Jarní rozpuk v Pucónu

Do severní Patagonie právě vtrhlo jaro a tak jsem se rozhodl vtrhnout tam také. Region de Los Lagos – Oblast jezer je celkem velká oblast rozprostírající se na obou stranách hranice mezi Chile a Argentinou, na severo-západním okraji Patagonie. Kraj je plný sopek, jezer, vodopádů a divokých řek. Je to takové, krajinou připomínající, mé rodné Polabí třeba.. (aby se stále neříkalo jen Švýcarsko) se zelenými loukami a horami na pozadí každého výhledu, jen ty sopky a unikátní fauna i flora, dávají tušit, že v Evropě nejspíš nejsme. Kraj se jmenuje Araucanía a jako základu jsem si zvolil, zatím ještě ospalé, městečko Pucón. Sezóna tu vypukne za měsíc a pak se Pucón rozroste až 5-ti násobně, možná i více. Turismus je tu tahák číslo jedna. Lákadel je spousta a ten největší je rozhodně stále činný vulkán Villarrica.

Vulkán a blízkost argentinské hranice, jsou dva důvody, proč jsem tu. Rád bych pokračoval dolů na jih do Patagonie, ale už mi zbývá jen poslední týden z mého tříměsíčního turistického víza v Chile. Co nevidět musím odjet, abych se později vrátil, ale nejdříve to chce berana do pasu, že jsem nepřetáhl vízum. A když už nějak zakončit ty tři měsíce v Chile, tak s grácií a výhledem – třeba z takového vulkánu Villarrica, který mě okouzlil z fotek a nešlo ho minout.

Když jsem se o záměru zmínil v práci v Santiagu, poradila mi kolegyně Daniela, že nejlepším místem, kde začít, je městečko Villarrica a tak jsem si lístek ze Santiaga koupil tam. Později, když se mi podařilo najít ubytování přes Couchsurfing v Pucónu, jsem si už dohledal, že sopka je z Pucónu mnohem blíže a jaká náhodička – můj pohodlný postelový autobus má konečnou právě v Pucónu. Věřím, že stopování v Chile jde výborně, ale pokud si chci vylézt na Villarricu, nemohu ztrácet tolik času, navíc autobusy jsou v Chile mimořádně levné a královsky pohodlné. Ráno ve městě Villarrica jsem jen jakože nevystoupil a o dvacet km dále v Pucónu se už nikdo na nic neptal. Myslím, že na těch devíti hodinách jízdy by to cenu stejně nezměnilo.

Rossana, má hostitelka, mě vyzvedla hned u autobusu, u ní doma jsme trošku pokecali, prošli se k soše Krista nad městem, k jezeru pod městem a odpoledne vyrazili s kamarády asi 15km do kopce podle řeky Rio Turbio ke krásným skalám. Je tam spoustu lezeckých cest a dvě z nich jsme postupně vylezli. Byl to záhul, protože obě cesty byly téměř kolmé a neoplývaly zrovna mnoha úchyty a nebo odpočinkovými místy a protože mi byly všechny lezecké boty malé, tak jsem se tam klouzal v mých keckách a víceméně to táhnul jen rukama, spíš prstama. Úchyty a škvírky byly minimální.

Ale tak přeci minimální šaty a minimální dírky k tomu jaru prostě patří. Předloktí si připomenulo jaké že všechny svaly se v něm nacházejí, tedy spíše, které by se tam nacházet měly. Lezli jsem do úplné tmy a pak nás čekal návrat po prašné cestě lesem zpět domů. Jediné světlo měl Francisco na svém mobilu, ta cesta zpět byla rozhodně největší adrenalin toho dne. Nejeli jsme zrovna pomalu a vidět nebylo skoro na krok natož pod kolo, prostě se jen pevně držet a jakés takés následovat šeravý odstín tmy v lesním tunelu a hlavně se s nikým nesrazit! Inšalláh dorazíme v celku..

