se vrátím k batohu. Většina cesty po tmě bude po polňačce, takže se nebude kam ztratit a na noc se vrátím do kůlny, je sice malá a zaprášená, ale co bych neudělal pro svůj stan a hlavně pro svoje pozitivní myšlení. Netuším, co se má stát, netuším proč jsem tak dole s myslí, ale jsem rozhodnut se vrátit zpět. Tohle bychom měli, teď ty výhledy. Lepší se to každou minutou, je vidět jedno velké údolí Ria Ibaněz a vše ostatní se rýsuje támhle za tou skálou. Dobře, tam to nebylo, ale za tou další už to bude. A bylo!

Výhled do toho ohromného údolí, jedna ohromná vana, kde je jako malinkatý špunt v dálce vesnička Villa Castillo, to bude ještě štreka, ale dnes už mi nic nevadí. Zalilo mě obrovské blaho, stálo to za to, ten výhled je tak nádherný, že mám opět ze všeho radost. Nikdy jsem na horách nekřičel, ani na vrcholcích, ani pod nimi, ale teď ano! Tekly mi slzy a křičel jsem – děkuji! Tak hlasitě, jak jen jsem mohl. Nevím, co se mnou bylo, asi dozvuky toho nachlazení, celková slabost, psychická pohaslost, puchýře, samota..asi všechno dohromady, ale je to pryč! Všechno zase má a dává smysl. A když je tomu tak, zdržel jsem se ještě malou chvíli vykroucením krku na všechny strany. Dolů jsem seběhl, u sestupu se paty skoro nedotýkají boty a tak to šlo fajn. Batoh byl na svém místě a ani cesta se tentokrát neztratila. Datli stále datlovali, u plotu hnila kráva, chudinka už byla úplně placatá a na pastvách bylo přehršle zajíců. Slunce mi zapadalo do zad a posledních pár kilometrů už jsem se zase táhnul jako smrad. Pro dnešek jsem tak utahanej, že by mi vůbec nevadilo být dole. Ubytoval jsem se v kůlně a odebral se do říše snové, dlouhý den.

Teď bych zase rád urazil pár kilometrů na jih, ale ráno do jedenácti neprojelo jediné auto a to první byl malý autobus, vzhledem k tomu, že už tu na stopa číháme čtyři, dva místní, já a mladý čilský cestovatel, vzali jsme ten bus všichni, ale nadšený jsem nebyl – za sto dvacet kilometrů jsem musel vytáhnout dvě stovky a sto dvacet kilometrů je tady nic. Potřebuji do Bahía Murta, mám tam domluvené ubytování u Pauli a jejího přítele Roberta. Čím více na jih se po Carreteře Austral vydáte, tím krásnější je prostředí – hory jsou horovatější, řeky řekovatější a ten zbytek je prostě více vícovatější. Člověk neví, co fotit dříve a tak prostě nefotí a kochá se. Možná by nebylo vůbec na škodu, jít tyhle úseky pěšky, určitě bych se nenudil. A když už to stálo takový randál, tak to mám i se zavážkou do vesnice, ta je totiž v zátoce, asi 5km od hlavní silnice. Zorganizoval jsem první paní, aby mě prozradila kde je adresa mých hostitelů, tu sice nevěděla, ale když jsem řekl jméno, už věděla a zavolala, aby si mě vyzvedli. Pobyl jsem na víkend, propršený víkend a víc jak jednu procházku k jezeru jsem bohužel nepodnikl.