Ráno jsem si přivstal, abych už v jedenáct vyrazil opět na kolo, doporučili mi jeden krásný okruh a rozhodně jsem nelitoval. Cesta vedla opět po nezpevněné, vlnící se cestě podél krásně průzračné řeky. První zastávkou byly vodopády Ojos de Caburgua.

Hodný pán mi u něj uschoval kolo –„ Nech si ho ležet na cestě, né aby si mi to opíral o barák!“ a ukázal kudy se vydat. Napoprvé jsem to netrefil a poznal jeho zahradu, pár krav a lesík. Vrátil jsem se a pokoušel se lépe porozumět. Většího blba, než jsem já tu asi ještě neměl.. Stačilo jen jít po normální cestě a nezahýbat na každou pěšinku. Cesta mě dovedla na svůj konec a odtud už bylo slyšet burácení vodopádů. Moc hezké místo, připomínající Plitvická jezera. S jalovým štěňátkem jsme poobědvali a bohužel už sám, jsem šlapal dále k jezeru a stejnojmenné vesničce Caburgua. Z toho jezera by se hned chtělo člověku pít, ale v takové vulkanické oblasti nikdy nevíte, co je ve vodě obsaženo. Z mapičky, kterou jsem si sám vytvořil, plyne jedno ponaučení – Jeníku, nekresli si mapičky sám! Dovedla mě k Playa Blanca, Bílé pláži, klidnému místu na břehu jezera.

Nikde ani noha a tak jsem do té ledárny ponořil své slepené tělo a vylezl jako žena. Dny už sice horké jsou a sluníčko je docela prudké, ale voda se o tom ještě odmítá bavit, nechalo ji to úplně chladnou. Mapička mě dále zavedla na místa, kam jsem zaveden nechtěl být, ale aspoň jsem poznal kus světa. Často si na facebooku čtu, jak má někdo ve statusu: Ten pocit když… Bylo to to první, co mě napadlo, když si to hezky pěkně šlapu cestou necestou a kde se vzal tu se vzal, nějaký hafan se vyrazil pozdravit s mou botou. Bejčím do pedálů a pak se to stalo – Ten pocit, když bejčíte před dotírajícím psem a napřehazujete si rychlosti směrem na lehčí převody..S psím přítelem jsme to vyřešili ústní dohodou v mém hysterickém podání a jeho hesly z odstupu – tak si jeď, ale už Tě tu nechci vidět. A tak jsem jel a už jsme se neviděli. Následovala Černá pláž, termální bazénky a cesta zpět proti větru, zato s dech beroucími výhledy na vulkán Villarrica.