Pondělkem však začal jeden z nejkrásnějších dnů na Carreteře Austral a stal se zároveň také tím posledním. Já odjížděl na jih a Roberto na sever na své terénní motorce, bude teď pár měsíců na cestách. Ráno sněžilo, ale nemělo smysl dále vyčkávat, vyrazil jsem brzy a měl štěstí. Na hlavní silnici a pár kilometrů po ní mě vzal místní farmář v jeho malé dodávce. Chvíli jsem postával a na chvíli vyrazil kousek na zpět, vyfotit si most a údolí. Rozhodně to nevypadalo na nějaký provoz a tak jsem se vydal dále po svých, více jak dvacet kilometrů to do Puerto Tranquilo nebude, tam je další civilizace a skalní útvary ve vodě, malé jeskyňky, které se dají projet na lodi. Procházka je fajn, mám čas fotit a že je co, na zbytek cesty teď budu kopírovat Lago General Carrera, jak ho nazývají Chilané a nebo Lago Buenos Aires, jak ho nazývají Argentinci. S 950 km čtverečními je to po Titicaca druhé největší jezero v Jižní Americe. Jednou vedla cesta docela nízko u něj, nedalo mi to, klekl jsem si a napil se, je to výborná voda s čerstvou chutí, ještě nějakou tu příšeru do něj a není mu co vytknout. Do Tranquila mě přiblížilo auto. Je to maličké místo a všechen život se děje na pár metrech kolem hlavní silnice. Byla tam malá buňka s informacemi, chtěl jsem se optat na nějaký krycí bus, kdybych nějak neodstopoval. Slečna mi řekla, že až za dva dny. Odešel jsem. Odchytil mě pán od další buňky a nabízel výlet k jeskyním. Když mě to příjde tak nesmyslně předražené a navíc mě to tak nějak nezajímá..viděl jsem to na obrázku. Je to hezké, ale nestojí mi to za to. Dalé mi pán nabídl, že ten bus může jet už dnes, když budu chtít a řekl cenu. Slušně jsem poděkoval, nahodil si batoh a vyrazil směrem z vesnice. Takhle ne přátelé, tento škubací průmysl se mi nelíbí. Bylo mi jasné, že teď jsem si pobouřil turistického Boha a budu se muset hodně našlapat, do Chile Chico to mám ještě 170km. Sluníčko opět vykukuje z pozamraků, výhledy na zasněžené kopce přes jezero jsou úžasné a tak proč se tím znepokojovat, však oni se dobří lidé najdou.A hnedle první se našla hodná lednice, opřel jsem se o ní na korbě náklaďáčku a hodinu a půl si užíval výhledů, snědl asi půl kila mrkve a pěkně po motorkářsku pozdravil pár jezdců, co nás chvíli sledovali. Miluju jezdit vzadu na korbě! Pánové s lednicí odbočili na Cochrane, odtamtud pokračuje cesta dále na Villa O’Higgins, kde je úplný konec Carretery Austral. Tuto její část ale já neuvidím. Odtamtud vede cesta pouze přes jezero do Argentiny, přesně právě tam, kam já potřebuju, do El Chalten, jenže loď je opět příliš drahá. Člověk si tady na jihu tak nějak vůbec musí srovnat priority toho, co nechce aby mu uniklo a toho, co minout může. Jít úplně po všem, tak nějak z časových i finančních důvodů, není v mých možnostech. Nemyslím si, že jsem cesty do Villy O’Higgins musel nějak výrazně litovat. Kompenzace v podobě cesty přes Argentinu byla minimálně uspokojující. Až do pozdního odpoledne jsem vyšlapoval pěšky a na krátké úseky se mi podařilo pár kilometrů svézt.

Nejdelší úsek byl opět na korbě náklaďáčku a tyto dvě dnešní vyjížďky mě asi potěšily nejvíce. Hezky tam fouká, člověk má rozhled a tak nějak více vnímá tu dramatickou krajinu. Z poslední vesničky je to do Chile Chico ještě 80km. Bylo už dost pod mrakem a pomalu se stmívalo. Asi hodinu pochodu od té vesničky jsem v lese našel hezké místo na stan, ale tak nějak se mi ještě nechtělo tábořit. Za poslední dvě hodiny mě minulo jediné auto a to ještě v protisměru, zamával jsem mu a štrádoval dále. Po nějaké době se to samé auto vracelo zpět a zastavilo mi. Hezký nový terénní Ford a v něm argentinský pár středního věku, jsou ze severu Argentiny a mají prázdniny, projíždějí jih a zajeli se podívat do vnitrozemí Chile, teď se vracejí do Los Antiguos, argentinského hlavního města třešní. A to se mě hodí, opět jsem už ani nedoufal! Krajina se výrazně změnila, je sušší, více skalnatá, místo lesů je jen suchá pampa a přes jezero jsou vidět některé zasněžené vrcholky, které jsem vídal z výhledů u Cerro Castillo. Je tu pár hezkých vodopádů, odlehlé farmičky a jeden zajímavý důl, po kterém vzniká krásná zelená laguna, obklopená skalami. To místo se mi tak líbilo, být někde poblíž hlavní silnice, byl by to turistický magnet všech katalogů, takhle je to zajím jen ukrytá perla této cesty. Slunce akorát zapadalo za horizont a laguna měla tak krásné barvy – voda jako smaragd a okolní hory rudly, hnědly a tmavly s úbytkem světla. Chile Chico je malé městečko, takové westernové, takové romantické, ale není tu nic, kvůli čemu bych měl zastavit.

Los Antiguos je dost podobné, jen o deset kilometrů dál. Po třetí jsem překročil hranici, nebe zrudlo a mraky měly načechrané tvary. Zaběhl jsem si na malou vyhlídku nad městečko a padl za vlast v malém hotýlku. Carretera Austral je výborný zážitek!

#CarreteraAustral #Chile #Chaiten #Coyhaique #CerroCastillo #LosAntiguos #ChileChico