S tou sopkou to není tak snadné, vybavení jsem už měl, to mi obstarali kamarádi, více méně jsem potřeboval jen cepín, mačky a helmu, zbytek tak nějak poskládám ze zásob. Z technického hlediska se nejedná o nic složitého, při příznivém počasí. Jenže právě proto, že by to nemělo být nic obtížného, se každoročně stane několik úmrtí při pádech a podcenění podmínek. CONAF, správce chilské přírody, tedy pouští přes dvě stanoviště pouze lidi v doprovodu horského vůdce a nebo s prokazatelnými zkušenostmi z hor – nejlépe v podobě nějakého členství v horolezeckém klubu atd. Já samosebou členem v klubu jsem! Klub jsem založil včera a ještě jsme si nerozdali kartičky..Každopádně jsem nesplňoval podmínky a místním kamarádům se moc nechtělo. Nakonec jsem zlanařil jednu holčinu. Jenže první den ráno, bylo zataženo a předpověď hlásila sněžení. A další den děvče ráno nepřišlo, byl celkem silný vítr..Přesto jsem vyrazil, protože to byl poslední den s dobrou předpovědí a pak na několik dní zataženo a vítr. Z Pucónu jsem došel na křižovatku a odtud to má být 10 – 14 km pod sopku, kde je pár lyžařských vleků. Věděl jsem že jediná auta, která pojedou nahoru ráno, budou dodávky od agentur. Projely 4 a nikdo mě nevzal. Byl krásný slunečný den a já věděl, že se nahoru dostanu, jen jsem nevěděl jak..Je to přeci jenom sopka, je špičatá..cest vede na vrchol spoustu, když mě nepustí CONAF, obejdu ho, když nepůjde obejít, půjdu v noci, přespím pod horou a brzy ráno obejdu druhé stanoviště, než někdo dorazí. Plán mám, nahoru chci! Na prvním stanovišti na cca desátém kilometru nebyl nikdo, pořád šlapu, je devět ráno. Nakonec mě vzalo auto, Juliano je vlastníkem lukrativních pozemků pod Villarricou a staví tam hotel. Svou nadupanou čtyřkolkou mě odvezl zbylé tři kilometry ke vlekům. Nakonec má ta silnička 17km, ušel jsem tedy 14 plus cesta ke křižovatce. Stálo tam několik aut a vítr byl silný. Vyhodil jsem si batoh z auta a začal se oblékat. Postupně se všichni přišli zeptat, jestli jdu nahoru? Nevěděl jsem, kde je druhé stanoviště CONAF a nechtěl jsem provokovat, odpovídal jsem, že se spíš jen projdu a podívám po výhledech a podle počasí se rozhodnu. Ještě než jsem vyrazil tři ze čtyř dodávek agentur odjely a čtvrtá byla prázdná. Věděl jsem, že mám sledovat vlek číslo 5, ale nejsou popsané, vybral jsem si tedy podle oka, kam se dalo jít nejdál, kde nebyl sníh..mám jen nízké boty a ty jsou děravé, jak se dostanu na sníh, budou mokré. Je to 8 let, co jsme v Íránu lezli s bratrancem Lubošem na Demavand, více jak pěti tisícovou sopku, ve skejťáckých keckách a větrovce. Tenkrát nechybělo zase tak mnoho a dopadlo to špatně. Člověk by čekal nějaké poučení..Od té doby uplynulo hodně vody a napadlo hodně sněhu. Člověk má jiné zkušenosti a jiné pudy sebezáchovy, jiný respekt k horám. Villarrica je velká hora a mám k ní respekt, ale respekt nemůže být zároveň strachem. Toužím tam jít! Nejsem trénovaný horský vůdce, ale předpověď říkala, že od 11hodin bude krásně!

Z kráteru čoudil krásný bílý dým kolmo vzhůru, nepřišlo mi, že je nebytné se otočit a jít, že vítr bude překážkou, nahoře očividně nefoukalo. Agentury mají zodpovědnost za své klienty, já jen sám za sebe a svou rodinu. Mám se rád a věřím, že nebezpečí rozpoznám dříve, než pozdě. Bylo to jen opět mnoho psychického povyku pro nic. Člověk by čekal trochu racionality a třeba dobrou radu, místo toho se většinou dočká jen přílišného stresu a přednášek o nezodpovědnosti. Spíše jim ale vadilo, že klienti vidí, že někdo tam jde..Respekt k horám mají horalové až na prvním místě, je to to, co je drží naživu. Následovaný je s téměř nulovým odstupem respektem k lidem. V tomto případě mi ale přišlo, že ten druhý respekt agentury moc nerespektovaly. Chodí tam více méně každý den a podmínky znají, museli tušit, jaký bude den a co mohou čekat. Jenže jak už mi řekli kamarádi dole v Pucónu – pokud by si chtěl jít s agenturou, tak Ti řekneme s kterou. Cena je totiž stejná, pokud se výstup uskuteční i pokud ne a tak trocha toho větru ráno jim vlastně hraje do karet. Zajímalo by mě, kolik procentuelně uskuteční výstupů a kolikrát to vzdají už na parkovišti s tímhle divadlem.

Byl to nádherný den! Vítr byl opravdu jen u paty hory, výše už bylo krásně a velmi prudké slunce. Z jednoho popisu jsem si pomatoval, kde přibližně má být druhé stanoviště CONAF – právě na konci toho vleku, který teď sleduji vzhůru. V dáli na sněhu jsem uviděl výpravu a pak pár párů, to mi dodalo sílu, že nelámu nic přes koleno.Že tento den je krásný na výstup. Z dálky bylo vidět, že bouda je jen horní stanicí lanovky a nezdálo se že by tam někdo někoho nějak kontroloval a i kdyby, dolů mě doprovázet nebudou. Bylo mi krásně, funěl jsem vzhůru, ale věděl, že na vrchol se prostě dnes podívám. Tak neskutečně jsem se těšil na výhled, na ten pocit dívat se dolů a zapomenout na vše, co Vás trápí. Za ty dva poslední měsíce by to ale nespasil ani Everest. Aspoň chvíli být v eufórii, fyzicky se trochu vyčerpat a oku dopřát podívanou nekonečné telenovely matky přírody s názvem Úžásnost.

Na horní stanici byla jen stará cedule s nápisem CONAF a výškou 1870metrů nad mořem. Výše se už nedalo vyhnout sněhu a tak došlo na mačky. Bez nich by to bylo o hubu – až nemožné, hora je celkem strmá, mé botky po čtyřech letech bez podrážky a sníh je po ránu namrzlý a klouže. Fyzicky jsem se cítil skvěle a výpravu jsem doslova předběhl. Výhledy zpět byly krásné. Za další hodinku jsem došel výpravu 5ti lidí. Horolezecký klub z města Temuco, ohromně příjemní a veselí lidé, s každým jsem se zasekl do rozhovoru, když jsem je míjel. Finální stoupání je slušně strmé a uklouznutí by byl dlouhý skluz, snažil jsem se jít tak, aby bylo kam sklouznout, protože u některých starých cest by to byl jen pád na skálu. Jak jsem se později přesvědčil, sníh je sice namrzlý, ale jen vrchní vrstva, je hluboký a při sjezdu se jen horko těžko dá zaseknout mačkami nebo cepínem, oboje sníh jen prořízne, ale moc Vás to nezpomalí..To ale bylo jen u sestupové zkoušky. Šlo to pomalu a každý krok jsem si pečlivě vysekával mačkami a visel přitom na cepínu. No a konečně vrchol! Je tam velký kráter o průměru asi velkého vápna. Trošku si brblá a přede, klidně si kouří bíle a občas hnědě. Když Vám to vítr foukne pod nos, je to silný sirnatý zápach, poměrně agresivní. Ale ty výhledy, přátelé to je balzám! Sopky kam se podíváš, jezera kam se podíváš a nebeská modř, cinabarit rumělku neměli. Později dorazili přátelé z klubu a bylo veselo, fotilo se a hodovalo.

Nabídli mi, že mě hodí autem do Pucónu a tak nebylo kam spěchat, ušetří mi 17km. Dolů už to šlo hladce, jako onehdá na Demavandu. Vytáhnul jsem svůj pytel (černý plasťák na bordel) a mastil hodinu a půl bobováního. Jak jsem už řekl, občas dost o hubu, protože rychlost je to svižná a zastavit na metru rozhodně nejde. Obrat na břicho a orat cepínem bylo účinější, než zkoušet bořit mačkami. Na klouzání to byl super sníh. Noví přátelé mě vzali ještě na pivo v Pucónu a obdarovali vlajkou jejich klubu. Pro jistotu jsem se zeptal, jestli teda nedlužím za příspěvky, ale pro tento rok je to ještě v pohodě, jsem to ale klikař.

Zážitek to byl parádní, ale ty boty..jednodenní výstup se s tím vydržet dá, ale více dní by byla pohroma. Děkuji hoře, místnímu božstvu a děkuji Vám! Tak čau a zase příště!

#Villarica #Pucon #Chile #vulcano #HonzaZert #JižníAmerika #JanZert #sopka #kráter #výstupnasopku